Byl říjen. Pro mnohé obyčejný konec desátého měsíce roku, pro mě dny, na které nezapomenu. Rok poté, co jsem se díky nakladatelství Booklab mohla potkat se svou oblíbenou autorkou Cassandrou Clare, se mi naskytla možnost poznat další velkou osobnost současné literatury. Do Prahy totiž přijela Victoria E. Schwabová, autorka knih jako Neviditelný život Addie La Rue, Gallant a nově i Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě. Právě to je Victoriina nejnovější kniha. Vyjela na propagační turné ku příležitosti jejího vydání a začala jej právě v naší zemi. Vše, co jsem během dvou říjnových dnů ve Victoriině příležitosti zažila, bylo tak silné, že k sepsání článku jsem se dostala až nyní. Ale konečně je to tady. Ti, kteří se nemohli dostavit na besedu v Praze, Brně nebo Slovensku, teď mohou skrze tyto řádky načerpat něco z Victoriiny osobnosti a slov, o která se s námi podělila. Třeba vás něco z toho zasáhne tolik jako mě.
Victoria měla naplánovanou besedu v pondělí 20. října. Mně se ale díky Janě Kaizrové z nakladatelství Booklab, s nímž spolupracuji, naskytla možnost zúčastnit se i procházky Prahou, která byla pro Victorii připravená na neděli 19. října. Victoria byla ubytovaná v hotelu ve starém městě a Jana nám prozradila, jaký byl její jediný požadavek na hotel – aby tam byla tělocvična. Victoria totiž hodně cvičí. Do Prahy dorazila ten den dopoledne a prý se šla jako první podívat ne do pokoje, ale do tělocvičny. A byla s ní spokojená.
Ve Victoriině hotelu jsme se sešli kolem čtvrté odpoledne a zatímco jsme na Victorii s knihami v ruce nedočkavě čekali, dostali jsme od Jany rovnou recenzní výtisky Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě i s plátěnými taškami, které byly k dostání na besedách a autogramiádách. Je to nádherná kniha, nepřeháním. Barevná kombinace mě uchvátila a co jsem se tak dívala, i po grafické stránce je uvnitř krásná. (Pořídit se dá například na webu Slovartu.)Po chvíli se objevil náš průvodce, ale hlavně Victoria.
Byla oblečená do černých legín a svetru, na nohou měla tenisky. První, co nám také řekla bylo, že dnes si na procházku nevzala své obvykle boty s platformami, které jí přidávají zhruba tři prsty do výšky. Tak ať se nedivíme, že je najednou tak malinká. Atmosféra byla odlehčená už v tu chvíli, ale průvodce ji ještě upozornil, že venku je zima a jestli má bundu, měla by si ji vzít. Victorie jen opáčila, že žije v Edinburghu, takže něco vydrží. Sesedli jsme se kolem ní u stolku v hale a ona si s námi začala nenuceně povídat. Mezitím podepisovala knihy i s věnováním, zaujatě si prohlížela všemožná vydání svých knih, které jsme jí přinesly k podpisu, a k mému překvapení něco málo tušila i o české gramatice a zvládala správně vyslovit naše jména hned napoprvé. Byla velmi milá.
Když jsme si rozdaly sluchátka a malé vysílačky, skrze které k nám promlouval po celou dobu náš průvodce, vyrazili jsme. Bleskově jsme prokroužili nejzajímavější místa v okolí a užívali si zapadajícího sluníčka. Náš průvodce, také moc příjemný a sympatický člověk, se čas od času zeptal na nějakou otázku, třeba ohledně architektury. Victoria nás všechny překvapila, když o některých našich památkách a stavbách věděla pomalu více než my. Studovala totiž středověké umění, jak nám prozradila. Celou procházku se fascinovaně rozhlížela kolem a když se někde zdržela, ocitla se zase v jiné části naší skupinky. Takhle mezi námi procházela a s tím, kdo stál zrovna poblíž, se dělila o své dojmy nebo se na něco doptávala. Moc hezky se s ní i s její agentkou Kristin povídalo. Vážně bych si přála, abych měla Victorii celou pro sebe a mohla se s ní bavit celou dobu, tak příjemně se s ní mluvilo . Kromě toho, že je inteligentní a milá, má i krásný hlas. Žije sice v Edinburghu, ale pochází z Anglie, takže neměla šílený skotský přízvuk.
