V Čarodějce jsme se s princeznou Elenou z rodu Leon rozloučili když se vrátila do svého rodného království. Strávili jsme s ní formující část jejího dětství a za sebe cítím, že ji nyní znám dost dobře. I když jako dospívající, téměř dospělou, jsem ji blíže poznala až nyní, v druhém díle trilogie Dračí oči s názvem Černý jezdec.
Elena se po svém návratu z výcviku poprvé ujímá povinností princezny. Hlavně proto, že na ni kvůli tomu její matka, královna Aška, nehorázně tlačí. Spory mezi jedinými ženami královské rodiny kmene Berberů opět nabírají na obrátkách. Elena se musí učit tančit, oblékat do hezkých šatů… Ale pak zasáhne válka. Koneckonců by královnu Ašku nic menšího nezastavilo. Jiné, dlouhodobě nepřátelské království na svou stranu získalo velmi silnou a nebezpečnou moc. Ostatní národy se musí spojit, a to nejen jejich lidští obyvatelé, ale i všemožné magické bytosti, o jejichž existenci neměli mnozí ani tušení. Elena by se svými schopnostmi mohla být rozhodující silou, která do boje mezi mocným mágem a spojenci Berberů promluví. Je tu ale pár potíží – o její moci nikdo neví a její královský otec ji nechce do boje pustit. Jakkoliv je schopná, což musí uznat i on, je pořád dívka. Žena. A ty do války nepatří. Elena ovšem tuší, že tam musí a v případě nutnosti zasáhnout. Spolu se svou gardou vypracuje plán jak se nenápadně dostat na frontu. A brzy se ukáže, že je velmi dobře, že tam je. Temná magie totiž proniká i do tábora spojenců… Jak se válka nakonec vyvine a jaké nové informace do ní ještě promluví?
Eleně připadalo, že boj skončil skoro tak rychle, jak začal. Zůstala stát uprostřed bojiště s levou rukou stále zdviženou, těžce oddechovala, v chladném vzduchu ji od úst stoupala pára. Michael k ní přistoupil. V očích jí stále plál ten zuřivý oheň. Dračí oči.
Kristina Hlaváčková navazuje na Čarodějku Černým jezdcem. A ve velkém stylu! Akce je v příběhu plno už od začátku a to se zhruba prvních sto stran k válce pouze schyluje. Příležitost prohlédnout si Elenu v klidu a v jejím domácím prostředí se nám mnoho nenaskytne, takže jsem si každou z nich náležitě užila. Zvyky a tradice kmene Berberů, obyčejné aktivity, kterým se Elena během dne věnuje… Všechno mě to bavilo. Elena je ještě moudřejší a osobitější než dříve, ale občas se přeci jen ukáže její mládí a že si není jistá v kramflecích. Obzvlášť když o ní má někdo romantický zájem. A tím totiž vůbec nepočítá a nezapadá to do jejích plánů. Elenin vývoj byl skvělý. Je hodně silná, trénovaná, energická a svým způsobem velmi charismatická. Vůbec se mužům přítomným v příběhu nedivím, že o ni mají zájem. Některé momenty, kdy byla Elenina moc a charisma nejvíce vidět, se téměř nedají popsat. Byly cinematické, magické, přímo nadpozemské.
Stejně jako je od začátku akční, už od prvních stran se příběh četl sám. Autorka navázala na svůj styl vyprávění z první knihy, který není nijak pompézní, ale zato chytrý, důmyslný a i hravý. Jakožto vypravěčka ze třetí osoby na příběh nabízela zainteresovaný pohled a občas se i obrátila na čtenáře. To pomáhalo, abych si přišla ještě více součástí příběhu. Těch čtyři sta dvacet čtyři stran jsem nejen četla, ale hlavně prožila.
„Neudělala jsem to schválně.“
„To je dětská výmluva. Neustále používáš magii, i když víš, jaký na ni mají Berbeři názor. Jestli budeš takto pokračovat, skončíš na hranici a my nejspíše s tebou.“
O tom dost pochybuji, všichni přece vidí, jak na mě pořád prskáš, napadlo Elenu, ale měla dost rozumu, aby to neřekla nahlas.
Je ovšem trochu škoda, že některé části příběhu nebyly více rozvedené. Obzvlášť během první poloviny. Několik faktů nebylo pořádně uvedeno, prostě se v příběhu tak nějak objevily a pracovalo se s nimi, jako by byly čtenáři známé už dávno. Přitom k nim čtenář neměl jak dojít a jak se s nimi seznámit. Takže zatímco k nim autorka přistupovala jako k samozřejmosti, já se musela párkrát vracet, abych se ujistila, že jsem nějaké stránky nepřeskočila. Myslím, že to není nic co by nevyřešilo pár rozepsaných řádků navíc, možná pár desítek stran. Bylo to hodně rušivé a snadno jsem se v průběžném propočítávání bodů dostala dokonce pod úroveň hodnocení prvního dílu, které bylo 9,5/10. Mělo mi to ale být brzy vynahrazeno.
