Momentálně jsem výjimečně nepracoval na žádném projektu pro televizi. Výroba Foylovy války, detektivního seriálu z období druhé světové války, skončila a nad další řadou visel otazník. Během šestnácti let jsem napsal více než dvacet dvouhodinových dílů, takže seriál zabral skoro třikrát tolik času než samotná válka. Už jsem byl unavený. Ještě horší bylo, že když jsem dospěl k 15. srpnu 1945 a porážce Japonska, došla mi válka.
Kde pro autora končí fikce a začíná realita? Tuto otázku si musel položit Anthony Horowitz, když začal pracovat na knize Pohřeb na přání, kterou letos vydalo Argo. Je to sofistikovaná a velmi chytře vymyšlená detektivka, která potěší každého milovníka knih ve stylu klasického britského krimi. Horowitz má za sebou už mnoho spisovatelských úspěchů. Proslavila ho série knížek pro děti o čtrnáctiletém agentovi tajných služeb Alexi Riderovi, napsal scénář k několika epizodám seriálu Vraždy v Midsomeru, Hercule Poirot a mnoha dalším především detektivním seriálům. Pod záštitou dědiců Arthura Conana Doyla napsal dva romány o Sherlocku Holmesovi (Dům hedvábí a Moriarty), a následovaly dvě knihy s hlavní postavou redaktorky Susan Ryelandové, která v detektivním rukopisu objeví skutečnou vraždu. Výčtu Horowitzových literárních počinů ale ještě není konec, na kontě má totiž ještě pětidílnou sérii knih, kterou odstartoval Pohřeb na přání (a která bude snad celá přeložená do češtiny).1 V ní poměrně nesympatický, ale geniální bývalý detektiv, v současnosti policejní konzultant Daniel Hawthorne osloví svého známého spisovatele, zda by nechtěl napsat knížku o jeho nejnovějším případu. A tím spisovatelem je právě Anthony Horowitz.
Kniha začíná ve chvíli, kdy Anthony Horowitz dopsal Dům hedvábí a poslední řadu seriálu Foylova válka, na kterém pracoval šestnáct let. Naskytla se mu nabídka napsat nástin scénáře k pokračování Tintina od Petera Jacksona a Stevena Spielberga, a do toho uvažuje, zda napsat další román o Alexovi Riderovi. Z přemýšlení ho vytrhne telefon od bývalého policisty Daniela Hawthorna, se kterým konzultoval autentičnost televizní minisérie Bezpráví – ale to je už dobrý rok zpátky. Co by tak Hawthorne, který Anthonymu pekelně leze na nervy, mohl chtít? Odpověď ale rozhodně nečekal: Hawthorne chce, aby Anthony napsal knihu o velmi neobvyklém případu, který právě začal vyšetřovat. Má teď hluboko do kapsy, takže nějaký ten peníz navíc by se mu hodil. Hawthorne roky pracoval u policie, a jeho schopnosti jsou nedocenitelné – to si asi vedení policie uvědomuje, protože poté, co ho z nějakého důvodu vyhodili, ho zaměstnali alespoň jako policejního konzultanta v civilu (tomu rozumějte tak, že za ně neoficiálně řeší případy).
Anthony samozřejmě odmítne – píše vymyšlené detektivky, ne true crime. Ne knihy, o níž neví, jak skončí. A už vůbec ne s Hawthornem! Jenže mu to nedá, a začne se o případ zajímat víc. Starší žena, shodou okolností matka jednoho slavného herce, si naplánuje svůj pohřeb. A za pár hodin je skutečně mrtvá, byla brutálně uškrcena. Hawthorne s Anthonym se pouští do vyšetřování, během kterého musí sladit své nesourodé povahy, shodnout se na stylu, jakým bude kniha napsaná, ale hlavně odhalit vraha dřív, než zemře někdo další.
Jako hlavní postavu své knihy, spisovatele, který se nachomýtne k vyšetřování vraždy, si Horowitz zvolil sebe. Není to geniální? Na tři sta stranách poodhalil, jak vypadá život spisovatele, prochodil v závěsu za Hawthornem celý Londýn, odhalil děsivého vraha, a našel si místo i pro několik velice vtipných scén. Jeho humor bych popsala jako velmi suchý, místy až pratchettovský – což zbožňuji.
