Zabili byste pro dobrý příběh? Na to se svých čtenářů ptá přední strana knihy Alice Slaterové Smrt mezi řádky. Je to zajímavá otázka, i když s dějem knihy vlastně vůbec nesouvisí. Je to jen další marketingové lákadlo vymyšlené lidmi, kteří Smrt mezi řádky pravděpodobně vůbec nečetli. Jde jim jen o to upoutat potenciálního čtenáře hned na první pohled, což je ale v tomto případě trochu zbytečné, neboť neonově zbarvená obálka je nepřehlédnutelná. Možná, že i kvůli této zavádějící informaci jsem od debutu mladé anglické autorky čekala něco zcela odlišného.
Roach pracuje ve velké a zapomenuté pobočce jednoho knihkupeckého řetězce. Je tak spokojená, protože může celé dny poslouchat podcasty o opravdových zločinech nebo si číst biografie sériových vrahů, aniž by si je musela koupit. Vše se změní, když do její prodejny nastupuje nová manažerka a s ní i dva noví knihkupci. Jednou z nich je Laura, hezká blondýnka, která se obléká ve vintage stylu, má na starosti oddělení s dětskou literaturou a každý si jí hned zamiluje. Roach není výjimkou, ovšem z úplně jiných důvodů než všichni ostatní. Stačí jeden večer, jedna věta a Roach pozná v Lauře svou spřízněnou duši. Zatímco Laura je z Roach a její posedlosti opravdovými zločiny nesvá, a straní se jí, Roach se na Lauru čím dál tím víc upíná. Atmosféra houstne, nenávist se stupňuje a Roach se nenechá ničím ani nikým odradit od toho, aby Lauru přesvědčila o jejich spojení.
V knihkupectví už byl asi každý z nás, ale už jste někdy četli román z knihkupeckého prostředí? Já tedy ne. A hned na začátek musím autorku, která je bývalá knihkupkyně, pochválit, jak přesně vystihla atmosféru knihkupectví. S úsměvem jsem vzpomínala na své praxe v knihkupectví, když si Roachini a Lauřini kolegové stěžovali, jaká je v práci nuda, protože nechodí zákazníci – kolikrát jsem tuhle situaci zažila! Nebo přestavování pomalu celého knihkupectví, aby se našel prázdný regál na nové zboží, a nekonečné diskuse o knihách s kolegy – jó, to byly časy. Ale jinak jsem se prvními sto stránkami knížky protrápila. Nemohla jsem se začíst, a přitom se musela vyrovnávat s velkými odchylkami od mých představ. Ale pak to začalo být… zajímavé.
Každou kapitolu vypráví v ich-formě jedna z našich hlavních hrdinek, buď Roach nebo Laura. O Roach si každý zákazník knihkupectví myslí, že je divná. Stylizuje se jako gotička, často kouká do prázdna, jako by ani nebyla přítomná a konverzace s ní není zrovna nejpříjemnější. A kdyby jí ještě zákazníci mohli nahlédnout do hlavy, vzali by rovnou do zaječích. Roach docela běžně přemýšlí o způsobu zabíjení, který byl hlavním tématem posledního epizody jejího oblíbeného podcastu a jaký to musel být pocit nebo o tom, jak ráda by si vzala nějakého vraha, který sedí v cele smrti. Nenávidí „mainstream“ neboli lidi, kteří jdou s proudem. Říká jim normálové a jsou podle ní děsně trapní. Má ale vyhrazenou i kategorii pro dívky, které se oblékají podle nejnovější módy (čili vypadají všechny stejně) a neustále popíjejí kafíčka. To jsou, prosím pěkně, Dýňová lattéčka, nazvaná podle kávy z řetězce Starbucks, která se prodává jen na podzim, a nad níž óchají a áchají především pubertální dívky. Roach jsem měla zpočátku radši, protože stejně jako jí i mně přijde mainstream trapný. A Laura se na první dobrou jeví přesně jako jedna z Dýňových lattéček.
Problém byl v tom, že bylo zatraceně těžký najít v Británii nějaký sériový vrahy, kterým stálo za to psát. Chyběl jim šarm kalifornských ďáblů ze sedmdesátek, jejich prohnaný úsměvy a sarkastický mávání na novináře, kouzlo rockových hvězd, neskutečně cool nezájem vůči všemu. V sedmdesátkách jich bylo tolik. Byl to takový satanistický americký sen: holky s nahými rameny stopovaly cizince a lezly jim do aut, ženy v domácnosti nechávaly zadní dveře odemčený, spaly pod okny otevřenými dokořán, jen se stavit na návštěvu. Ale to bylo tehdy. Zlatý věk sériových vražd už pominul a šance, že bych našla takovýho, kterýho bych si chtěla vzít, byla malá. Sam, s ostře řezanou vizáží Ramireze, mi musel stačit.
