Říjnový Měsíčník nemohu začít ničím jiným než vyjádřením velkého vděku nad krásným počasím. Kdokoliv tam nahoře řídí počasí, zařídil mi nádherných jednatřicet dní. Ať už zrovna svítilo sluníčko nebo pršelo, podzim na mě sálal každou vteřinou. Užila jsem si krásné podzimní procházky na hřejivém sluníčku, projížďky za chladného západu slunce i odpočívání doma pod teplou dekou, zatímco na střešní okno nade mnou bubnoval déšť. A nevím čím to, ale příroda jako by tento rok čarovala. Opadávající listy stromů se vybarvily mimo jiné i do mého nejoblíbenějšího odstínu – do žluté. A není nic kouzelnějšího, než procházka spadaným listím, které vám šustí pod nohama. Podzimně jsem si vyzdobila i jednu z knihovniček. Pořídila jsem si světýlka s plastovými lístečky, kterými jsem nahradila své obvyklé žárovičky, a svícen.
Na řetěz světýlek si ještě přidělávám ozdoby v podobě placiček s různou knižní tématikou. Momentálně tam mám několik placiček z e-shopu Anny Tausigové, autorky Siverai, o níž bude v tomto Měsíčníku ještě rozhodně řeč. Dvě jsou s nápisy „Podporuji české autory“, zbytek s logem Siverai, měsícem a sluncem, což jsou znaky bytostí žijících ve světě Siverai. A autor knihy Minulost, Filip Beneš, mě v říjnu překvapil balíčkem s placičkami souvisejícími s jeho knihou. Na jedné je černý měsíc se zelenou září, který svítí na nebesích světa z Minulosti, a na druhé vlčice Lautida. Hned putovaly na výstavku. Kromě toho mi poslal i náramek z černých a zelených korálků, barev obálky Minulosti. Udělal mi jimi radost, ale to ostatně už jen tím, že si vzpomněl, jak moc jsem si jeho knihu zamilovala.
Sice jsem tu pěla ódy na počasí, ale podělím se s vámi i o historku, kdy hrálo proti mně. Bylo to minulý týden na vyjížďce. Už když jsem přišla ke koním tak fučel silný vítr. Dokonce takový, že jsme ani nemohli nechat dveře od plechové kůlničky, kde skladujeme sedla, otevřené a zajištěné cihlami – vítr by je okamžitě vylomil. Koně se měli na pozoru, jakmile totiž fouká, mají menší přehled o okolí a jsou o to nervóznější. I kobylka na níž jezdím byla zpočátku jako na jehlách, ale protože je to vážně zlatý koník, uklidnila se jen co jsme zajely do lesa. Hezky jsme se spolu proběhly a zhruba polovinu vyjížďky neměly ničím rušenou. Pak ale začalo pršet. Upalovaly jsme domů, protože déšť nepřestával. A zrovna když jsme vylezly z lesa a čekal nás kousek po ničím nechráněné cestě mezi poli, spustil se největší liják. Fučelo a byla hotová průtrž mračen. Kobylka byla stále klidná, ale nejradši by domů doběhla tryskem. Chvíli jsem ji také nechala popoběhnout, ale nemohla jsem ji přivést úplně uřícenou. Obě dvě jsme byly nakonec mokré jako myši. Kobylka pak utíkala na seno pod stříšku ve výběhu a já domů. Ale pozor, zima mi nebyla! Dokonale jsem vyladila kombinaci oblečení do tohoto počasí. Stačí mít na sobě jedny ponožky, dvoje podkolenky, vyteplené džíny, tričko s dlouhým i krátkým rukávem, mikinu, vestu a pláštěnku, a budete se mít jako v bavlnce.