Když se živíte jako spisovatel na plný úvazek, jedna z nejtěžších věcí je odmítat práci. Vždycky si tím zabouchnete nějaké dveře, které už se nemusí nikdy otevřít, a nemůžete se zbavit strachu, že za nimi možná bylo něco, o co jste nenávratně přišli. Kdysi dávno mi zavolala jedna producentka a chtěla vědět, jestli bych neměl zájem spolupracovat na muzikálu založeném na písničkách jisté švédské popové skupiny. Odmítl jsem – a proto teď nejsem na plakátech k Mamma Mia! (ani si neužívám tantiémy). Mimochodem, nijak toho nelituji.
Příběh je vyprávěn z pohledu Anthonyho (o Horowitzově knižním alter egu budu mluvit jako o Anthonym), a nejvíc mě na něm bavilo právě zákulisí života spisovatele. Případ, který spolu s tajemným Hawthornem (který ovšem není skutečný, stejně jako celý případ) vyšetřuje, byl napínavý a měl poměrně překvapivé rozuzlení, ale zhruba v polovině knihy jsem si uvědomila, že mu něco malinko chybí. Možná nějaká akce? Vyšetřování dua Anthony a Hawthorne je poklidné, to ano, ale akce je tam myslím tak akorát. Asi se budeme všichni muset spokojit s prohlášením, že Pohřbu na přání v jednu chvílí došel šmrnc. Ať nad tím hloubám, jak chci, nedokážu přijít na to, co mu chybí. Ale vím, že něco ano, něco, kvůli čemu za nějakou dost pravděpodobně zapomenu, o čem Pohřeb na přání byl.
Nakreslíte-li si Vennův diagram, v němž se protne množina A označující realitu a množina B označující fikci, jejich průnik můžeme označit jako Pohřeb na přání. Jeho čtení bylo jedinečným čtenářským zážitkem, a to proto, že v sobě měl tolik reálných prvků. Například autorovy pracovní úspěchy. Děj této knihy se díky tomu dá promítnout do skutečného období jeho života! Ve mně to tak vyvolalo pocit, jako bych při výsleších nahlížela do soukromý opravdových lidí, což bylo nesmírně vzrušující. A realita se s fikcí neprotíná jen v případě Anthonyho. Vzpomínáte si, že zavražděná má syna herce? Tak o něm se v Pohřbu na přání píše, že hrál například ve dvou filmech o Harry Potterovi, Hře o Trůny a v Letopisech Narnie, kde hrál Prince Kaspiana. Budu se opakovat: geniální!
Ani nevíte, jak moc se těším, až vyjde druhý díl (podle Arga to bude ještě letos) ze série o Danielovi Hawthornovi a Anthonym Horowitzovi. Jsem zvědavá především na odhalení nových informací ze soukromého života Daniela Hawthorna, ke kterým snad dojde. Hawthorne je totiž velmi tajemná postava, nevíme o něm zhola nic. Můžu vám prozradit, že Anthony v Pohřbu na přání přeci jen něco poodhalí, ale je toho málo a stále je to záhadné. Chci o Hawthornovi vědět víc, čekání na další knihu jsou proto muka! Mezitím mi nezbude nice jiného, než se pustit do autorovy duologie se Susan Ryelandovou v hlavní roli (tvoří jí knihy Mnoho strak věští vraždu a Vražda ve Večernici). Na tu jsem hodně zvědavá.
„A odcházet jste nikoho neviděli?“
„Na terase je krvavá šlápota, kdybys měl zájem se podívat. Mohl bys z toho odvodit velikost bot. Řekl bych, že se vrah dostal po požárním schodišti dolů do tý postranní uličky, takže ho možná najdeš na záznamech z bezpečnostních kamer. My jsme ale nic neviděli. Dostali jsme se sem pozdě.“
„No tak dobře. Můžeš vypadnout. A tuhle Agathu Christie si vezmi s sebou.“
Tím myslel mě. Agathu Christie sice považuji za takový svůj idol, ale i tak mě to urazilo.
Od Pohřbu na přání můžete očekávat čtivý styl psaní, vtipné poznámky, logické úvahy, mnoho zajímavých směrů vyšetřování a originálních zvratů. Na seznam „nedostatků“ této knížky si kromě chybějícího šmrncu zapisuji i to, že mě Anthony občas lehce vytáčel. Ale vlastně chápu jeho často až iracionální výbuchy, vždyť i jeho po celou knížku někdo vytáčel (konkrétně Hawthorne 😀).
Podtrženo, sečteno, ve finále hodnotím Pohřeb na přání 9/10.
Já jsem knihu vyhrála v soutěži knihkupectví Kosmas, kde si jí můžete třeba zakoupit i vy.