Listopade, kde jsi? Protože toto snad nebyl listopad, ne? Celkem nepozorovaně se do něj vetřely mrazíky a dokonce napadl sníh, vyšla jsem si na první procházku do sněhové vánice, měla první svařák roku, začala skupovat dárky a celkově se chystat na Vánoce. Měla jsem takový před-prosinec. Tohle počasí mám ale moc ráda, takže jsem byla spokojená a čerpala z něj hezkou náladu. Přesto jsem nejednou venku špačkovala jak je hnusně a zima, to si nemyslete. Obecně se počasí hodnotí mnohem lépe z vyhřátého domu, než z venku. Kromě toho jsem hodně četla, konečně zase šila a obešla poslední letošní akce. Mezi ně patřil i křest nejnovější knihy z Nosgobu Michala Hrnčíře, Leiva: Nejcennější lůno. Proběhl v Týnci nad Labem a já měla tu čest jej moderovat a knihu pokřtít.
Také jsme si promítli náš film natočený během září a sešli jsme se s partou z natáčení zase spolu. Během křtu jsme hráli i krátkou scénku a tak jsem si zase mohla obléct kostým princezny Leivy. Byla to krásná akce, kterou jsem si velmi užila. A přidávám z ní fotku, kdy jsem při křtu kompletně zlila vínem princeznina gardistu hraného Jindrou alias Uhelným mužem. Z části jsme improvizovali, protože pokyny od pana autora zněli jen, že si všichni kolem mě pokleknou a já budu křtít. Jindra pak jen nešťastně procedil mezi zuby: „Proč jsem tu knihu vlastně držel zrovna já?“ Byla z toho vtipná situace.
V listopadu se mi četlo velmi příjemně. Doma nám konečně spravili topení, takže jsem u něj ani nemusela být zabalená do tří vrstev oblečení. Zatímco venku se ženili čerti, já byla zalezlá pod dekou a prožívala nejrůznější příběhy – konkrétně šesti knih dohromady o 1 912 stránkách. Jako první jsem v listopadu dotáhla Vůli většiny od Jamese Islingtona. To tedy byl ještě pravý listopadový listopad, slunný a poměrně teplý. Vůle většiny byla úžasná od začátku, ale konec byl přímo epický. Zamilovala jsem si hlavního hrdinu i vedlejší postavy, i slzička mi ukápla a vůbec jsem neodhadla jak se vše vyvrbí. Příběh plynul po celou dobu překvapivě rychle a přinesl promyšlenou zápletku a originální svět. Nakonec jsem knihu ohodnotila 10/10 a už netrpělivě vyhlížím nový díl. Recenzi s celkovým hodnocením příběhu a doporučením (pokud vás třeba zaujala obálka se zlatými detaily nebo anotace a potřebujete ještě přesvědčit) pro jaké čtenáře se hodí je již na blogu. A až se do Vůle většiny pustíte, věřte, že si vás získá.