Já jsem se s Victorií zapovídala o vraždě svatého Václava. Zaujalo ji, že bydlím ve městě, kde se to stalo, a že dokonce tušíme kde přesně ona vražda proběhla. A pak o slavném Edinburghském festivalu a mé touze se do tohoto města někdy podívat. Victoria o něm mluvila s velkou láskou a vtipkovala, že pouze proto aby jednou mohla v Edinburghu žít, šla také na vysoké studovat středověké umění. Byl na ní také vidět vděk a jak ji těší naše přízeň. Vyprávěla, že v Praze už jednou byla, pouze na jeden den. Ale právě tehdejší krátký pobyt ji inspiroval k napsání jedné scény do knihy Neviditelný život Addie La Rue. Já tuto knihu nečetla, ale Jana byla tehdy tak hodná, že mi ji přinesla spolu s Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě – samozřejmě mi do ní hned přibyl podpis. Je tam každopádně scéna, kdy hlavní hrdinka Addie přichází do kostela, kde právě zpívá sbor a hraje orchestr. Přesně takový zážitek Victorie měla v Praze. U Pražského hradu se s námi ochotně vyfotila a ptala se nás, zda může fotky s námi uveřejnit do svého každoměsíčního newsleteru. A víte, co jí na celé Praze zaujalo snad nejvíce? Naše chodníky. Říkala, že takhle krásné vykládané vzory jsou snad jenom v Praze. A že díky nim člověk vždy pozná, že je tady. Přestože jsem rodilá Pražačka a velkou část života jsem tam žila, dýchalo na mě Victoriino nadšení i obrovská historie našeho hlavního města.
V souvislosti s Addie La Rue se s námi podělila i o jednu moc hezkou myšlenku. Říkala, že napsat tuto knihu jí trvalo deset let a z toho byla většinu času přesvědčená, že ji nikdy nedopíše a pohřbí tak svou kariéru. Chtěla, aby byl příběh dokonalý, jenže s ním stále nebyla spokojená. Ale došla k názoru, že je lepší mít nedokonalou knihu než dokonalý nápad. V angličtině to znělo takhle: „Rather unperfect reality than perfect idea.“ Hned jsem si to musela zapsat, protože to byla nádherná a silná myšlenka. Neviditelný život Addie La Rue dnes miluje spousta čtenářů po celém světě a je to Victoriina nejslavnější kniha. Ta „nedokonalá realita“ tedy není vůbec zlá, že?
Po příchodu do hotelu jako by se s námi skoro nechtěla rozloučit. Od Jany dostala šperk vyráběný na zakázku podle motivů její nejnovější knihy a rozplývala se, jak hezké odpoledne to bylo a jak se už moc těší, až využije naše tipy na místní restaurace a památky. I když nevím kdy to všechno stihla, protože už druhý den dopoledne vystupovala v pořadu Nový den na CNN Prima News. Díl s Victorií se dá mimochodem přehrát na internetu, pokud jste ho nestihli třeba kvůli škole jako já. A odpoledne už zase spěchala na besedu.
Victoriina pražská beseda proběhla v knihkupectví Knihy Dobrovský na Masarykově nádraží a klobouk dolů před organizátory jak vše připravili. Knihkupectví mělo mimo jiné naskladněno i spoustu Victoriiných knih, které by normálně v nabídce neměli, a mnozí toho využili. Beseda začínala v pět hodin, ale už dobré dvě hodiny před začátkem se v knihkupectví srocovali lidé. Já přišla zhruba tři čtvrtě hodiny před začátkem a nebýt toho, že mi kamarádka držela místo, nesedla bych si. Každý, kdo měl zájem nechat si podepsat knihy dostal náramek s číslem, jelikož Victoria si stanovila limit podepsaných dvě stě knih a bylo potřeba to monitorovat. Byl to chytrý systém, na autogramiádu nás poté volali podle čísel a nevznikla nekonečná fronta ani tlačenice.
