V prvním díle jsem vám představila dvě knihy s baletem a tancem v hlavní roli: Baletky od Miřenky Čechové a Šepot křídel od Kateřiny Malínské. Jedna byla naprostá bomba, druhá propadák. Slíbila jsem vám ale, že si po poměrně kritickém zhodnocení Šepotu křídel v druhé a závěrečné části těchto tematických doporučení společně spravíme chuť. A to rozhodně dodržím. Baletky jsem četla už v roce 2023, ale Šepot křídel a duologii, na níž se dnes zaměříme, jsem přečetla v minulém měsíci. A hned po prvním díle jsem se knihami Tiny pretty things a Shiny broken pieces, obě s podtitulem „Krása, která bolí“, stala naprosto posedlá. Což není úplně mimo, protože posedlost je jedním z témat, které se v těchto knížkách řeší. Šepot křídel měl být romantický příběh. Baletky jsou syrový román ukazující odvrácenou tvář baletu. V Tiny pretty things a Shiny broken pieces od autorského dua Dhonielle Claytonové a Sony Charaipotrové není pranic romantického, jsou naopak velice podobné Baletkám. Jen jsou ještě vyhrocenější, mají prvky thrilleru a díky zcela odlišnému slohu dokáží baletní prostředí pospat malinko komplexněji.
Tiny pretty things
Vítejte na Americké baletní konzervatoři v New Yorku, místě, kde se tančí ruská baletní nauka a měla by se tu rozvíjet budoucí generace baletních hvězd. I to se děje, ale především se díky drsným a mnohdy toxickým učebním postupům a vytržení tanečníků z běžného světa buduje rivalita a soutěživost, které dalece přesahují tu míru jakou by měl správný tanečník mít. I ty nejlépe vychované děti jsou tu brzy pro pochvalu od učitele, získání výhody nebo té nejlepší role schopní udělat cokoliv. Většina studentů je na Americké baletní konzervatoři už od jedenácti let, ale najdou se i tací, kteří přistupují v průběhu let. Ti ale nemohou čekat, že se jim dostane vřelého přivítání. Taneční svět je uzavřené prostření s přísně zavedenou hierarchií a kdokoliv cizí, kdo ji naruší, je nežádoucí. Obzvlášť, když se daný tanečník ukáže jako výjimečně dobrý. To je přesně případ Gigi Stewartové, která na newyorkskou konzervatoř nastoupila až do ročníku totožného s druhým ročníkem střední školy ve vnějším světě. Už pár měsíců se se svým novým, vysněným životem sžívá, ale protože má od přírody milou a přátelskou povahu, docela špatně nese, že jsou k ní ostatní baletky stále odměřené. Chybí jí nějaká kamarádka. Situace se výrazně zhorší, když Gigi dostane nejlepší roli v závěrečném představení Louskáčka, roli Cukrové víly. Všeobecně se předpokládalo, že tuto roli dostane Bette Abneyová, privilegovaná oblíbenkyně všech učitelů a mimořádně schopná baletka. Gigi ale ziskem role nenarušila jen vnitřní řád školy, narušila i celou představu ruského baletu. Rusové totiž zbožňují jednu baletku jako druhou, běloučkou pokožku, dlouhé končetiny a ideálně světlé vlasy. Gigi je ovšem černoška. Její schopnosti jsou tak ohromující, že přesahují i preference ruských učitelů. Kdo ví, co by s nimi mohla dokázat. Zároveň ale mohou být i její zkázou, protože právě to, jak je Gigi šikovná, se stane záminkou pro odpornou šikanu a sabotáže ze strany… koho vlastně? Kdo má tohle všechno na svědomí? A kam až je ochoten zajít? Navíc to není poprvé, co se něco tak hrozného na Americké baletní konzervatoři děje…
„Neměl by ses po tréninku trochu protáhnout?“ řeknu nakonec, protože mě nic lepšího nenapadá.