Hned první víkend v říjnu proběhl třetí ročník Boleslamu, festivalu slam poetry v Mladé Boleslavy. Byl trochu větší než minule, ovšem tím, že přišel o svou komorní atmosféru, mnohé získal. Organizace byla zase o něco lepší než loňský rok, exhibice ještě více nabité a návštěvnost vyšší. Troufám si říct, že první (a jediný) český festival slam poetry se dočká i čtvrtého ročníku… Tentokrát jsem byla organizovanější i já a stihla jsem tak mnohem více exhibicí. Byla jsem na zahajovací exhibici v pátek večer a v sobotu pak na Poetickém slamu, slamu rodičů slamerů neboli exbihici s názvem Zůstane to v rodině?, párovém slamu Sofie a Maldy, Antislamu, kde se porušovala všechna pravidla slam poetry a improvizační show Nevyžádaná rada. Nebudu lhát, nejvíce jsem se těšila na Nevyžádanou radu, která byla letos ještě lepší než minulý rok. Schválně si ji zkuste najít na internetu, ať na vlastní oči vidíte, proč se smíchy klátil celý sál diváků. A za sebe bych největším překvapením letošního ročníku označila slamera Maldu, kterého jsem měla možnost vidět přes víkend aspoň třikrát a pokaždé byl skvělý. Byť se pohybuje ve slamové komunitě již delší dobu, dosud jsem ho nikdy neviděla slamovat. Udělal na mě velký dojem už v pátek, kdy jeden jeho slam byl v podstatě výslech komunisty se všemi výhružkami i kličkami, které používali, aby lidi přinutili ke spolupráci. Malda na stagi křičel, řval, nadával a celkově předvedl nesmírně silný výstup. I jeho speciální slamová scénka se Sofií byla skvělá. Vedená byla jako první rande a Malda se ukázal jako hotový showman, když celé publikum strhl mimo jiné slamem do rytmu písně We will rock you od skupiny Queen. Letos jsem také dvakrát dělala porotce hodnotícího jednotlivé slamy nejen potleskem, ale i číselně. A Anatol Svahilec, můj nejoblíbenější slamer, si vybral mnou navržené slovní spojení pro svou improvizaci na téma rodina. Znělo: „Šel pro mléko.“ Zkrátka to byl jeden velký skvělý zážitek! Pokud jste na Boleslamu ještě nikdy nebyli, vřele jej doporučuji! Další ročník se bude konat, pokud se tedy konat bude, zase za rok touhle dobou.
V říjnu jsem měla štěstí na samé krásné knihy. Přečetla jsem čtyři, dohromady o 1 480 stránkách. Nejprve jsem dočetla první díl série Dračí oči od Kristiny Hlaváčkové, Čarodějku. Tu jsem rozečítala už v září. Recenzi jsem vydávala před pár dny a knihu jsem si v ní velmi pochvalovala. Je to docela neobvyklá kniha, velká část příběhu se totiž soustředí na teprve osmiletou princeznu Elenu, v níž se po setkání s draky probudí silná magická moc. V podstatě zachycuje tu část příběhu, která by u každé jiné série byla napsána až dodatečně jako prequel. Kromě všetečných, hrdých, ale roztomilých draků (promiňte, draci, ale nemohu si pomoci, jste vážně roztomilí!) se v příběhu objevuje i Elenina touha zažívat ta samá dobrodružství jako její bratři, komplikovaný vztah s maminkou, přátelství a spousta trablí v učení zacházení s magií. Příběh, jehož semínko je v prvním díle teprve zaseto, je fantastický. Přesvědčila jsem se o tom i v druhém díle Dračích očí, v Černém jezdci, který jsem si rovněž vybrala za své říjnové čtení.