Zkraje měsíce jsme se s mojí maminkou vypravily do pražské O2 arény ku příležitosti Star Dance tour. Tuto taneční show spolu s dalšími ženskými členkami rodiny milujeme a lístky na poslední zastávku speciální tour jsem dostala loni k Vánocům. V podstatě jsem na Star Dance vyrostla, protože má maminka ho hodně sledovala když jsem byla malá. První řadou, kterou si vybavuji, že jsem viděla, byla dokonce pátá! Star Dance tour začala lehkým zklamáním – zjistili jsme totiž, že se zároveň natáčí pro speciální silvestrovské vysílání (pokud tedy nevíte co sledovat na Silvestra, tady máte první návrh). Přišlo mi to nespravedlivé a vytáčely mě neustálé narážky na to, že je poslední noc roku. Jako by nikomu nezáleželo, že my jsme tam tady a teď. Pak se ale začalo tancovat a já si uvědomila, jak ráda se na tyto tance ještě jednou podívám. Nádherná byla i vsuvka v podobě hudebního vystoupení Moniky Absolnové, která zazpívala písničku Najednou z filmu Ledové království. Na taneční parketu/podiu měla akrobatky a do O2 arény jako by přinesla magii. Sešly se tu páry z různých řad, konkrétně Darja Pavlovičová a Dominik Vodička, Iva Kubelková s Martinem Prágrem, Oskar Hes a Kateřina Bartuněk Hrstková, Leoš Mareš, jehož partnerka neměla na tréninky čas kvůli nově narozenému miminku, a tak tančil se Zuzanou Šťastnou, Chili Ta a Jakub Mazuch, Jan Cina a Adriana Mašková, Taťána Dyková a Petr Čadek a Jiří Dvořák s Lenkou Norou Návorkouvou. Každý zatančil jednu latinu a jeden standartní tanec, hodnotila porota a nakonec se vybral král a královna tanečního parketa pro tento večer. Nejvíce jsem se těšila na Oskara Hese a Chilli, ale učarovali mi hlavně Petr Čadek a Taťána Dyková. To, co tato dáma předvedla jakožto nejstarší tanečnice na parketu, bylo neskutečné! Odcházela jsem nakonec velmi spokojená a s nabytými zážitky z pohledu do zákulisí Star Dance – třeba jak neuvěřitelně rychlí jsou rekvizitáři, či co se děje na parketu, zatímco v televizi běží krátké rekapitulace. Schválně jsem se dívala během tanců pouze na parket a ne na velkou obrazovku, abych načerpala jiný úhel pohledu. Teď se těším jak to bude vypadat z toho mně tolik známého úhlu – televizního.
Následovala jedna z mých nejočekávanějších knih roku. Tahle věta mimochodem letos padala opravdu hodně – jak by taky ne, když byla tak úspěšná sezóna novinek. Rozhodla jsem se proto na konec roku sepsat článek, kde se těmto knihám budu věnovat a zhodnotím, zda mému očekávání dostály. Jednou z knih, která mu určitě dostojí, bude Siverai: Následník trůnu od Anny Tausigové, druhý díl ze série Siverai. Tohle bylo tak příjemné čtení! První díl jsem četla před skoro třemi lety a přitom jakmile jsem začala číst, jako by neuběhl ani den. Připadala jsem si jako bych se vrátila domů, domů k rodině. A kromě toho byl příběh skvělý. V minulém díle hrdinové rozpoutali povstání, zde ho zase o krok posunuli a začali získávat spojence. Navíc jsme společně zjistili, že jde o rozsáhlejší hru o mnohem vyšší sázky, než je osud království Remiey. Autorka přidala spoustu nových postav a nových zápletek, více skákala v čase a pokryla spoustu děje. Její psaní zůstalo stejně skvělé, ba se ještě vylepšilo. Zkrátka a dobře velká jednička s hvězdičkou dvakrát podtržená! A vzpomínáte si kdy se odehrávaly první scény z první knihy? V zimě, za velkého sněhu. Takže jsem při nafocení úvodní fotografie k recenzi využila venkovního počasí a nahodila rudou paruku (což je barva hlasů hlavní hrdinky). A začala jsem plánovat celý cosplay Adrieny… Recenzi na první díl mám tady.
Celkově jsem tento měsíc pěkně pohnula s psaním recenzí. Šlo mi to hezky od ruky a momentálně mi chybějí napsat jen dvě recenze na nedávno přečtené knihy. Dohnala jsem mimo jiné recenze na novou Kim Stoneovou nebo Gallant od V. E. Schwab. Sepsala jsem i článek ze setkání přímo s autorkou. Nově jsem vydala i Černého jezdce od Kristiny Hlaváčkové a v záloze mám i již hotovou dvojku Siverai. Je se nač těšit a doufám, že mi tato kreativní nálada ještě vydrží.