„A ty snad ne?“ odsekne okamžitě a pak se usměje. „Vy baletky berete všechno hrozně vážně.“
Tiny pretty things, v mém volném překladu „Drobné hezoučké věci“, je nesmírně návykové, napínavé a skvěle napsané čtení. Jsou nám nabídnuty tři úhly pohledu, které se vzájemně doplňují a poskytují čtenářům dostatek informací na poskládání si mnohem širšího obrázků o situaci, než by dokázalo vyprávění ze třetí osoby nebo jeden úhel pohledu. Našimi hlavními protagonistkami jsou Gigi, Bette a June. O June jsem se ještě nezmínila, ale je to jedna z těch baletek, které se k Gigi chovají odměřeně a s nezájmem. A to i přesto, že jsou spolubydlící a tráví tak spolu podstatnou část dne i noci. June je z matčiny strany Korejka, jejím otcem je ale nejspíš běloch. Soudí tak podle svých mnohem světlejších vlasů, než mají ostatní korejské studentky na škole, ale potvrdit si to nemůže, protože netuší kdo to je. Nepatří tak ani mezi bílé studentky, ani mezi korejské. Její matka, přísná a usedlá žena, která také bývala baletka (ovšem dnes o baletu nechce ani slyšet), jí něco takového odmítá prozradit. Navíc už má dost toho, jak svou dceru neustále vídá ve sboru a malých roličkách. Myslí si, že to June, věčná náhradnice, stejně v baletu nikam nedotáhne, tak proč by měla ztrácet čas na konzervatoři namísto aby se soustředila na klasické studium a přijímačky na univerzitu? June dostane ultimátum: musí se zlepšit, získávat lepší role a dokázat, že její taneční kariéra může být stejně úspěšná jako ta univerzitní. S úžasnou Gigi po svém boku, které stačilo jen pár měsíců, aby z ní byla hvězda, se June uchyluje ke všem možným i nemožným způsobům, jak být lepší a získat si pozornost učitelů. A hlavně ke způsobům velice nezdravým.
Bette má balet v rodině – její sestra se momentálně zaučuje v Newyorském baletním souboru, matka také tančila a po babičce se dokonce jmenuje jedno náměstí v kampusu konzervatoře. Abneyovi jsou velice bohatí, konzervatoř štědře sponzorují a mají rozsáhlé konexe. Bette na konzervatoř patří, o tom není pochyb. Měla jít ve stopách své sestry a získat nejtěžší roli v Louskáčkovi, která jí měla zajistit místo v Newyorském baletním souboru, přesně jako její sestře. Ale přišla Gigi Stewartová. Bette byla odmalička vychovávána k tomu, aby se pro dosažení úspěchu nebála použít všechny dostupné prostředky a obětovala všechno a všechny, které obětovat musí. Je tím dokonce proslulá, půlka školy se jí bojí, druhá ji obdivuje, a nikdo nepochybuje, že právě Bette měla prsty ve všech naschválech, které se Gigi začaly stávat. Ale je tomu opravdu tak? Navenek je Bette chladná, vypočítavá a perfektní, ale uvnitř sebe cítí šílený tlak, nedokáže ztišit hlasy ve své hlavě a občas i beznaděj, to především ve chvílích, kdy musí být v jedné místnosti se svou matkou. A tak si pomáhá nejrůznějšími prostředky.
I Gigi je ale fascinující postava. Je napsaná jako upřímně milá a hodná, ničím nezkažená osoba, která se stala pro všechny zcela opačné charakteristiky terčem. A je vážně tak dobře vykreslená, že nepůsobí jako hloupá nebo otravná, což bych si pod svým popisem upřímně řečeno na první dobrou představila. Gigi je jednoduše ta jedna laskává bytost, která nejspíš nikdy nepocítila ani špetku zášti a vedle které si každý připadáme jako nejhorší lidé na světě. Je úžasným protipólem všemu temnému, co se v Tiny pretty things odehrává, a doplňuje paletu emocí, kterou zde najdeme.
Neodstrčím ji od sebe, ale ani ji neobejmu zpátky. Přišla jsem sem najít odpovědi a to, co jsem zjistila, je mnohem horší, než jsem čekala. Pokud mě dokáže nenávidět milá, přátelská Eleanor, pokud mi i ona dokáže provádět hnusné naschvály, tak co si pro mě teprve přichystali ostatní?