Přiznám se vám, že před začátkem besedy jsem seděla tiše jako myška a poslouchala. Poslouchala jsem rozhovory kolem sebe, v nichž si návštěvníci sdělovali jaké Victoriiny knihy mají nejraději, teorie o konkrétních dějových linkách i co pro ně Victoriina tvorba znamená. A pak konečně přišla Victoria. Opět v černé barvě, tentokrát džínách a tom samém svetříku. Měla své typické boty na platformě, které jí přidávali do výšky (už byla výškově jen na úrovni obyčejného malého člověka 😁), a umělecky zpracované brýle. Byla stejně okouzlující jako den předtím. Co vám ale o Victorii musím říct hlavně je to, že část jejího kouzla spočívá i v její pokoře. Je to neobyčejně pokorný a skromný člověk, možná dokonce nenápadný. Ale v její mysli a vnitřním světě se odehrávají velké věci. Tak velkolepé, jak je Victoria v realitě jemná.
Besedu vedla dabérka a blogerka Klára Nováková z profilu Klářiny knihy a byla přítomna i překladatelka. Z její strany to upřímně malinko drhlo, překládala trochu nepřesně a kostrbatě, ale chápu, že překládat text, který nemá dopředu daný a ještě k tomu živě, muselo být velmi náročné. Victoria nám krátce představila svou novou knihu Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě. Je o třech ženách, které žijí v různých historických období a erách, ale jedno je spojuje. Přitahují je ženy. Každá z nich se potýká s nástrahami své doby, a některé také s nesmrtelností, jelikož Victoria přidala i fantasy prvek v podobě upírů. Říkala, že by ji nikdy nenapadlo psát o upírech, měla o nich totiž určitou představu vyvolanou knihami a filmy Stmívání od Stephanie Meyerové. Ale nějak se to stalo. A čtenáře, kteří upíry dvakrát nemusí, uklidnila, že jich tam není tolik a snažila se, aby to byl co nejméně rušivý prvek. Také velmi vtipně parodovala komentáře, které po oznámení anotace (tedy i toho, že hlavní hrdinky budou homosexuálky) dostala. „Ew, lesbians!“ řekla legračním hlasem a ještě u toho zkřivila obličej. Zarazilo ji ale, že většina těchto hanlivých komentářů psaných přímo urážlivě byla psána ženami. Polemizovala o tom, proč často ženy považují za největší nepřítele další ženy namísto toho, aby je braly jako inspiraci či spojence. Už v historii jsme stály proti patriarchální společnosti a podle Victorie je důležité, aby mezi námi i dnes panovala stejná soudržnost jako tehdy.
Když už jsme byli u té nesmrtelnosti, hrdinka žijící v současnosti, Alice, nesmrtelná zpočátku rozhodně není. Victoria nám prozradila, že Alice je na vysoké, užívá si studentský život a večírky, a to se jí vymstí. Stráví noc s krásnou dívkou, ale když se probudí, po dívce není ani vidu ani slechu a Alice je mrtvá. K tomuto Victorii inspirovali její rodiče, kteří se podle jejích slov rozhodli uchránit ji před nebezpečím randění v dnešním světě tím, že jí seznámili se všemi případy, kdy v minulosti někdo zabil své rande. Aby prý věděla co se jí může stát, tedy že jí její protějšek unese a prodá obchodníkům s bílým masem, skončí rozčtvrcená v kufru nebo rozpuštěná v kyselině a podobně… To byla ta vtipná část podvečera. Pak se ale přešlo k mnohem vážnějším tématům.
Victoria vyprávěla o začátcích své spisovatelské dráhy i o tom, že vyrůstala na knihách s postavami, u nichž nejde zcela určit zda jsou hrdinové nebo záporné postavy. A přišlo jí to skvělé, protože to krásně zobrazovalo všechny stránky lidské duše. Chtěla také psát takové knihy. Dnes víme, že se jí to povedlo, především v její novější tvorbě a podle všeho i v Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě. Jenže ty knihy, které četla ona, byly psané muži. A když před více než dvaceti lety s psaním začínala, o ženské autorky vrcholných fantasy knih nikdo nestál. Popisovala, že se tedy smířila s psaním toho, co se od ní chce, aby si vybudovala jméno. Psala o tématech, které chtěli čtenáři číst od ženských spisovatelek, ale občas přeci jen utíkala k něčemu známému jako „mužská literatura“. Pojala pocit, že musí umenšit sebe samu aby se prosadila. Vystupovala pod svými iniciály, aby případné čtenáře zmátla svým pohlavím a sekala latinu. Jenže objevila část své osobnosti, která jí ještě ztížila přijetí veřejnosti. Přišla na to, že se jí líbí ženy, a udělala i veřejný coming out. Přestože mluvila křehkým hlasem, zde i vtipkovala, že v jejím životním stylu, stylu oblékání i psaní můžete krásně vidět moment, kdy si přiznala, že je lesba.
