Říká se, že když už uhasínající hvězdičky z řad celebrit neví jak na sebe zase upoutat pozornost, pořídí si dítě. Florence Grimesové se však syn narodil ještě předtím, než se její kapela proslavila. Ale věřte mi, že jak tak Florence po dočtení knihy Ostatní matky mě nesnáší od Sarah Harmanové znám, kdyby byla aspoň o trochu slavnější, už by tuto metodu zkusila. Její dívčí kapela Girls‘ Night se mohla stát něčím jako Spice girls, možná ještě větším než ony. Jak už bylo ale řečeno, nevyšlo to. Respektive se staly známé o trochu méně než Spice girls, ale bez Florence. Ta byla v té době doma s novorozencem. Zkrátka a dobře otěhotněla a musela z kapely odejít před jejím proražením do světa. První roky po porodu se Florence snažila o comeback, ale když jí to nevycházelo, přijala svou roli matky v domácnosti. Tedy skoro, stále má totiž hollywoodské manýry a styl oblékání, jakkoliv se jí to její syn snaží vymluvit. Pak se jí ovšem ozve starý známý producent, kterého znala ještě za dob svého působení v kapele. Jemu se prorazit vážně podařilo a teď je jedním z nejvlivnějších lidí v branži. Florence užuž vidí svůj návrat na scénu ve stylu Mariah Carrey, pak se ale o slovo přihlásí netradiční mateřské povinnosti. A Florence je především matka. Trochu nezodpovědná, budiž, rozlítaná a netradiční, ale svého syna miluje a udělá cokoliv, aby ho ochránila. Dočista cokoliv.
Zoufale toužím někomu zavolat a jednotlivé možnosti s ním probrat, jenže komu? Je po půlnoci. Adam spí. Brooke mi akorát poradí, ať si najdu právníka. Jenny mě sotva zná. A ostatní matky mě nesnáší. Jsem v tom naprosto a dokonale sama.
Florence je svérázná hlavní hrdinka detektivky Ostatní matky mě nesnáší, která oplývá humorem, napínavou zápletkou a skvělý slohem. Jejímu synovi Dylanovi je deset let a je tak trochu podivín. Jeho otec se postaral, aby chodil do nóbl školy pro anglickou smetánku, kde se to moc nelíbí Dylanovi ani Florence. Dylanovi proto, že si nerozumí se spolužáky a neustále má nějaké kázeňské problémy, kvůli nimž se pak vedení školy na Florence dívá skrz prsty. Florence jednoduše proto, že ji ostatní matky nesnáší. Stále je z ní na míle daleko cítit Amerika, kde se narodila a vyrostla než se stěhovala do Anglie, a je úplně jiná než matky patřící do všemožných výborů a jen tak utrácející stovky liber na charitativní galavečerech. Florence je upřímně spíše na straně té charity a pár set liber navíc by rozhodně ocenila. Když se ztratí jeden z Dylanových spolužáků a syn obzvlášť protivné matky, má Florence nejprve škodolibou radost. Pak si ale uvědomí, jak jednoduše by mohlo podezření z ublížení zmizelého chlapce padnout na jejího syna, a když se tak opravdu stane, Florence ke všemu objeví podezřelé souvislosti. A policie nic moc nedělá. Florence je rozhodnutá o Dylana, který je jí vším, nepřijít, a tak se spolu s jedinou aspoň trochu ucházející matkou, čerstvě přestěhovanou Jenny z Ameriky, pustí do pátrání na vlastní pěst. Sice neprozradí pravé důvody své zainteresovanosti, ale kdo by mohl něco namítat, když má to nejlepší krytí na světě – roli starostlivé matky.
Abyste pochopili aspoň nastínění příběhu knihy Ostatní matky mě nesnáší, musíte také aspoň zčásti poznat hlavní hrdinku Florence. Schválně nepíši pochopit, protože Florence není na pochopení vůbec jednoduchá. Teď když jsem vás s Florence a jejím životním příběhem alespoň trochu seznámila, máte příležitost odhadnout, zda vám nepoleze na nervy. To totiž docela reálně hrozí. Zápletka Ostatní matky mě nesnáší je skvělá, logická, zábavná a hravá, ale hlavní hrdinka vám ji může snadno pokazit. Florence je troska. Na dně má rezervované místo už spoustu let a je tak unavená ze svých životních eskapád, že odmítá cokoliv řešit. Namísto aby byla odvážná a se svým synem si o podezřeních, jež chová, promluvila, raději se tomuto rozhovoru vyhne a začne pátrat sama. Než aby šla do práce a postavila se stínům minulosti, raději se jde opít do baru a sbalit tam náhodného pána. Ne, není dokonalá matka, ale kdo je? Dokázala jsem pro ni nějak najít porozumění. A to jsem v minulosti jednu takovou hrdinku, která byla úplnou troskou, snadno odsoudila (bylo to v knize Vzpomínky od Briana Freemana a její neschopnost mě šíleně vytáčela). Florence je ale zároveň vykreslená s tak realistickými pocity, povahou a jistou formou okouzlujícího sebevědomí (které jí někteří přátelé vyčítají, ale já ho na ní zbožňuji), že ji nešlo nechápat. Nebo se o to alespoň pokusit.
