„Každý zdravý člověk vydrží dva dny bez jídla, ale ne bez poezie,“ pravil kdysi francouzský básník Charles Bauldelaire. S tímto příslovím víceméně souhlasím, sama si totiž alespoň jednu či dvě básničky do týdne přečtu. Poezii tedy čtu, byť nejspíš pomalu. Ale přijde mi to tak správně. Nyní už jsem opět nashromáždila tolik přečtených básnických sbírek, že to vydá na souhrnný článek. Tohle jsou mé tři přečtené sbírky z poslední doby a zároveň i tři doporučení na pravidelnou potravu pro duši.
Botanika zlomeného srdce – Jaroslav Fever
Botaniku zlomeného srdce vydalo nové české nakladatelství Sour pulp. Zatím je to jediná zde vydaná sbírka, ale již se chystá další. A moc se na ni těším, Sour pulp je mi totiž velmi sympatické. Je melancholické, stejně jako básně, které nejradši čtu, a dává si za cíl nejen vydávat poezii, ale i sdružovat básnickou komunitu. Na svém e-shopu mají kromě Botaniky zlomeného srdce i nějaký ten merch včetně hrníčku s jejich logem a nápisem: „Když ti život dá kyselé citróny, my vydáme další knihu.“ Tím odkazují i na to, že poezie často vzniká z potřeby vypsat se ze svých prožitků a pocitů.
Jaroslav Fever se v Botanice zlomeného srdce vypisuje z lásky a pravděpodobně i vztahu, který neskončil zrovna dobře. Děj jeho básní se vrací do minulosti, popisuje začátky se svou milou a zároveň ji varuje, že by se do něj vůbec neměla zamilovávat. Vše obaluje do metafor a přirovnání ke květinám a ostatním rostlinám rostoucích v zahradách. Bohatě využívá také jazyka květin, kterým mě velmi potěšil, neboť se o něj zajímám zhruba od doby, kdy jsem četla detektivky o sestře Sherlocka Holmese Enole Holmesové (ta s pomocí květomluvy vytvářela šifry). Samozřejmě ne každý se v tom, co která květina znamená, vyzná. A pro ty je tu na poslední pětapadesáté straně pár poznámek.
Vcházíte zlomení
a hledáte odpovědi
v mé kráse.
snažím se nabídnout,
co můžu,
ale někdy jsem taky
unavená.
Celý příběh lásky Jaroslava Fevera je vyjádřen jednou velkou metaforou, a to procházkou zahradou. Zahradou, do níž podle svých slov neměl nikdy vstupovat. Útlá knížečka příjemné velikosti v měkké vazbě je rozdělena do čtyř částí a jakéhosi dodatku. Podle jejich názvu si možná dokážete odvodit čemu se věnují – jsou to První kroky, Bestiář, Toxická krása, Odeznění ticha a závěrečný dodatek či epilog se jmenuje A přes to všechno…
Některé básně z Botaniky jsou opravdu velmi dobré, ale našlo se i pár průměrnějších (především v druhé části). Zato třetí část, která je soustředěna právě na básně o jednotlivých květinách se zapojením květomluvy, se mi líbila velmi. V jednotlivých básních se také moc hezky hledá význam. Nevím proč, ale hodně mě nutily přemýšlet o důvodech a životních příhodách, které autora vedly k sestavení této sbírky. Možná je to poznat i v této mini recenzi, kde v podstatě prezentuji to, co jsem si dokázala odvodit. Má to každopádně ještě jednu tvář; kromě toho, že mě jednotlivé básně nutily přemýšlet nad autorovým příběhem, krásně jsem si do nich mohla dosadit i nějaké své zážitky a divit se, jak úžasně je vystihují.
Chtěl bych je zalít kapkou naděje,
ale ucho džbánu upadlo už dávno.
a tak zahrada chřadne…
čeká na první mrazy,
co ji osvobodí
chladnými pařáty smrti.
Veršové schéma je tu volnější. Jednotlivé verše se často nerýmují, což od poezie nevyžaduji, ale zde mi to z nějakého důvodu zcela nesedlo. Přesto jsem spokojená. Návaznost jednotlivých básní na sebe je velmi důmyslná a krásně dotváří větší obrázek. Našly se básně, které mě podobně jako trny růže bodly do srdce, a celkově má sbírka krásnou atmosféru. Tu doplňují ještě jemné ilustrace a atmosférická obálka. I když jsem Botaniku zlomeného srdce četla v parném létě, měla jsem pocit, že je chladné podzimní ráno, všude kolem mě je mlha a cítím začínající ranní mráz…
Už víš,
že takhle krásně voní
vlčí mák.