Na Tiny pretty things není nic stereotypního. Díky pohledům do hlav všech tří děvčat nelze například Gigi kategorizovat jako kladnou hrdinku a Bette zase jako jasnou záporačku. Takové odsudky nejsou vůbec možné, protože díky brilantnímu psaní autorek se do nich čtenář zcela vžije, soucítí s nimi a snad i dokáže pochopit, proč se chovají tak jak se chovají. Byl to strašně intenzivní zážitek. Při čtení kapitol z pohledu Gigi jsem trpěla s ní a přála si, aby jí všichni nechali na pokoji, a při čtení Betteiných a Juneiných kapitol jsem zase tak trochu nenáviděla Gigi s nimi. Je jedno, s čím vším osobně nesouhlasíte, u čtení této knihy souhlasíte a nesouhlasíte jenom s tím, s čím Bette, Gigi a June. Díky trojímu pohledu navíc vzniká skvělá psychologická linka. Přáli jste si někdy nahlédnout do hlavy někoho jiného, abyste věděli jak reaguje na danou situaci? Tady můžete.
Úžasná je i thrillerová dějová linka. Někdo na Gigi pasivně agresivně útočí s jasným cílem vyštípat jí ze školy. Gigi má podezřelého, my si skrze Bettein a Junein pohled a jejich vědomosti můžeme ověřit, kdo to ve skutečnosti byl, nebo jestli se Gigi trefila… až nám nakonec u některých činů zůstane pachatel neznámý. Nám je jasné, že ve škole je ještě další škodná, která ale dostala ve svých činech naprostou svobodu, protože o ní nikdo jiný neví. A můžu vám prozradit, že si to nikdo neuvědomí až do chvíle, kdy už bude příliš pozdě. Pokud se do Tiny pretty things pustíte z výše vypsaných důvodů nebo z těch, které popíši ještě níže, vřele vám doporučuji mít připravený rovnou i druhý díl. To napětí, do jakého jsme na konci prvního dílu uvrženi, je nesnesitelné!
Henri řekne něco francouzsky a stáhne si tmavé, neupravené vlasy do culíku. Chodil s Cassie Lucasovou. Při pomyšlení na to, co jí holky loni provedly, a na to, že teď všichni musíme trpět semináře o soutěživosti, se otřesu. Henri s nikým nemluví a nikdo ani nechce mluvit s ním. Hádám, že mají strach, že ví o všem, co se jeho holce stalo. Že by to mohl říct někomu důležitému. Baletky mají svá tajemství.
Na rozdíl od Šepotu křídel, tady bylo naštěstí tance ažaž. Přesně tohle jsem si představovala, když jsem chtěla číst o baletu. Autorky skvěle popsaly cviky i bolesti pro balet typické. S našimi protagonistkami navštěvujeme baletní hodiny a cvičíme a tančíme i ve chvílích, kdy škola skončí. Zkrátka a dobře, v Šepotu křídel se vše točilo kolem zamotané romantické linky a tanec byl jenom přílohou, zatímco v Tiny pretty things jsou všechny složky dokonale vyrovnané. Kromě Šepotu křídel jsem v předchozím článku o baletních tipech psala ještě o knížce Baletky, která je autobiografickou prózou popisující realitu baletu na konzervatoři v Praze, a také, že mám tendenci s Baletkami všechny další baletní knihy srovnávat. Ani u Tiny pretty things jsem se srovnání neubránila, ale nenašla jsem rozdíl nýbrž shodu. Baletní prostředí popsaly obě knihy téměř bez rozdílu, baletní dril a výuku nerozdílně. Právě identické popisy baletního prostředí mě fascinovaly. Jak v Baletkách, tak v Tiny pretty things, se mladé baletky z dusivého, uzavřeného světa svých škol div nezbláznily, a přitom si vůbec neuvědomovaly, jak izolované jsou. Balet natolik okupoval jejich hlavy, že byly ještě překvapené když jim došlo, že lidé mimo jejich školu nemyslí stejně jako ony. Kromě toho byla velká většina z nich až trapně nezkušená ve vztazích a intimitě, protože na nic jiného než na balet se nesoustředily – to bylo rovněž shodné s Baletkami. A naprosto stejně popsaní byli samozřejmě i učitelé, jenže ti (a jejich kritické hlášky typu „zastrč to břicho, vidím tvůj oběd“) jsou stejní úplně všude. Je zajímavé, jak moc se podobají popisy baletních škol z opačných konců světa. Tanec je asi přeci jen univerzální jazyk.