V Černém jezdci už je princezna Elena o trochu starší. Po výcviku se vrátila domů, do svého rodného království k rodičům a bratrům, ale klidu se jí nedostane. Národy na kontinentu Kérala ohrožuje další království, v jehož čele stojí velmi silný mág. Spojit se musí nejen panovníci a lidé, ale i lidé a magické bytosti, jež někteří považovali za mýty. V co možná nejhojnějším počtu musí vytáhnout do války. Elena by mohla být pro své království velkým přínosem, kdyby jí jen otec dovolil jet také. Ačkoliv se totiž Elena pyšní bojovým výcvikem hodným spíše prince, je stále princezna. Dívka. A dívky do války nepatří. To by ovšem nebyla Elena, aby si to nějak nezařídila… Černý jezdec byl snad ještě lepší než Čarodějka. Velmi epický a skvěle napsaný. Ve vyprávění se sice našlo pár bodů, které bych nejraději viděla více rozepsané, ale to mi na zážitku neubralo. Hodnotit budu po sečtení všech plusových bodů stejně jako první díl a už teď se těším na závěrečnou třetí knihu. Na konci Černého jezdce mi totiž brada šokem spadla až na hruď…
Autorka má mimochodem právě v předprodeji první díl své série Podsvětí. Jmenuje se Artefakt a spolu s druhým dílem už jednou vyšel. Bohužel narazil na nepříliš přátelské prostředí knižního trhu a skrze problémy s nakladatelstvím už další knihy nevyšly. Autorka se je ale rozhodla vydat znovu, tentokrát na vlastní pěst. Předprodej probíhá na platformě Donio a z peněz, které se v předprodeji vyberou, bude financované vydání a korektury. V nabídce je fyzická kniha, audiokniha načtená Vandou Hybnerovou a mnoho autorčiných výrobků. Předprodej poběží ještě do 21. listopadu, takže pokud máte o Artefakt za předprodejovou cenu zájem, máte ještě trochu času. Ale víte co se říká – kdo si počká, na toho se dost možná nedostane… 😀 Odkaz na předprodej najdete TADY.
Abych se mohla rozepsat o svých dalších přečtených knihách, musím zmínit knižní přírůstky. Vezmu to hezky popořadě, tak, jak se ke mně knihy dostaly. Jakmile odbilo třicátého září, kdy měla vycházet jedna z mých nejočekávanějších knih roku, kontrolovala jsem si každou chvíli e-maily. Čekala jsem totiž na zprávu, že už si pro ni mohu doběhnout do knihkupectví. Ona zpráva přišla hned druhého října a tak jsem hned vyrazila pro… nového Zaklínače! Rozcestí krkavců je prequel vyprávějící o raných letech Geralta z Rivie coby mladého zaklínače. Ještě jsem ho nestihla přečíst, ale z běžného prolistování musím říct, že i vzhledově se Andrzej Sapkowski vrátil do doby, kdy psal své vrcholné zaklínačcké povídky. A pokud nad Rozcestím krkavců váháte, protože se bojíte, že vám autor pokazí pohled na Geralta, nebojte se. Nebo se alespoň bojte méně. Rozcestí krkavců už přečetl můj tatínek, který si tolik chce udržet Zaklínače v kladných souvislostech, že ani nečetl Paní jezera, poslední díl ságy o zaklínačovi s oním kontroverzním koncem. Já ho upřímně nesnáším, ale stejně jsem Paní jezera četla. A Rozcestí se mému tatínkovi ohromně líbilo. Když se o něm poprvé dozvěděl, byl velmi skeptický. Jeho názoru jsem se dost bála. Ale nakonec ho přečetl během jednoho odpoledne a byl z něj nadšený. A když se líbilo i takovému odpůrci všeho nového a moderního souvisejícího s Geraltem z Rivie, je to velmi dobré znamení!
Mým druhým říjnovým knižní přírůstkem, který jsem vybalovala ještě ten samý den, byl dark academia román z prvorepublikové Prahy o zoufalství, smrti a vyvolávaní ďábla. Jmenuje se Demonai a je to prvotina Kateřiny Kožené. Recenze Demonai už je nějaký ten den venku a můžete se v ní dočíst, že se mi knížka velice líbila. Přesně něco takového jsem chtěla na podzim číst! Atmosféra Demonai je temná, sychravá a ponurá, stejně jako mnohé současné dny. Do toho je příběh ozvláštněn i historickými detaily, filosofickými úvahami a hlubokou zápletkou. Takže za mě velké doporučení, které bych ale nemohla předávat dál, kdybych knihu nedostala na recenzi od Humbook blogerů. A aby těch knižních novinek nebylo v jeden den málo, čekal na mě ještě jeden balíček. Tentokrát s knížkou Tristan od Jiřího Ditricha, což je dark fantasy pro fanoušky Zaklínače. Tu jsem musela mít!