Recenze mi chybí napsat na novou knihu rozhovorů Martina Moravce s Helenou Sovákovou, armádní psycholožkou. Tuto knihu jsem si neplánovala pořizovat, pak k nám ale do Brandýsa přijeli Martin s Helenou na besedu. Zjistila jsem mimo jiné, že Helena bydlí ve vsi jenom kousek od nás. S Martinem vyprávěli o tom jak se poznali – seznámil je vyjednavač Adam Dolník, s nímž Martin napsal předchozí knihu – a nastínili jaké zážitky popisují v knize. Samozřejmě byl prostor pro otázky. Helena na mě udělala velký dojem, předávala zkušenosti a rady jak dosáhnout psychické pohody a co dělat, abyste si zlepšili náladu. Byla velmi empatická, milá a bylo patrné, že ví o čem mluví. A Martin byl zrovna tak vtipný jako je na stránkách knih, svých sociálních sítích i sloupcích v Magazínu Mladé fronty dnes, kde je šéf redaktorem. Nasmála jsem se. Tuto besedu pořádala naše Knihovna Eduarda Petišky a proběhla v divadelním sále zámku, tudíž měla i hezkou atmosféru. Martin s Helenou to nevěděli, ale celá jejich beseda byla v podstatě konkurzem na to, abych si knihu pořídila. Jak už asi tušíte, tak úspěšného konkurzu. Přesvědčili mě a začala jsem číst ještě téhož večera. Sto stran padlo jako nic a pak už jsem jen četla a četla. Téma armády a psychiky vojáků mě vždy zajímalo, takže to byla kniha skoro jako pro mě. Fascinují mě třeba američtí Navy seals. Helena v knížce opět působila velmi inteligentně, stejně jako v realitě, a nahlédnutí do její branže pro mě bylo zajímavou zkušeností. Vyprávěla o misích v Íránu i Afghánistánu, jak následně oznamovala smrt pěti českých vojáků z Afghánistánu jejich rodinám a kterak během toho pracovala i na vlastní psychice. A protože nebydlí daleko, bylo v knize zmíněno i naše město Stará Boleslav. Po návratu z Íránu měla Helena v hlavě i nadále nastaveno, že jakmile slyší hlášení poplachu či cokoliv tomu podobné, blíží se rakety a ona musí zalehnout a přeběhnout do krytu. Když proto šla kdysi po Boleslavy, příhodně v bílém kostýmku, a projíždějícímu autu bouchnul výfuk, v tu ránu byla na zemi. Kolemjdoucí lidé na ni zírali, ona si uvědomila svou chybu a začala se sbírat.
Na besedě došlo i k momentu, který mě rozplakal. V hledišti totiž seděla babička s vnučkou vojačkou, a starší dáma měla možnost s Helenou mluvit ještě před začátkem. Paní se jí svěřila jak se přímo Helenina práce propsala do zacházení s vojáky i rodinami vojáků a Helena jí na konci besedy vyzvala, aby si šla převzít kytičku, děkovala její vnučce za její službu vlasti a paní za to, že má její vnučka doma tak velkou podporu. Bylo vidět, že je žena na svou vnučku velmi hrdá. Celou dobu jsem měla na krajíčku, protože Helenino vyprávění nebylo vždy veselé, takže tato dojemná až běda chvíle mě dostala. Protože jedna věc je o vojácích a jejich rodinách číst a poslouchat z Helenina vyprávění, druhá je vidět je na vlastní oči a uvědomit si, že jsou to reální lidé. Po skončení besedy proběhla autogramiáda a já si vyfotila speciální fotku k recenzi… Tu ale uvidíte až přímo u ní.