Témat, které jsem ještě nejmenovala ale Tiny pretty things je pokrývá, je hodně. Patří mezi ně i závislosti, rasismus, nevhodné vztahy, alkoholismus nebo problémy v rodině. Z těch pozitivnějších jsou to první lásky, byť okořeněné o spoustu dramatu, z těch nejvážnějších zase poruchy příjmu potravy. U baletek a baleťáků jsou poruchy příjmu potravy extrémně časté, ať už v podobě hladovění nebo vyvolávání si zvracení a užívání projímadel. Tiny pretty things krásně ukazují, jak i ty postavy, které netrpí žádnou agresivní formou PPP, stejně kvůli tomuto specifickému prostředí k některým nezdravým jídelním návykům čas od času uskočí. U jedné hlavní postavy a několika vedlejších je to ale opravdu vážné a navíc ještě úžasně popsané. Pardon, jestli vás mé nadšení nad takovým závažným tématem uráží, ale nemůžu si pomoct, bylo to rozhodně nejrealističtější ztvárnění poruch příjmu potravy o jakém jsem kdy četla. Je to ovšem dvojsečný meč. Mně, jakožto zdravému člověku, který ale dokáže dobře posoudit jak se lidé trpící PPP chovají a jak myslí, přijde tato uvěřitelnost a vystižení fascinující. Někomu, kdo se ale s nějakou formou poruchy příjmu potravy potýká, to zaručeně současný stav ještě zhorší. Takže bych na vás ráda apelovala, abyste se knihám, týká-li se to vás, vyhnuli.
Položím nohu na tyč a předkloním se do hlubokého protažení, zhluboka dýchám, dokud mi ze svalů nezmizí napětí. Myslím na Liz, jak stojí na váze, a na číslo, které se na ní objevilo. Muselo být opravdu nízké. Bojuju s touhou být stejné lehká. Přemýšlím, jak dlouho jí trvalo, než si sbalila věci. Pokud nastoupí na novou taneční školu, bude jim muset říct, co se stalo, oni zavolají panu K., a ona už možná nikdy nebude smět tančit. Tyhle myšlenky mě pronásledují na každém kroku.
Vůbec netuším proč Tiny pretty things zůstal anglický název i přesto, že je celá kniha přeložená do češtiny, ale vím, že jde o velice komplexní román a ztělesnění všech mých tužeb ohledně knih s tematikou baletu. Když se stránku za stránkou pročítáte ke konci, můžete pozorovat jak houstne atmosféra, napětí se stupňuje a Gigi stále více selhávají nervy. A pak přijde konec, který je šokující z nejednoho důvodu, ale pro takovou knihu naprosto odpovídající. Vzhledem k tomu jakou chválu tu pěju, a že se nebojím Tiny pretty things prohlásit za mistrovské dílo, je pro mě naprosto nepochopitelné, jak dopadla seriálová adaptace. Přesněji řečeno jak hrozně dopadla. Na knihu jsem totiž narazila právě skrze tento v angličtině stejnojmenný seriál (v češtině se jmenuje Krasotinky), který je dostupný na Netflixu. Došlo v něm naštěstí k takovým změnám, že byste ani neřekli, že kniha a seriál jsou nějak propojené. Viděla jsem jenom dvě epizody a ty strašné herecké výkony mi naprosto stačily. Za sebe se mu doporučuji důrazně vyhnout a zůstat u starých dobrých knih.
Hodnocení: 9,9/10. Protože jsem správně tušila, že ještě špetku svého umu si autorky schovávají pro druhý díl.