Sice mě čeká zmínit poslední přečtenou knihu, ale s líčením všech říjnových zážitků ještě nejsem ani zdaleka u konce. Dvacátého října do Prahy zavítala bestesellerová autorka Victoria Schwabová. Měla tu autogramiádu a besedu, kterými začínala své evropské propagační turné k nové knize. A protože jsem od Victorie četla jen jednu knihu, Křehká vlákna moci, přečetla jsem si v rámci přípravy na autogramiádu její Gallant. Gallant je jedna z nejkratších Victoriiných knih. Je nesmírně poetická, mysteriózní a napínavá, plná polovysvětlených odhalení a překvapivých zvratů. Její hlavní hrdinkou je Olivia, náctiletá němá sirota. Olivia od narození nemluví a lékaři netuší proč, takže nikdo nepředpokládal, že by měla šanci na adopci. Pak ale přišel do sirotčince dopis od jejího strýce. Píše jí v něm, že ji dlouho hledal a že ji zve na své – na jejich – rodné panství Gallant. Olivia se tam vypravuje, ale už od začátku není nic takové jaké čekala.
Gallant je fascinující kniha. Fascinující je ve všem od stylu psaní až po myšlenku příběhu a grafické zpracování napomáhající atmosféře při čtení. Velmi jsem si ji užila a četla jsem každou volnou chvilku. Konec by sice zasloužil pořádné vysvětlení a proto pro mě byl závěr trochu zklamáním. Ale Gallant na mě i tak zapůsobil. Ostatně stejně jako sama autorka. S Victorií jsem měla možnost se setkat nejen dvacátého října, ale už i devatenáctého, kdy pro ni Jana Kaizrová z nakladatelství Booklab pořádala krátkou procházku po Praze. Pozvala na ni i několik blogerek, mezi nimiž jsem měla tu čest být.
Victoria byla skvělá. Před procházkou jsme měly čas trochu si s ní popovídat a rovnou si nechat podepsat knihy. A to včetně její novinky Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě, k níž byla ke koupi i látková taška s citátem z této knihy. Victoria si s námi hned začala mile a zcela nenuceně povídat. Byla upřímně nadšená a dojatá z našich reakcí na ni a ze všech vydání svých knih, které dostala k podepsání. Ptala se nás na to, co by měla během pár dní v Praze rozhodně stihnout, zajímala se o významy našich jmen a český pravopis. A když jsme vyrazili spolu s vtipným a energickým průvodcem na procházku, pohybovala se různě mezi námi a dělila se o své dojmy. Navíc dokázala jak je inteligentní, když třeba o našem umění věděla mnohem více než my, většinou rodilí Pražáci. Umění a hlavně středověké umění totiž studovala na vysoké škole. Victoria byla zábavná společnice a bylo na ní vidět, jak jí vše, co za to odpoledne viděla a slyšela, upřímně zajímalo. A víte, co ji nadchlo nejvíce? Pražské chodníky vykládané barevnými kostkami do nejrůznějších vzorů. Z těch byla dočista unesená. Ráda se se všemi vyfotila, popovídala si a sama se vyptávala na další informace o daném tématu. Bylo na ní vidět kolik pro ni naše radost znamená. Domů jsem jela nadšená a dojatá. Bylo to velmi přirozené setkání, působící nezorganizovaně a s odlehčenou atmosférou. Kromě Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě jsem si nechala podepsat i Victoriinu nejpopulárnější knihu, Neviditelný život Addie LaRue. Je to můj další říjnový přírůstek z nakladatelství Booklab.