A já ho miloval.
Moje hodnocení: 8/10. A doporučuji každému, kdo si právě zažívá zlomené srdce, nebo jen touží se do zlomeného srdce vcítit.
Nechte mě bigbít – Kateřina Koutníková
„Miluji život, nejradši bych si ho vzala.“ Tak právě tato báseň od Kateřiny Koutníkové, na níž jsem zcela náhodou narazila na Facebooku, mě nalákala, abych si autorčinu debutovou sbírku přečetla. Ta hravost, lehký sarkasmus a zároveň nadsázka si mě zkrátka získaly. A povedlo se to i celé sbírce.
Zatracení básníci
zatracení zatracení
pro ně v tomto světě
klidu není klidu není
Název Nechte mě bigbít může být pro někoho matoucí, pro mě tedy byl, takže se ho pokusím vysvětlit. Bigbít je počeštěná verze slova big beat, které se používalo pro hudební styl, jež zahrnoval obvykle dvě elektrické kytary, jednu baskytaru a bicí. Vymyslel ho clevelandský DJ Alan Freed, který chtěl v roce 1953 zdůraznit, že jeho skladba Rock around the clock má velmi mimořádný rytmus. Doslova prý řekl: „This is really big beat!“ V Československu se termín big beat používal ještě trochu jinak, především jako označení rocku či undergroundu. Hudební skupiny Petra Jandy, Pavla Kratochvíla, Pavla Sedláčka a dalších ji používaly jako synomum pro rock’n’roll, protože přímo označením rock prý nechtěli provokovat komunisty. Tato záměna ovšem nebyla technicky zcela správná, protože anglofonní země by jejich hudbu označily spíše za pop rock. Kateřina Koutníková se každopádně v undergroundu pohybovala a stále pohybuje. Názvem své sbírky odkazuje na touhu žít si život podle sebe, svobodně a nekonvenčně.
Autorka se zde vypisuje z rodinných problémů, které podává skoro jako příběhy, z problémů s alkoholem, nepovedených vztahů, nevěr i pádu na dno. Často používá sarkasmus, slovní hříčky a píše s nadhledem, někdy je ovšem cítit, jak osobní pro ni daná báseň je a že v ní nechala celé své bolavé nitro. Její básně jsou realistické, často píše o křivdách, které se vůči ní dopustili druzí, ale nebojí se přiznat ani vlastní chyby. Navíc má neobyčejný talent vciťování. Básně, o kterých výše píši skoro jako o příbězích, mohou být právě o trablích v její rodině. Jako třeba když v nich promlouvá k otci či strýci. Ale v některých se vciťuje i do mužů, kteří trpí závislostí na alkoholu, jsou na pokraji sil kvůli vyčerpání z práce či finančním potížím a nemají v životě ani trochu radosti. Jen deprese a temnotu. Rozbíjí společenské stigma nejen kolem nich, ale i kolem dalších témat.
Sedím doma
maluju krajinky
všechna plátna
vypadají stejně
všechna jsou černá
nerozeznám oblohu
od temnoty lesa
ztrácím se
někde v prdeli
Nechte mě bigbít je neotřelá. Na jedné straně hravá a citlivá, na druhé temná, depresivní a znázorňující pocit bezvýchodnosti. Ale i tady najdeme větší příběh. Příběh autorčina života, stopy, které na ní zanechalo dětství i její vlastní chybná rozhodnutí, a jaká byla její cesta z temnoty zpět na světlo. Velmi se mě tato sbírka dotkla. A i když jsem na začátku psala, že básnické sbírky čtu obvykle velmi pomalu, tuto jsem přečetla na posezení. Hltala jsem jednu báseň za druhou a lapala při nich po dechu, protože byly jednoduše geniální.