Helena Sováková: Plukovnice lidské duše byla jedním z mých prvních měsíčních přírůstků. Přišli mi i dva balíčky recenzních knih z nakladatelství Booklab. V jednom byla kniha Slovanské mýty od Noaha Charneyho a Svetlany Slapšakové, která u nás jistě bude mít úspěch. Já i mé okolí máme totiž mytologii velmi rádi. Tady jsou navíc pěkné ilustrace. Druhá kniha z tohoto balíčku byl třetí díl série Jezdci apokalypsy od Laury Thalassy, Hlad. Tuto sérii jsem vzdala po prvním díle jménem Mor, takže stejně jako druhý díl Válka půjde Hlad do soutěže. V druhém balíčku pak byla reedice duologie Achilleova píseň od Madeline Millerové. Knihy Achilleova píseň a Kirke dostaly pevnou vazbu se zlatými detaily, zlaté předsádky a designové ořízky. Tato série mi byla již nějaký čas doporučována, takže tohle je moje záminka proč se do ní pustit. A vážně mi svým vzhledem učarovala. Také vyšlo pokračování knihy Ve stínu Vlčí královny, Na křídlech jestřába, od Kiran Milwood Hargraveové. Za ni rovněž děkuji nakladatelství Booklab a už ji mám přečtenou.
Na křídlech jestřába byl opět příběh plný přátelství a lásky k přírodě. Autorka do ní zapojila ještě více magie a nadpřirozených úkazů, které spolu s hezkými popisy přírody vybízejí k hledání magie i v našem světě. Na rozdíl od prvního dílu se mi ale první část knihy četla docela pomalu a moc mě nebavila. S příchodem druhé poloviny se ale děj znovu rozjel a přišly nesmírně dojemné momenty. Zvratů tu bylo požehnaně, ale zápletka se už nekomplikovala. Spíše se rozmatávaly nitky zauzlované už od prvního dílu a dělalo se jasno ve faktech. Jsem tedy spokojená a tuto krásně zpracovanou sérii budu jen doporučovat.
Po třech fantasy a jedné rozhovorové knize jsem potřebovala změnit žánr. Rozhodla jsem se pro historický román z nakladatelství i527.cz jménem Švadlena z Akádie od Laury Frantzové. Od autorky jsem četla už Krajkářku, která měla poměrně pomalé tempo, ale také krásnou romantickou linku, sympatické postavy a plno historických informací v příběhu. Líbila se mi, ale Švadlena z Akádie byla jiný level. Vyprávěla o švadleně Sylvii Galantové žijící spolu se svou rodinou v Akádii na území dnešní Kanady. Měli svou kulturu, pozemky a šťastný a spokojený život. Ten jim ale narušili spory Angličanů a Francouzů o jejich území. Akáďané byli následně vyhnáni, jejich majetky zabaveny a obyvatelé posazeni na lodě, kde s nimi bylo velmi ošklivě zacházeno. Rodiny byly rozděleny, lidé umírali a nikdo nevěděl co s nimi bude a kam je Angličané odvezou. Sylvie se ocitla ve Williamsburgu (kde se mimochodem odehrává Krajkářka) se zlomeným srdcem, vzpomínkami na Akádii a nulovými možnostmi na vybudování nového života. A tam, kde by její příběh mohl končit, ve skutečnosti teprve začíná. Tohle je druhá kniha, na kterou budu recenzi teprve psát, ale bude to recenze velmi pozitivní. Švadlena mě chytla za srdce, dojala i rozesmutnila, rozněžnila a inspirovala. Přestože byla plná ošklivých a nespravedlivých situací, byla v ní také naděje. Čtyři sta stran jsem slupla jako nic a těším se na další knihy z tohoto nakladatelství, kterých mám naštěstí doma hezkou zásobičku. Samozřejmě byla i tady spousta romantiky a celá kniha byla možná ještě romantičtější než Krajkářka. Moc ji doporučuji!
Pozitivní zprávou také je, že mi přibyla nová Funko POP figurka do sbírky. Dlouho jsem těmto panáčkům s velkými hlavami a komiksovým vzhledem odolávala, ale před pár měsíci se staly mou vášní a oblíbeným seriálovým a filmovým merchem. Od přítele jsem dostala figurku Emily z Mrtvé nevěsty a jednou mi bude inspirací pro cosplay – alespoň doufám. Emily mě hodně láká pro své nádherné šaty i to, že bych si pro její ztvárnění musela celé tělo natřít modrou barvou.