Sarah Harmanová celou knihu pojala skvěle. Zajímavou postavou nebyla jen Florence, bavila mě její nová kamarádka Jenny, stereotypní vykreslení snobských matek z Dylanovy školy i její sestry a sousedů. I přes to velké množství stereotypů byla psychologie všech postav na vysoké úrovni a oceňuji kolik různorodých vlastností a vedlejších příběhů autorka do děje zapojila. Stereotypy byly především u nedůležitých postav, jako jsou třeba matky ze školy Florencina syna, jejichž účelem je ještě více dokreslit, jak Florence nezapadá a jak neúspěšná a netypická osoba to je. Jsou podány s takovým příjemným a hravým humorem, že nešly vnímat jinak než jako plus. Celý příběh je vyprávěn z první osoby, z Florencina ztřeštěného pohledu. Ke čtenářům je naprosto upřímná, občas až bolestně, a dokáže na ně přenést svou radost a nadšení, stejně jako zoufalství. Ačkoliv byste to do ní na první pohled neřekli, po nahlédnutí do její hlavy musím konstatovat, že má bohatý vnitřní svět. Ne vždy to úplně přispívá k jejímu soustředění se na realitu, ale je to fascinující.
Když se probudím, v hlavě mi pořád dokola zní jedna písnička od Girls‘ Night. „Zemětřas“ se, popravdě řečeno, nikdy nestal trhákem, v jaký hudební vydavatelství doufalo. Moc nepomohlo, že ve stejném týdnu, kdy náš singl vstoupil do éteru, zasáhl jižní Kalifornii ničivý otřes o síle 8,9 stupňů, zbořil několikapatrové parkoviště jako domeček z karet a v troskách uvěznil 346 lidí. I tak je to ale pořád moje oblíbená písnička.
Kapitoly jsou vždy nadepsány místem kde se odehrávají, dnem a časem, což napomáhá snadné orientaci, ale také to zdůrazňuje kriminální zápletku. Připomíná mi to totiž nějaký záznam ze sledovačky či jiné detektivní akcičky. Autorka má výborný styl psaní. Během popisů dovede vyzdvihnout to důležité, má zábavná a zajímavá přirovnání, dokáže popsat běžné situace v životech nás všech a vcítit se jak do svých postav, tak do čtenářů a do toho, co by chtěli číst. Tomu všemu velmi napomohl i brilantní překlad z nakladatelství Host, které v češtině knihu vydalo. Samotné kapitoly jsou pak poměrně krátké a tím dodávají příběhu na dynamičnosti. Celá kniha byla velmi plynulá, neměla žádná slabší místa a krásně eskalovala.
Humor je jednou z nejsilnějších částí této knihy. Je hravý, občas jízlivý vůči Florence i ostatním lidem, ale neubližuje. Je trochu obtížné se bavit nad Florencinými problémy a průšvihy, protože je vám jí také trochu líto, ale hodně pomáhá fakt, že když se autorka strefuje do Florence, strefuje se zároveň do určitého typu lidí, kterým snadno můžete být. Já se v některých povahových rysech hlavní hrdinky poznala a líbilo se mi, jak inteligentně autorka vtipné průpovídky, na zčásti mou adresu, pronášela. Pak tu byla také spousta vtipných situací, které už byly vtipné bezpodmínečně. Nemusíte si u nich vyčítat, že jste vůči Florence a jiným postavám nespravedliví a že není hezké se jim smát. Tady se smějete hlavně absurditě situace, jež nastala shodou okolností. Nejednou si autorka také dělala legraci z Hollywoodu, hollywoodských standardů a jmenovitě také z některých celebrit. Tento styl humoru je přizpůsobivý tomu, co přijde vtipné čtenáři, a přestože na první pohled nemusí jít o váš šálek kávy, dost pravděpodobně mu také propadnete.
Jsou zkrátka děcka, co byste nejradši praštili, a Alfie byl jedním z nich. Snad kvůli svým světle zrzavým vlasům – tomuhle odstínu se říkávalo jahodová blond. Nebo za to mohly ty jeho nanicovaté oči, světle hnědé jako rozinky. Případně špičaté zuby, co mu dodávaly vzezření fretky.
S tou špičatostí nepřeháním: loni pokousal svou chůvu Cecilii tak, že si to musela nechat zašít. Když ho pak odpoledne chodila vyzvedávat, ještě pár týdnů si pevně svírala zafačované předloktí a vypadala jako smutný přízrak.