V druhé polovině knihy se už dostáváme na bitevní pole. A události, které se staly jak těsně poté, co armáda vyrazila z království a cestou nabírala a domlouvala další spojence, tak přímo v bitevní vřavě, byly úžasně popsané a vymyšlené. Bitvy byly extrémně akční a jejich popisy epické. V recenzi prvního dílu jsem říkala, že mi Dračí oči připomínají, minimálně atmosférou, Pána prstenů. Teď mohu konstatovat, že i epičností bitev se mu směle vyrovnají. Atmosféra tohoto čtení byla jedinečná, v hlavě jsem málem slyšela rytmický hudební podkres, rovněž velmi velkolepý, který u bitevních scén často hrává ve filmech. A vlastně jsem jejich popisy jako filmy i viděla před očima! Jednotlivé události, k nimž během války došlo a které její průběh dokázaly zvrátit, byly tentokrát popsány s veškerou pompou. Výpravně, úchvatně, hrdinsky. Přesně tak, jak si zaslouží. Když se třeba jednou našim favoritům přestávalo dařit a užuž se zdálo, že by je druhá strana mohla zdolat, slétli se na pomoc draci. A za šíleného dusotu kopyt se přiřítili elfové na koních, přičemž každý z nich za sebou vezl jednoho trpaslíka, kteří za jízdy začali seskakovat. A ihned se pustili do boje! Je to sice příklad, ale také jeden z mých nejoblíbenějších momentů z knihy. Přikládám jej proto i s úryvkem a obrázkem vygenerovaným umělou inteligencí.
Petr neměl pravdu. Ženy na bojišti nebyly bezpečné proto, že podléhaly emocím, ale proto, že k tomu svou přítomností doháněly muže okolo sebe. Elena vypadala zuboženě a unaveně. Potřebovala se najíst a zahřát, dát se před další cestou trochu dokupy. Obojí bude muset počkat. Za chvíli bude svítat a oni byly v otevřené krajině.
Kniha se nesoustředí jen na Elenin návrat do království a první bitvy celé téhle války. Autorka si nejednou odskočila z války a zavedla Elenu do končin, na něž by mě ani nenapadlo pomyslet. Zažila tam nehezké věci, které s ní pěkně zamávaly a zase nám ji ukázaly v jiném světle. Ach Eleno, jak ty jsi mi blízká! Má sice určité předpoklady, které z ní dělají silnou hlavní hrdinku, ale na druhou stranu je tak obyčejná, v tom nejlepším slova smyslu, že se vám nezprotiví a nestane se žádnou přehnaně všemocnou zachránkyní každé situace. Že mi opravdu přirostla k srdci jsem poznala, když jsem si uvědomila, že na ni dokážu pohlížet zcela realisticky, se všemi plusy i minusy. A obdivovat ji, ovšem držet se nohama při zemi. Já a ostatně i Elena dobře víme, že bez pomoci své moudře vybírané osobní gardy, která se jí stala zároveň skupinou přátel, by se mnohdy nikam nedostala. I jejich osobní dějové linky se mi líbily, nechyběl humor a přátelské pošťuchování.
Humoru bylo ovšem více, nejen co se výměn mezi Elenou a jejími blízkými týče. Do příběhu promluvili Eleniny staří známí pidimužíčci, které jsem popisovala už v první recenzi, i nové bytosti, z jejichž popisů a hlášek jsem se málem smála nahlas. Bylo to velice Pratchettovské. Smích mě však dokázal rychle přejít. Mnohé dějové zvraty byly bolestné a smutné. A ten, který přišel na konci příběhu, byl dočista šokující. Brada mi spadla až na stůl a i delší dobu po dočtení si stále nedovedu představit, jak bude teď příběh pokračovat. Takhle zásadní vyvrcholení jsem ani v nejmenším nečekala.
„Mužové berberští, braňte svého krále! Bojovníci Kefetu, braňte své hory! Ferrerští, Nazranští a Mezenští, všichni, kdo bojujete za své domovy. Života bez svobody není! Braňte se! Ženy berberské za vás bojují, necháte se jimi zahanbit?“
Prchající se zmateně zastavovali a otáčeli. Elenin hlas burácel nad bojištěm, bojovníci jej slyšeli ve svých hlavách. Viděli ji všichni. Záplava rudých vlasů, černá zástava plápolající ve větru nad její hlavou.
Toho, s čím jsem nebyla v příběhu spokojená, tedy v Černém jezdci oproti Čarodějce přibylo. Stejně tak ale přibylo i kladů. Čarodějka byla opravdu pouhý začátek příběhu, teprve nyní se autorka pořádně rozjela. Černý jezdec rychle nasbíral poztrácené body zpět a vyšvihl se na stejné bodové hodnocení, jaké jsem udělila Čarodějce. Ale musím zdůraznit, že ze zcela jiných důvodů.
Kargan. Kříž stojící na středním krátkém kameni, ležícím proti tomu nejdelšímu, okolo průsečíku ramen kruhovitý propletenec. Byl to snad jediný symbol, který Berbeři uznávali a uctívali. Byl znakem jejich domova, jejich hor, jejich kořenů. Nosili jej v srdci. Byl pro ně znamením pevné, neochvějné síly i lásky. Sjednocoval víru nejen ve všechny berberské bohy, ale i v jakýsi velmi pevný kodex sestávající z morální hodnot a důvěry v přátelství a čest. Nedělala si iluze, že by se všichni Berbeři do písmene řídili zásadami, které Kargan představoval, ale dostat od někoho Kargan…
Podtrženo, sečteno: hodnotím 9,5/10. Teď Dračí oči doporučuji ještě více a už se těším na čtení třetího dílu. Na zoubek se mu podívám již brzy…
Comment