Laura vypadá jako typická kráska, která má doma naklizeno, pije křišťálovou vodu a u toho sleduje lifestylové vlogy na internetu. Ale stačila jedna kapitola, aby se ukázalo, že Laura ve skutečnosti chlastá jako duha, hulí jako fabrika a neustále se věší na svého kolegu Eliho, do kterého je zamilovaná (čert vem, že má přítelkyni a že každá slušná slečna by v tom viděla překážku). Masku výše popsané krásky si ale nasazuje každé ráno, kdy po propité noci, jak se říká „začíná znova“. Vybírá si baret, který jí bude ladit k botám, zatímco se snaží se zbavit kocoviny a vybavit si podrobnosti toho, co se dělo nad ránem, když jí někdo z kolegů, se kterými pila, vedl nalitou domů. Laura si o Roach myslí jen samé ošklivé věci. Neustále popisuje, jak páchne, má žluté zuby a divně zírá. Sebe považuje za tisíckrát lepší, než je Roach. A Roach si o ní myslí v podstatě to samé. Ale opak je pravdou. Roach a Laura jsou sice hodně odlišné, ale stejnou měrou jsou si podobné. Zkrátka a dobře – jedna je za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet.
Už s charaktery hlavních postav přichází důvody, proč je pro Smrt mezi řádky nejvýstižnější adjektivum „zajímavé“. Autorka se hodně soustředí na popisy všedních záležitostí, které se ale běžně v knihách moc nerozebírají, jelikož jsou tak trochu nechutné. Autorka píše o tom, jak někdo páchne potem nebo jinými tělesnými tekutinami, zvrací nebo mu doma hnije jídlo, čímž ze své knihy dělá knihu, která rozhodně není pro každého. Laura i Roach se tímto v přemýšlení o věcech, které se týkají té druhé, hodně zaobírají (i když ze strany Roach je to jen jako forma trestání Laury za to, že si s ní stále nepromluvila o tajemství, které Roach nedá spát). A kvůli tomu čtenář vlastně neví, kde přesně je pravda, jak se postavy doopravdy chovají a jak vypadají. Každá maličkost je citově zabarvená, v obou úhlech vyprávění zpravidla přesně naopak. Dá se říci, že je na čtenáři, jakou realitu si vybere. Já jsem se spíše přikláněla k Roach, i přesto, že mi po nějaké době začala lézt na nervy a přátelit bych se s ní zrovna nechtěla. Laura mě ale štvala více, protože spolu s manažerkou pobočky a knihkupcem Eliem tvořila ekvivalent skupinky populárních dětí na střední škole, kteří těm méně šťastným jako je Roach dávají pěkně ošklivě najevo, že se s nimi nechtějí bavit. A k tomu to její věčné flirtování s Eliem a pití…
Vedlejší postavy jsou v podstatě jedna nesympatičtější než druhá – to ale ve Smrti mezi řádky berte jako pozitivum. Vše je tu hnané do extrémů, jak osobnosti Roach s Laurou, tak vedlejší postavy. Co už ale jako pozitivum nevnímám, je skoro celý zbytek příběhu. Většinu času se nic moc nedělo a jediné zajímavé na tom bylo právě pojetí postav. Autorka chvíli popisovala, co se dělo v knihkupectví, během čehož Laura s Eliem stihli vykouřit asi dvacet cigaret a pak se šlo pít. Na můj vkus se tu pilo a kouřila opravdu přespříliš. Sem tam došlo k nějakému posunu v hlavní zápletce, spíše se ale pilo a kouřilo.
„Měli bychom ještě zajít na falafel,“ řekla jsem, když přede mě položil další amaretto. „Tady kousek odsud ho dělají skvělý.“
„Můžeme dát falafel,“ usmál se a položil před Roach pintu fialového cidru. Roach. Co tady ještě dělá Roach? Hubená, umaštěné fialové vlasy ladící s barvou jejího pití, beďary ve shlucích kolem nosu. Páté kolo u vozu toho nejhoršího druhu.
Avšak bavila mě práce s žánrem skutečných zločinů. I když to na knižním trhu není žádná novinka, podle mě je to stále něco kontroverzního. Skutečné zločiny, ať už podcasty nebo knihy, se totiž nimrají ve starých případech a zpravidla obsahují velmi detailní a surové popisy smrti nebohých obětí. Já si myslím, že je na tom něco zvráceného, ale jsou i lidé, třeba má sestra, kteří to zbožňují (nesoudím😄). Autorka představila oba pohledy na věc, dvě strany jedné mince: Roach, která je na poslouchání detailních popisů vražd skoro závislá, a Lauru, které se to zdá jako odporné vydělávání na lidské tragédii. (A pokud bych si měla tipnout, jaký je na toto autorčin názor, na základě drobných náznaků bych řekla, že se spíše přiklání na mou a Lauřinu stranu.)
Autorku můžete mimochodem sledovat na jejích webových stránkách nebo na Instagramu.
V České republice se tvorbě podcastů a knih o skutečných zločinech věnuje více lidí, ale těmi nejznámějšími jsou Lucie Bechyňková a Bára Krčmová s podcastem Opravdové zločiny. A já je, upřímně řečeno, nemohu ani slyšet. Věčně se něčemu hihňají a mají přesně takové nemístné poznámky, kvůli kterým mnozí psaní a povídání o skutečných zločinech vnímají jako hanobení oběti.