Protože nedělní procházka Prahou byla skvělá, nedovedla jsem si představit, že by pondělní beseda a autogramiáda mohla být ještě lepší. Ale ona snad vážně byla! V knihkupectví, kde se beseda odehrávala, bylo plno už zhruba hodinu před jejím začátkem. Nesl se jím nadšený šum hlasů, protože přítomní si sdělovali jaké Victoriiny knihy mají rádi a proč. I já byla součástí. A když Victoria přišla na malé podium a beseda začala, bylo to… dojemné. Inspirativní. Veselé. Smutné. A to vše v jedné hodině. Victoria mluvila o svých začátcích v knižním průmyslu, o tom, jak jakožto ženská autorka fantasy nebyla zrovna vítaná, a tak raději psala pod iniciály svého jména a nepoukazovala na to, že je žena. Vyprávěla i o tom, jak její kariéru i vnitřní pohodu ovlivnil coming out, kdy si přiznala že ji přitahují ženy, a kterak se vyvíjela její tvorba. A navázala i na to, jak stresující může psaní být a na důležitost kritiky. Svěřila se, že zatímco píše knihu, dostává se až na dno svého nitra. Obrazně řečeno odkládá brnění. A když knihu dopíše, musí se znovu obrnit, aby snesla kritiku. Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě, její novinka, je pro ni ale prý tak osobní, že si jednoduše nedokáže brnění nasadit zpět. Sama říkala, že se většinu svého života musela umenšovat, skrývat svou osobnost, ambice i schopnosti. Podle svých slov proto, že byla žena, ještě k tomu homosexuální. A tak si do Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě zvolila tři ženské hrdinky z různých časových období, jejichž příběhy se prolínají. Všechny jsou stejné orientace jako Victoria, tím pádem se třeba i vymykají běžným společenským standardům své doby. A musí si s tím poradit. Victoria je ale i bez brnění na kritiku připravená. Jedním z nejsilnějších momentů celé besedy bylo když říkala, že i kdyby se Kosti čtenářům nelíbily, ona sama ví, že je nepsala primárně pro ně. Jakkoliv hrozně to zní. Čtyřiadvacet knih napsala pro druhé, tak aby byly pokud možno kladně přijaty a měly dobré recenze. Ale tuto, pětadvacátou, napsala hlavně pro sebe.
Tyto dvě odpoledne, které jsem prožila po boku Victorie Schwabové, si budu už navždycky pamatovat. Při obou příležitostech jsem domů mířila inspirovaná a motivovaná. Ani nevím k čemu, nejspíš k životu. Anebo k tomu, aby ze mě za pár let byla taky taková žena, jakou je Victorie. Ambiciózní, vzdělaná, silná a inspirativní.
Uf, to jsem se ale dojala! Návrat k dalšímu vyprávění bude nyní hodně těžký. Jak teď náladu odlehčit? Co takhle jednou tragikomickou reálnou situací? Během října se za mnou stavily mé nejlepší kamarádky, abych s nimi dodatečně oslavila své narozeniny. Udělaly jsme si hezkou party a dostala jsem od nich i jeden knižní dárek – knihu Na plný plyn od Lauren Asher. Je to romantika z prostředí Formule 1, což je přesně něco pro mě. A mé kamarádky to dobře vědí. Romantikám o F1 jsem se dlouho bránila, ale pomalu jim také začínám podléhat. Tato má navíc dobré recenze, takže s trochou štěstí si ji užiji. A teď k té tragikomedii. Jedna z mých kamarádek je totiž i Viki, na Instagramu vystupující pod přezdívkou ta_s_knizkou_a_cajem. Rovněž píše recenze a spolu se mnou se nadchla i pro cosplaye. Takže jak si myslíte, že mohou dvě cosplayerky oslavit Halloween? Ne, nebude to s kostýmy, které vytváříme po celý rok a snažíme se, aby byly co nejdokonalejší. Bylo to v kostýmech banánů z čínských e-shopů. V nich jsme oslavily už první Halloween, který jsme se znaly, a nutně jsme si to potřebovaly zopakovat. Kdysi jsem slyšela poučku, že cosplayeři kostýmy milují 364 dní v roce. Ten jeden, Halloween, přetrpí spolu s ostatními v levných kostýmech s nepřirozeným úsměvem na tváři. Protože být v kostýmech když člověk musí je něco jiného, než když chce a třeba je v davů normálně oblečených lidí i za podivína. Nenapadlo by mě, že si to zažiju na vlastní kůži a tento výrok potvrdím.