Shiny broken pieces
Na Tiny pretty things navazuje kniha Shiny broken pieces („Nablýskané rozbité kousíčky“), která je ještě mnohem napínavější. Celou dobu totiž směřuje k odhalení toho, kdo Gigi provedl poslední a rozhodně nejhorší naschvál. Tak velký, že nebylo jisté, zda bude ještě někdy tančit. Ale povedlo se jí to a i když lehce ztratila fyzičku, vrací se v září na konzervatoř. Stejně tak June, která je zamilovaná a prožila jedny z nejkrásnějších letních prázdnin svého života. Zpátky ve škole už to ale tak zalité sluncem nebude. Mimo jiné musí vyřešit, jak se ve škole podívat jistým lidem do očí, když odhalila kdo je její otec. Na rozdíl od June a Gigi, Bette tohle září zůstává doma. Z toho, co se stalo Gigi, byla obviněna právě ona a z konzervatoře jí podmínečně vyloučili. Vrátit se může jen pokud dokáže, že je tak nevinná jak tvrdí. A protože Americká baletní konzervatoř je jediné místo, kde se kdy Bette cítila jako doma, a protože při závěrečném představení Labutího jezera budou vybráni dva chlapci a dvě dívky, kteří dostanou místo v Newyorském baletním souboru, pouští se do pátrání.
Ale balet občas bolí. Přemýšlím, jestli to štěstí za tu bolest stojí – za veškerou kritiku, za zničená chodidla, krvavé puchýře, pobolívání, které nikdy nepřejde. Hodiny a hodiny promarněné před zrcadlem, pečlivé kontrolování každého sousta vloženého do úst, úvahy, kde na těle se asi objeví, neustálé vědomí vlastní nedostatečnosti.
Shiny broken pieces je stejně skvěle napsaná, vymyšlená a originální jako Tiny pretty things, ale v jedné věci se od ní zásadně liší: v dynamice postav. Bette poprvé v životě zažívá bezmoc když je obviněná z něčeho, co vážně neudělala, ale nemá to jak dokázat. Nikdo jí nevěří a Bette vlastně i chápe proč. V minulém roce ztratila své místo na výslunní, vysněnou roli, svého kluka i všechny jistoty, které v životě měla. Konečně jí ale došlo, že nic z toho jí neopravňovalo k tomu chovat se tak, jak se chovala. Gigi se sice do školy vrátila, ale na minulý rok nemůže zapomenout. Rozhodne se, že už nikdy nedá nikomu příležitost jí ublížit. Byla moc hodná, naivní, hloupá. Tentokrát, pokud se jí někdo bude snažit ublížit či ji znevýhodnit, to ona udělá první. A June, která také z loňského roku lituje mnohého, se ocitá v roli nechtěné spolubydlící a na vlastní kůži si zkusí své vlastní chování. Navíc se musí poprat sama se sebou. Autorky se nesnaží přehnaně okatě moralizovat, ani charaktery svých postav jen tak neotočí o sto osmdesát stupňů. Celá kniha je v podstatě fascinují psychologická studie o následcích vlastních i cizích činů a chování lidí za určitých situací. Už v prvním díle byl psychologický vývoj postav na velmi vysoké úrovni, teď se ovšem autorky ještě mnohonásobně překonaly.
Já vím přesně jak se to stalo. Sledovala jsem, jak se tohle všechno dělo Gigi, a neřekla ani slovo. Teď je řada na mě.
Do prostředí Americké baletní konzervatoře jsem se vážně zamilovala. Dokážu naprosto pochopit, proč to tam všechny studentky a studenti navzdory všem nedostatkům tak moc milují a proč byla pro Gigi představa, že by měla konzervatoř v první knize po začátku šikany raději opustit, trýznivější než další naschvály a sabotáže. Když jsem konečně ukonejšila svou touhu dozvědět se kdo Gigi vlastně prováděl jaké škaredé kousky (a i tato odhalení mě překvapila, protože nejednou jsem za jasného pachatele považovala někoho zcela jiného), včetně toho nejhorší, objevila se ve mně druhá, mnohem bolestivější myšlenka: co se sebou probůh budu teď dělat? Až takhle návyková duologie Tiny pretty things je.