Cosplayům jsem se v uplynulých jednatřiceti dnech věnovala hodně. Na Instagram jsem natočila video jak bych se oblékala jako postava v knihách právě nakladatelství i527.cz, kde jsem napodobovala šaty hrdinek z obálek. Mělo velký úspěch, což mě potěšilo. Zahrnula jsem do něj mimo Sylvii Galantovou ze Švadleny z Akádie a Liberty Lawsonovou z Krajkářky i Lillian Haswellovou z Apatykářovy dcery a Olivii Keenovou z Tiché guvernantky. Pokročila jsem s kostýmem Daisy Jones z knihy Daisy Jones & The Six a ušila jsem si sukni k jednomu ze tří outfitů, jež mám pro Daisy vymyšlené. A stihla jsem celý tréninkový oděv dvanáctého kraje z filmu Hunger games Aréna smrti. Ten budu mít na svůj první cosplay Katniss. Vůbec jsem teď byla Hunger games posedlá. Nejenže to byl rok co jsem přečetla původní trilogii, také navíc vyšel první trailer na nový film Úsvit sklizně. A nechtě mě říct, že byl dokonalý! Bylo v něm tolik skrytých odkazů a slavných scén z knih, které jste hned poznali pokud máte přečtený především Úsvit sklizně… A přesto pokud knihu přečtenou nemáte, tak jste nedostali žádné spoilery. A ty kostýmy! Dost možná to bude nejlepší filmové zpracování z celé série.
Jak už jsem zmiňovala, začala jsem chystat kostým na Adrienu. Jeden prvek si budu i šít, ale jinak bych mohla fotit, hned jakmile seženu všechny potřebné kousky oblečení. Ještě plánuji skupinový kostým na poslední den Comic Conu, který budu mít spolu s kamarádkami. Zatím řeknu jen to, že půjde o jednu z mých nejoblíbenějších literárních postav. Na Comic Con, jenž je v březnu, budu mít samozřejmě více kostýmů, ráda bych totiž šla na všechny tři dny. A jeden kostým jsem si v listopadu objednala. To nebudu nijak tajit, je to kostým Chrissy Cunninghamové ze Stranger things. Stačí mi dokoupit paruku a na bílé ponožky si udělat zelený proužek, protože už mám doma roztleskávačskou uniformu i mikinu hawkinské střední, které Chrissy ve čtvrté řadě Stranger things nosí. Jak příhodné vzhledem k tomu, že právě v listopadu byla zveřejněna první část závěrečné řady… A byla výborná, už aby byla venku část druhá! Shlédli jsme ji za dva dny a je jasné, že půjde o nejlepší sérii ze všech. Na zbytek epizod si ale počkáme do Vánoc. Stranger things byla má další posedlost tohoto měsíce.
Kromě toho, že rozečítám další knihy, také jednu knihu poslouchám. Je jí Bouřková sezóna, román o zaklínači Geraltovi odehrávající se ještě před událostmi série. Načetl ji Martin Finger a je výborná. Jak dějově, tak zpracováním. Poslouchám ji kdykoliv někam cestuji a vždy se na to těším. Padají jedna hláška za druhou a Geralt se v ní stane součástí epických soubojů, vtipných momentů a i jedné čarodějce pěkně zamotá hlavu. A ne, není to Yennefer, byť té má stále plnou hlavu zase on. Zkrátka a dobře je to Geralt v té nejlepší formě, za což samozřejmě vděčíme jeho autorovi Andrzeji Sapkowskému. Jakmile Bouřkovou sezónu doposlouchám, vrhnu se na nejnovější povídkovou knih. Zbývá mi nějakých osm hodin, dobré čtyři už mám poslechnuté.