Hned další den po naší společné oslavě jsme s Viki měly focení. Už to je více než rok, kdy jedna z nás poprvé přišla s myšlenkou na cosplay dvou hrdinek z knižní série Půlměsíční město od Sarah J. Maasové. Přestože už rok máme oba kostýmy zcela hotové a zkompletované, k focení jsme se jako největší ostudy dostaly až nyní. Ale lepší než nikdy, že? Viki ztvárnila Bryce, napůl vílu, napůl člověka. A já Daniku, vlkodlaka a dědičku jedné z nejvlivnějších smeček. Protože Půlměsíční město se odehrává v moderním fantasy městě, pozadí města bylo pro naše focení klíčové. Vybraly jsme vyhlídku na Letné u kyvadla, a dobře jsme udělaly. Vlastně přímo skvěle. Fotky nám vyšly nádherně, přesně tak jak jsme si je představovaly. Do toho jsme si užily zábavu v kostýmech i s naší další kamarádkou Verčou a mým přítelem, kteří nám toho dne dělali fotografy.
Bylo to krásné odpoledne, byť vstávání po ponocování předchozího dne bylo trochu náročnější. A dovolte mi ještě vychválit Viki! Tak skvělou Bryce byste nikde jinde nenašli. Jsou si sice lehce podobné fyzicky, Viki ovšem dokázala zahrát úplně přesně i Bryceiny výrazy. Bryce ji celou prostoupila a přestože šlo o Vikiino první profesionálnější focení a byla trochu nervózní, naprosto zaválela. Pro Viki to ale má jednu menší nevýhodu; teď už se mě jakožto cosplay parťačky nezbaví!
Knižní přírůstky mám ještě čtyři. První je recenzní výtisk z Knih Dobrovský a jde o šesti set stránkovou „bichličku“ jménem Vůle většiny. Napsal ji James Islington a vypráví příběh inspirovaný antickým Řeckem s netradiční formou nadlidské síly a mladíkem, který ze srdce nenávidí vládu pod níž žije. Už roky skrývá svou pravou totožnost a nyní je toto jeho tajemství ještě násobeno o další nutné lži. Mám ji právě rozečtenou a přestože tematicky a stylem psaní nejde o úplně oddechovou četbu, čte se mi skvěle. Stránky mi pod rukami utíkají jedna báseň a příběh si mě získal.
I další dvě knihy mám na recenzi, tentokrát z nakladatelství i527.cz. Jde o dva nové historické romány z jejich produkce, Apatykářovu dceru od Julie Klassenové a Švadlenu z Akádie od Laury Frantzové. Obě dámy jsou v tomto nakladatelství již zavedenými autorkami, od Julie zde vyšla ještě Tichá guvernantka a od Laury Krajkářka. Krajkářku už jsem četla a recenzovala, takže v Lauru Frantzovou mám velkou důvěru. Začala jsem ji sledovat na Instagramu a její tvorba mě zajímá čím dál více.
A pochlubila jsem se už, že mou instagramovou recenzi Krajkářky Laura četla? Dokonce mi pod ní napsala komentář! Švadlena z Akádie bude další kniha, kterou rozečtu jen co dočtu Vůli většiny. A spolu s ní… druhý díl Siverai!
Je to tak, Siverai: Dědici Remiey od Anny Tausigové má venku pokračování! Následník trůnu vyšel tento týden a je ještě o pár desítek stránek delší než jednička. Kniha je tentokrát laděna do červena a spolu s jedničkou tvoří krásnou dvojičku. Mám z Následníka trůnu velikou radost. Těším se na něj v podstatě od dočtení Dědiců Remiey, což bylo v roce 2023. Takže když teď nadešlo vydání dvojky, je to pro mě přímo surreální situace. Tento týden v pondělí se kniha rovnou pokřtila, u čehož jsem také byla. I tohle pro mě byla dojímací záležitost. S Aničkou jsem se seznámila právě díky Siverai a nyní je mi velmi blízká. Jsem na ni ohromně pyšná a nemohu se dočkat, až se do její nové knihy ponořím naplno. A jí i druhému dílu Siverai přeji samé úspěchy.