Diskuse se stočila k tomu, jak si Victorie ve svých knihách krásně pohrává s temnotou a jejím znázornění. Že temnota nemusí být nic špatného, může být vlastně docela hezká. Rozpovídala se, že obzvlášť ve své nejnovější knize se probírala myšlenkou jestli není občas dobře být zaporák. Svět po nás chce – obzvlášť po ženách – abychom byly hodné. Tiché, poslušné, spořádané. Ale kde je potom jedinečnost lidské osobnosti? Poukazovala přímo na situace v Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě a s velkou nadějí v hlase nás vyzvala, ať se nebojíme být občas záporáky. Projevit své světlo, ale i temnotu. Bylo to fascinující povídání. Nezazněla ani špetka radikálně feministického tónu, vše působilo jen upřímně. Měla jsem pocit, jako by Victoriina duše promlouvala k té mojí. A řekla jsem si, že až jednou budu velká, chtěla bych být jako ona. Tak silná, ambiciózní, nebojácná a inteligentní. Ten den jsem si i potvrdila, že neexistuje na ženách nic přitažlivějšího, než je inteligence a charisma. Zapomeňte na nehty a vlasy, dámy!
Beseda končila velmi silnou myšlenkou. Padla otázka jaké další knihy má rozepsané i co teprve vyjde – na to Victoria odpověděla, že se svojí kamarádkou Cat Clarkovou napsali pod pseudonymem Evelyn Clark thriller, který vyjde příští rok. Kromě toho plánuje pokračování série Vlákna magie a zcela novou sérii. Minimálně dvě knihy od ní v originále tedy spatří příští rok světlo světa. Ale přestože napsala tolik knih, vyjádřila se že, Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě je pro ni velmi důležitá. Dala do ní část sebe, kterou doteď schovávala a umenšovala. Že Kosti jsou temné, nepořádné, bojovné a přála by si, abychom si je zamilovali jako ona. Konečně projevila vše, co skryla do pseudonymu V. E. Schwab a kvůli čemu si vůbec volila pseudonym. Popsala nám, že když píše knihu, dostává se až do nitra sebe samé. Odkládá všechno pomyslné brnění. Ale když je kniha v procesu vydávání, musí si ho opět nasadit, aby byla připravená na případnou kritiku. Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě je pro ni ale prý tak osobní, že si není schopná toto brnění nasadit. Je odhalená a zranitelná, ale připravená i na negativní reakce. Protože pokud svých předchozích dvacet čtyři knih napsala pro ostatní a podle jejich představ, tuto, pětadvacátou, napsala pro sebe.
Po besedě a křtu Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě následovala autogramiáda. Zašla jsem si nechat podepsat ještě pár knih, především proto, abych s Victorií mohla ještě jednou mluvit. Poznala mě, prohodily jsme pár slov a hlavně jsem vyjádřila obdiv nad krásnými myšlenkami, které zazněly. Na konci besedy už mi div netekly slzy. Byly to pro mě velmi motivující dva dny a odnáším si z nich více, než slovy dokážu vyjádřit. Vůbec jsem nečekala, že půjde o tak silný zážitek, ale to je na tom nejspíš to krásné. Že jsem to vůbec nečekala a přišlo to ke mně samo. Odjížděla jsem nabitá pozitivní energií, silou do života i klidem, který z Victorie neustále sálá.
Victoriiny cesty pak pokračovaly do Brna a Slovenska, ale to už je zase příběh někoho jiného. Tento byl můj. A musím za něj poděkovat i nakladatelství Booklab, které nám Victorii přivezlo. Děkuji za krásný a nezapomenutelný zážitek. I tobě, Victorie. Doufám, že víš, jak úžasná osoba jsi.
Victoria dala během návštěvy Prahy mnoho rozhovorů. Zde pro Blesk. A tady pro web Gaming professors.