V listopadu nás v rodině postihla ztráta. Zemřela nám králičice jménem Pepinka. Hodně mě to vzalo, protože i když to byl malý tvoreček, byla velkou osobností a členem naší rodiny. Zbylo nám na ni ale spousta hezkých vzpomínek. Byla velmi náladová a pohladit se za celý svůj život nechala snad pouze od mého dědečka. Od nás, těch, kteří ji primárně živili, rozhodně ne. Někdo by mohl říct, že to byl skromný králík, protože ve své klícce nechtěla mít ani dečku na níž by mohla ležet, ani dřevěnou lávku, po které by si mohla lézt. Tak děsně ji štvaly, že dečku byla schopná celou noc cupovat a „chumtat“ do kuličky a lávku leda okousala. Občas v kleci nechtěla ani misku s jídlem – někdy se na ni tak iracionálně naštvala, že jsme misku našli nacpanou pod jejím plastovým záchodkem. Převrácenou. A víte jak mnoho lidí nemůže mít králíky, protože mají alergii na seno a seno je přeci základem králičího jídelníčku? Naše králičice se jednou prostě rozhodla, že už seno jíst nebude, a od té doby se ho ani nedotkla. Co na tom, že chovatelé tvrdí, že králík klidně přežije bez vody, ale ne bez sena. S vodou měla také potíže, často si do ní naházela granulky (kdysi se totiž stejně jako se senem rozhodla, že nebude pít z pítka ale pouze z misky, přestože od narození byla učená na pítko), znečistila si vodu a nemohla ji pít. A jakmile dostala čistou, pila jako by žíznila celou noc (což také byla občas pravda). Byl to opravdu svéráz.
Jednou z mých přečtených knih je také kniha, která ještě nevyšla. Ale vyjde! Napsala ji autorka dvou dalších knih Katarína Brányiková. Ano, jméno je vám povědomé správně, neboť jednou z nich byla i Narcis a pivoňka, kterou jsem kdysi recenzovala. Jako beta čtenářka jsem do Kataríniny nové knihy nakoukla dvakrát, jednou když měla hotovou zhruba půlku rukopisu a podruhé právě v listopadu, když už měla nový román hotový. A ten je ještě lepší než Narcis. Zatímco Narcis byl o jednom tématu a jednom vztahu, zde je více zápletek i postav a celkově je to komplexnější kniha. Obsahuje spousta chytrých propojení a zvratů, při jejichž čtení jsem ani nedutala. Katarína má navíc obrovský talent skvěle vystihnout situace, které se občas dějí každému z nás a podat je s vtipem. Neuvěřitelně jsem se u čtení bavila a těším se, až si knihu, jež ještě nemá finální název, přečtu potřetí. To už bude snad v reálné podobě. Hlavně se ale těším, až knihu začnou číst i další čtenáři a budu s nimi o ní moc diskutovat a sdělovat jim své dojmy. Jde zatím o nejlepší Kataríninu knihu a zcela se jí překonala. Těším se, až se bude muset učit psát nohama, jelikož jí za toto dílo čtenáři utrhají ruce.
V uplynulých dnech se na mě usmálo štěstí a vyhrála jsem knihu Cosplay – brnění & doplňky pro začátečníky od Joyce Van Den Goor. Vyhrála jsem ji na instagramovém profilu Knižní novinky a vydalo ji nakladatelství Zooner press. Hodně jsem o ni stála, protože s EVA pěnou, na práci s níž se kniha hlavně soustředí, se chystám vyrábět už dlouho. A mým posledním listopadovým přírůstkem je první díl série Atomové šelmy jménem Základna. Napsalo ji autorské i partnerské duo František Kotleta s Kristýnou Sněgoňovou, kteří nedávno dokončili jinou společnou sérii – dvanáctidílnou sci-fi Legie. Atomové šelmy mají poutavou obálku i ořízku, odehrávají se v apokalyptickém světě a plánujeme je číst společně s přítelem. Tak snad se k ní oba dostaneme co nejdříve. Máme toho totiž ke čtení i samostatně požehnaně.