Jelikož mají tento měsíc vyjít první díly nové řady seriálu Stranger things, začali jsme s přítelem s intenzivním opakováním předchozích řad. Momentálně jsme ve třetí řadě a myslím, že zatím bez problémů stíháme. Ku příležitosti vydání závěrečné páté řady Stranger things došlo navíc k jejich kolaboraci se sladkostmi značky Kinder Joy. Kinder Joy mají tvar vejce a jednu stranou vždy tvoří pochutina, zatímco tu druhou malá hračka. A protože se spojili se Stranger things, jako hračky tam momentálně najdeme malé figurky postav ze seriálu. Jsem do Stranger things přímo blázen, takže jsem odhodlaná nasbírat si figurky všech svých oblíbených postav. Co na tom, že to znamená podvolit se korporátu. Už jsem si stihla koupit šest vajíček a momentálně mám figurky Nancy, Ericy, Dustina, Lucase, Hoppera a Mindflayera.
A když už jsme u Stranger things, seriálu založeném na hře Dungeons & Dragons, před dvěma dny jsme začali hrát novou DnD kampaň. Hrajeme v ní za inteligentní vaku veverky a jmenuje se Children of the dying light (i když jí tak trochu přezdíváme Tlapková patrola). Moje postava se jmenuje Rixa, je to zrzavá a mírně asociální veverka patřící do classy rangerů. Není moc chytrá nebo empatická, zato je poměrně silná, umí přežít v divočině a má k pacičce pár velmi dobrých zbraní. Už první hraní bylo skvělé, tudíž se nemohu dočkat dalších. Náš Dungeon master má příběhy vždy vyšperkované a skládá k nim i vlastní hudbu. Nemáte tedy pouze pocit, že daný příběh žijete na vlastní kůži – vy ho opravdu žijete.
Za to nejlepší, co jsem během října vytvořila, považuji barvení dice rolleru ve tvaru věže. V podstatě jde o 3D věž, kterou prohodíte kostku, a vypadne vám číslo. Jde jen o nóbl způsob hodu kostkou, k hraní ji nutně nepotřebujete, jste-li začátečník. Jestli ale hrajete D&D už nějakou dobu, asi si na takové vychytávky také potrpíte… Dědeček mi věž vytiskl na 3D tiskárně a já si ji nabarvila. Snažila jsem se napodobit strukturu kamene a jsem docela pyšná na to jak to dopadlo. Z patinování, jak se technika napodobování struktur jmenuje, jsem měla kdysi velký strach. A teď jde o techniku, kterou přímo vyhledávám. Věž má i pěkné nádvoříčko, na které kostka nakonec dopadne. U něho jsem se trochu zapotila, neboť jsem musela černou barvou orámovat dvojbarevné dlaždice.
Za říjen jsem pak nabarvila ještě dvě busty, bustu zpěváka Davida Bowieho a prezidenta Pavla. Prezidenta dědeček vytisknul když se s tiskárnou učil a potřeboval návrhy k tisknutí zadarmo (což pan prezident byl), já to ale pojala velmi vážně a rozhodla se dát panu generálovi styl. Kdysi jsem barvila prezidenta v obleku, teď jsem do naší sbírky přidala ještě jeho ležérní verzi v prezidentově ikonické flanelové košili.
Listopad bude konečně měsícem, kdy bych měla mít poměrně volno. Mám zatím naplánovanou pouze jednu akci a to křest knihy Michala Hrnčíře Leiva (15. listopadu od 16.30 hodin v Týnci nad Labem – přijdete?). Tudíž mě čeká tak maximálně chození do knihkupectví pro podzimní novinky a čtení. Mám připravených několik hezkých článků a doufám, že vás budou bavit stejně jako mě bavilo jejich psaní. Kromě toho, že budu ponořená do nejrůznějších příběhů, listopad strávím v kůži své lovkyně Rixy. A budu fotit nejeden nový cosplay. Jeden z nich jsem sestavila ze sukně, jíž jsem měla doma, a halenky ze second handu. Považuji ji snad za svůj nejlepší second handový úlovek vůbec, protože přesně s představou takového kousku jsem se na nákupy vydala. Můžete jen hádat z jaké knihy asi bude… Tak hezký listopad! Já doufám, že ze stromů spadne co nejvíce žlutých listů.
Tento měsíc se s tím předešlým rozloučíme mou nejoblíbenější podzimní písničkou. Shodou okolností se týká přímo října.