Druhou silnou částí Ostatní matky mě nesnáší je kriminální zápletka. Je srozumitelná a přestože stojí na docela chatrných základech, tedy Florencině vnitřnímu pocitu, není „uvařená z vody“, jak se říká. Čtenář jí dokáže pochopit a mít své vlastní tipy, jednoduše nasává nová fakta a představit si ji v realitě. Autorka mě na ni velmi nalákala a tím, jak příběh napínala, jsem knihu nemohla odložit. Velkým plusem také je, že zde nejde o vraždu, ale o únos dítěte. Nenajdete tu tunu násilí a i pokud špatně nesete krimi ve spojení s dětmi, myslím, že se nemusíte bát ošklivých pocitů. Ke všemu je přistupováno s citlivostí, ale i nadsázkou. Jinak by to ani nešlo, vzhledem k tomu, že Florence je výjimečně nešikovná a užitečných vlastností pro detektivní práci má co by se za nehet vešlo. Tak to jsou dvě hlavní složky, které činí Ostatní matky mě nesnáší tak skvělým čtením. Zbytek už jsou jen drobečky nabalující se dohromady. Pokud by z nich ale jeden měl vyčnívat, byl by to přesný opak tohoto celého odstavce. Tato kniha totiž není jen samá legrace, přináší a otevírá i poměrně vážná témata. Jedním z nich je i Florencina nešťastná minulost, během které přišla o možnost se proslavit se svou kapelou, stala se svobodnou matkou a odnesla si pošramocenou důvěru v další lidi.
Jenny vytáhne okýnko nahoru a obrátí se čelem ke mně. „Můžu se tě na něco zeptat? Co si počneš, až jednou přestaneš být hezká? Máš nějaký záložní plán? Protože tohle ti celý život nevydrží.“
Její slova mě pálí v uších. Kousnu se do rtu a ze všech sil se pokouším nerozbrečet.
Musím rozhodně ocenit, jak realistický konec kniha přinesla. Nestává se často, aby nám autoři podobných knih představili naši hlavní postavu amatérské detektivky ve zranitelné pozici a nedopřáli si s nimi triumfální závěr plný akce a pasáží zobrazujících jejich v uvozovkách nesmrtelnost a hrdinství. Nemyslete si, že by tady nebyla na závěr nějaká ta akce a nervydrásající vyvrcholení, ale rozhodně není triumfální, hrdinské a ani nedokazuje Florencinu „nesmrtelnost“. Mám pocit, že v závěru je vše tak, jak to má být.
Jedinou výtku, kterou bych k ději měla, je fakt, že Florence svému synovi neustále tvrdí, že je ještě moc malý na to, aby chodil do školy sám. On ji proto musí každé ráno vzbudit s plechovkou Red Bullu, aby neustále nechodil pozdě a Florence byla vůbec schopná se probrat a doprovodit ho. Jenže u vyzvedávání už to nějak neplatí? Florence jako by svého syna nikdy nevyzvedávala. Alespoň to není zmíněno a na žádné vyzvedávací pasáže v běžném režimu nedochází (jen k jedné za mimořádných okolností, ale to bych moc prozrazovala). Nemám pro tuto výtku zcela podklad, protože vyzvedáváním Dylana ze školy se autorka nijak nezaobírá a Florence s Dylanem se doma zkrátka ocitnou a je večer. Jenže mám pocit, že Florence nemá ani kdy to stíhat, když se klidně zhroutí, lehne si dopoledne do postele a probudí se večer nebo klidně druhý den ráno. Nedává mi to logiku. Jak říkám, nemám žádné přímé pasáže na které poukázat, tudíž za to nebudu ani strhávat body, ale přišlo mi důležité zmínit, že ne vše mi na Ostatní matky mě nesnáší dokonale sedí.
Ostatní matky mě nesnáší mají tři sta šedesát šest stran a jde tedy o čtení na pár posezení. Je to příběh jako ze života, ale zároveň tak absurdní a bláznivý, jako by šlo o nějakou grotesku. Humor je tu osobitý, ale zároveň přizpůsobivý, a příběh si vás jistě získá stejně jako hlavní hrdinka. Pokud nepotřebujete v detektivkách potoky krve a zohavené mrtvoly, naopak oceňujete docela nenásilné případy, pusťte se do prvotiny Sarah Harmanové. Nemyslím si, že by šlo o knihu pro milovníky klasických detektivek jako jsou ty od Agathy Christie, líbit by se ale mohla těm adorujícím moderní dobu, originalitu a inovativnost. Někoho podobného Florence Grimesové byste na knižní trhu našli jen těžko. Ostatní matky mě nesnáší je neodolatelná, jak dokazuje i fakt, že autorka dostala za knihu cenu Lucy Cavendishové za beletrii a chystá se seriálová adaptace. Ostatní matky mě nesnáší autorce vyšla teprve letos, ale doufám, že nám brzy napíše o Florence něco dalšího.
Moje hodnocení: 10/10 a velké doporučení pro všechny, kteří mají rádi moderní a svým humorem lehce nadčasové detektivky.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde se také nenávist ostatních matek dá pořídit.