Listopad jsem si chtěla udělat spíše odpočinkový. Během podzimu jsem měla nespočet akcí, které mě velmi vyčerpaly, a přestože tehdy jsem si je užila, nyní mě únava dohnala. Jeden týden jsem každý den po škole usínala při čtení a zohýbala přitom velké množství rohů knih – jak u Siverai, tak u Na křídlech jestřába. Jednoduše jsem v jednu chvíli četla a v další pustila knihu z rukou a nechala ji jejímu osudu. Křest, beseda a Star Dance tour mi tentokrát bohatě stačili a doma jsem si sama se sebou hezky vystačila. Místo společnosti jsem čas trávila více v přírodě a užívala si měnící krajinu. Jen mezi čtením Vůlí většiny a Siverai totiž prošla velkou proměnou. Taktéž jsem si užila DnD, kde máme postavy už na třetím levelu a zjistili jsme velké tajemství zásadní pro příběh. Tento Měsíčník možná není tak nabitý jako ty předchozí, ale už bylo potřeba trochu zvolnit. Přeci jen přicházejí Vánoce, které by měly být svátky klidu a míru.
Formulová sezóna se blíží ke konci a začala sezóna biatlonová. F1 se nám pěkně zdramatizovala, především předminulý víkend, kdy se závod jel v Las Vegas a v našem časovém pásmu od hříšných pěti hodin. Během kvalifikace ale hrozně pršelo a ze závodu se stalo pěkné drama, když pole position získal Max Verstappen před favoritem a vedoucím šampionátu Landem Norrisem. Je to pěkně napínavé i proto, že titul mistra světa mohou získat hned tři piloti. Max během závodu svou výhrou zase stáhl náskok na Landa a přestože se první hodiny po závodu zdálo, že už nemá šanci ho v souboji o titul mistra světa porazit, přišla Norrisova diskvalifikace kvůli technickým pravidlům. A Max byl rázem zpět! Stejně tak mimochodem Norrisův týmový kolega Oscar Piastri, který je třetí postavičkou v titulovém souboji. Byl rovněž diskvalifikován, ale ironií osudu právě to jeho šancím nesmírně pomohlo. Díky tomu všemu to vstávání stálo pěkně za to. Mimochodem, tady se krásně potvrzuje, že někteří muži tvrdící, že se děvčata na formule dívají jen kvůli pěkným pilotům, jsou pěkně vedle. Vážně si myslíte, že by mi nějací pěkní, ale zcela nedostupní chlapi stáli za to, abych na sobotní kvalifikaci a nedělní závod vstávala v pět hodin? O víkendu? 😀
Vánoce jsou speciální. Celý svět jako by se zastavil, nebo aspoň zpomalil. Vše má najednou jinou atmosféru. Máme za sebou první adventní neděli, tento týden bude chodit Mikuláš a než se nadějeme, bude Štědrý den. Vzhledem k tomu, že Měsíčníky vydávám vždy prvního v měsíci, má listopadový Měsíčník tu zvláštnost, že už v něm musím přát jak šťastné a spokojené Vánoce, tak hezký Silvestr. Užijte si je podle svého po boku svých milovaných a nezapomeňte, že všem je úplně jedno jestli máte doma uklizeno a kolik druhů cukroví je napečeno. Naopak se všichni budou dívat na vaši tvář a hledat na ní úsměv. Tak, ať už by ho mělo skrýt cokoliv, eliminujte to, a vyhledávejte ty činnosti, jež vám úsměv ještě rozšíří. Pro mě to je například načítání vánočních knížek, na což se jdu právě vrhnout.
Krásné svátky, spokojený prosinec a mnoho knižních dárečků přeje Jolanka.