Stejně jako nesouhlasím s podtitulní otázkou na obálce knihy, nesouhlasím ani s recenzemi, které se rovněž nacházejí na obálce a mají nalákat čtenáře. Jsou to samozřejmě individuální názory, které obvykle nijak nepitvám, ale kvůli tomu, že jsou součástí knihy, bych je ráda alespoň porovnala s těmi svými. Guardian napsal, že Smrt mezi řádky je „neuvěřitelně děsivý debut… Prostředí knihkupectví a téma skutečného zločinu jsou tu znepokojivě a napínavě zkombinovány“. Bestsellerová autorka thrillerů Caroline Kepnesová zase řekla, že je to „sebevědomý, drzý černočerný debut“. Já musím odporovat jak Guardianu, tak paní Caroline, neboť mi knížka nepřipadala moc děsivá. Jen ke konci mě trochu znepokojilo Roachino jednání, ale nic víc. Nepřišla mi ani černočerná co se humoru a stylu psaní týče. Jediné, co je na Smrti mezi řádky černé, je leda tak Roachin šatník. Teď mě napadá, jaká je to škoda, že Alice Slaterová nepřidala do knihy aspoň špetku černého humoru. Hnedle to mohlo být o dost zajímavější. S tím, že prostředí knihkupectví a téma skutečného zločinu jsou tu povedené, souhlasím, ale jinak se ptám, zda jsme četli stejnou knihu.
Smrti mezi řádky se ale musí nechat, že má moc dobrý konec. Napětí se v něm stupňuje a dějí se tam věci, které by mě na začátku knihy ani ve snu nenapadly. Pomineme-li epilog, odehrává se celá knížka během září až prosince v roce 2019. Je rozdělená na měsíce, což mi přijde moc fajn, protože jinak čtenář nemá vůbec nic, čeho by se mohl chytit, aby se zorientoval v čase.
Obálek, s nimiž vyšla Smrt mezi řádky v zahraničí, je více. Ta, s níž knížka vyšla v češtině, se mi zrovna líbí nejméně. Zvlášť ta stékající krev se mi jeví prapodivně. Už jen svou barvou! (Schválně se podívejte na přiložený obrázek s dalšími obálkami – jaká je vaše favoritka?)
Uvnitř je knížka moc hezky zpracovaná. Sice jsem nepochytila, zda je v tom nějaká hlubší myšlenka než ta, že má Roach doma šneka, ale na první stránce všech jejích kapitol se plazí šnek. A pomalu, podle toho, jak jsme v knize daleko, se doplazí na druhou stranu. A když už jsem zmínila originální podobu knihy, v angličtině se jmenuje Death of Bookseller, tedy Smrt knihkupce (nebo knihkupkyně, to nebudu rozvádět). Název Smrt mezi řádky se mi ale líbí o moc víc a to proto, že má hlubší kořeny. Do poznámky pod čáru napíši pro ty, kteří Smrt mezi řádky četli, jak to myslím. 🤫1
Pokud jsme chtěli být všichni, jako společnost, něčím lepším, museli jsme být připravený vyrovnat se s těmi hnusnými věcmi, stejně jako s těmi pěkňoučkými. Život nemůže být vždycky jak z pohádky, Lauro. Toho špatnýho týpka se ne vždycky podaří chytit. Ale potom řekla tu věc o svojí matce a najednou bác, všechno zapadlo do sebe. To, jak se mi vyhýbala očima, přecházela moje otázky, odmítala moje nabídky přátelství. Laura byla opravdu jako matrjoška, a v jejím nitru byla obsese vraždou, obsese smrtí. Ale ona, na rozdíl ode mě, ona si to nebyla schopná přiznat.
Ze Smrti mezi řádky se vyklubala opravdu zajímavá knížka, která si pohrává jak s myšlením postav, tak s myšlením čtenáře. Nejvíce se mi na ní líbil ten moment, kdy jsem začala uvědomovat, jak jsou si Roach i Laura podobné a zároveň odlišné. A jak odlišné jsou i jejich vyprávění, které se v podstatě neustále vyvracejí. Tehdy mnou projela vlna poznání a následného šoku a řekla jsem si, že to začíná být velice zajímavé. A i když tu toto slovo padlo už několikrát, je tak výstižné, že ho ještě jednou zopakuji: bylo to zajímavé. Je to knížka, která má své mouchy, ale jsem ráda, že jsem si jí přečetla. Doporučím jí s tím, že to není perfektní kniha, která čtenáře „vystřelí z trenek“, ale za přečtení stojí.
Závěrem: doporučuje 8/10 knihkupců.
Smrt mezi řádky vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Cosmopolis. Pokud vás zaujala, račte následovat tento odkaz.
- I v Lauřiných básních o životě žen zavražděných sériovými vrahy se přeci smrt neodehrála napřímo, jen mezi řádky. ↩︎