Tento díl měl všechno. Bylo v něm drama, byla v něm spousta zamotaných zápletek, které se nádherně vyřešily, rozvinutí charakterů i úžasná práce s hlavními myšlenkami příběhu. Bylo to vlastně téměř léčivé čtení, natolik dobrá byla práce autorek. I tady bylo požehnaně baletu a moc ráda jsem nakoukla nejen za oponu konzervatoře, ale i profesionálního souboru. Z prostředí profesionálního baletu budu asi hledat další knížky… Mimochodem, jak Americká baletní konzervatoř, tak Newyorský baletní soubor skutečně existují. A bavily mě nejen popisy tancování baletu, ale i propojení s reálným baletním světem. Skvělé na práci, kterou obě autorky odvedly, také je, že nemají „oblíbenkyně“. O žádné z děvčat nemůžeme říct, že by byla hlavní hrdinka, pokud neřekneme, že jsou hlavní všechny tři. Žádné z nich nenadržují, a to ani co se týče tanečních výkonů. Jistě už jste někdy také viděli film, nejspíše taneční nebo sportovní, kde bylo od začátku jasné, že hlavní protagonistka svého cíle dosáhne, protože je přeci dokonalá hlavní hrdinka – například vyhraje nějakou taneční soutěž. Avšak Dhonielle Claytonová a Sona Charaipotrová těm svým nedají nic zadarmo a když nebudou dostatečně pilné, tak moc, že čtenář téměř ucítí jak dřou a zlepšují se, klidně je připraví o jejich sen, jakkoliv se mohlo zdát, že jej mají jistý.
Morkie se přesune k Riho. „Nohu stranou,“ křičí a Riho se malinko přikrčí, jako by měla strach, že ji udeří. Ona ji vytáhne z řady a zdvihne paži, čímž naznačí, že by Riho měla švihnout nohu do grand battement. Když to udělá, Morkie popadne její nohu a zdvihne ji ještě o něco výš. Riho tichounce vyjekne bolestí. Na okamžik je mi jí líto. Je příliš mladá, příliš malá pro tak tvrdé zacházení. Ale koneckonců jsme si tím prošly všechny.
Mnoho zápletek nebylo v prvním díle dořešeno a proto se přeneslo do dílu druhého (vážně mějte hned připravený druhý díl, garantuji vám, že budete chtít po jedničce okamžitě pokračovat) – třeba poruchy příjmu potravy, nevhodné vztahy, závislosti, rodinné trable, chronické nemoci, toxicita baletního světa… Nikdy by mě nenapadlo jak rozsáhlé oblasti dokážou dvě knihy pokrýt, a ještě tak kvalitně. I přesto, jak závažné věci to mnohdy byly, se ale autorkám povedlo po vyhroceném středu druhé knihy zklidnit atmosféru a příběh dovést do uspokojivého konce. Vážně nevím, co to se mnou je, ale pro mě je to konec snad i dojemný. Práce s gradací děje byla v Shiny broken pieces fantastická.
„Co to proboha vyvádíš?“
„Já – já – jen –“
„Tohle je šikanování a obtěžování.“ Rty má sevřené do tvrdé linky. „Co se to s tebou stalo?“
„To ze mě udělaly ony, Miriam!“ zakřičím.
Chtěla bych víc. Chtěla bych konec rozvést do nejmenších podrobností, protože něco nechaly autorky na čtenářově fantazii. Chtěla bych znát celý příběh Henriho, jednoho zákeřného francouzského tanečníka, stejně tak neméně zákeřné Cassie. A nejvíce bych si chtěla obě knížky přečíst ještě jednou poprvé.
Hodnocení: 10/10.
I Shiny broken pieces se dají koupit například v Avionu.
Hodnocení celé série: také 10/10.
Baletky, Šepot křídel, Tiny pretty things a Shiny broken pieces jsou mými čtyřmi (ne)doporučeními na knihy z baletního prostředí. Vyberete si z nich?