Jsi geniální
běž na gympl
to z tebe jistě něco bude
třeba článek fronty na pracák
zadlužená náplava v Brně
ožralá troska za barem
podvedenej bezdomovec
řidič tramvaje
nebo nedej bože umělec
Sbírku vydalo nakladatelství Větrné mlýny, takže má jejich typický formát, font i styl. Má šedesát čtyři stran a mě každá z nich nadchla. Nemohu jinak než doporučit. Nechte mě bigbít vyšla v roce 2022 a já doufám, že nezůstane autorčinou jedinou knihou.
Jsme v jednom kole ohně
a cash v nedohlednu
jak jen ten svůj život
zas ze země zvednu?
Moje hodnocení: 10/10.
(Že)nám – Bára Vencálková
ale otázka je
chceš být hezká?
Od Báry Vencálkové jsem už četla Destilaci a jak ti, co mini recenzi Destilace četli vědí, její styl mi učaroval. Je to poezie plná hry s významy slov, dávání důrazů a mnoha možných interpretací. Je hravá, ale i bolí a zároveň dokáže léčit. (Že)nám na zmiňovanou Destilaci volně navazuje a zčásti se zabývá podobnými tématy. Ovšem zatímco Destilace jich má více, (Že)nám má jedno hlavní. Jak název napovídá, jsou jím ženy. Naše úloha ve společnosti, myšlenky, které se nám honí hlavou, i očekávání, které od nás zbytek světa často má. To, jak si mnohdy připadáme samy ošklivé, přejeme si být krásné jako ta či ona, vztahy mezi muži a ženami, sebevědomím či vývojem z holčičky v ženu. A to je jen malý kousek.
chop se svých
líčidel
drž se dál od
svodidel
když jsi hezká a
namalovaná
říkej si klidně
emancipovaná
JEN NÁM TADY DO TOHO UŽ PROSÍMTĚ NEMLUV
Autorka píše zkrátka o všem, čím se jako ženy zabýváme, i tím, co z nás ženy dělá. Jednotlivé básně jsou komorní, obvykle velmi krátké a přesto dokáží zasáhnout. Mě zasáhly hodně. Uf! Nezáleželo na tématu, kterým se zabývají, či délce (protože pár básní bylo dokonce přes dvě strany), autorka mi mluvila přímo z duše. Líbilo se mi ale, že nepsala jen o tom jaké jsme my, ženy, chudinky. Psala i o tom co po našem boku muži často zakoušejí, třeba kvůli našim výkyvům nálad.
Jsou to básně hravé, dobře mířené a inteligentní. Autorka si hraje jak s jednotlivými tématy a jejich pojetím, tak s volbou slov, řádkováním a kurzivou, kterými dokáže změnit význam slov či i rovnou celé básně. Jsem ještě nadšenější než z Destilace a (Že)nám bych doporučila přečíst každé ženě! Buď si u ní hezky popláčete a poznáte se v ní, nebo vám dokáže otevřít oči. Jedním z témat totiž není jen starání se o náš vzhled či váhu, ale rovnou poruchy příjmu potravy.
a můžeš ho zkoušet dlouho
a věř mi
odpustí ti hodně
a dokáže tě i nechat
volně plynout
zvlášť když rok tak rychle
uteče
jen nezapomeň
že i on má své hranice
(a že i jeho trpělivost
jednou přeteče)
(Že)nám je moderní sbírka přinášející moderní poezii. Zatímco Botanice zlomeného srdce jsem volné verše lehce vyčítala, sem patří. S autorkou je mám odteď neoddělitelně spojené a myslím, že kdykoliv uslyším pojem moderní poezie, jako první mě napadne právě Bára Vencálková. Je přímo královnou tohoto odvětví a významně mi dokázala obohatit život.
je to
tvůj sen
nebo sen jiných
který sis osvojila
abys měla
o čem mluvit
Moje hodnocení: 10/10.
Opíjíte se často? Nebojte, nepodporuji vás v alkoholismu, to bych četla Nechte mě bigbít pěkně nepozorně. Ale na opilost těmi dobrými věcmi naráží Charles Baudelaur ve svém dalším citátu. Třeba na opíjení se poezií… „Člověk by měl být vždy opilý. To je vše, na čem záleží… Ale s čím? S vínem, s poezií nebo s ctností, jak jste si vybrali. Ale opijte se.“ Věřím, že poezie je stejně tak zdravá, jako sklenka červeného denně. Tak pečujte o své zdraví a čtěte poezii. Hlavně tak pečujte o svou duši.