Jakmile jsem ji uviděla v edičním plánu nakladatelství Fragment, chtěla jsem si tuto knihu přečíst. Obálka i anotace mě uchvátily a napadlo mě, že půjde o ideální čtení s temnou podzimní atmosférou. A také že ano. Na podzim jsou podle mého názoru nejlepší knihy spadající do subžánru dark academia (o tom jsem se rozepisovala v rámci recenze Tajné historie, pamatujete?), tedy subžánru spojujícím prvky vyššího vzdělávání, estetiku temnoty a ponuré atmosféry. A to je i Demonai, prvotina Kateřiny Kožené, kterou jsem k recenzi dostala z blogerské skupiny Humbook.
Kateřina Kožená začala Demonai psát pro literární soutěž Hvězda inkoustu, kterou každoročně vypisuje nakladatelství Fragment. Pro rok 2024 bylo zadáno právě téma dark academia. Kateřina se s původní verzí Demonai umístila na druhém místě s odůvodněním, že úplně nesplňuje žánr. Měla prý ve svém rukopisu málo akademických scén. Přesto v něm nakladatelství vidělo potenciál a nabídlo Kateřině smlouvu na vydání knihy. Kateřina se ale rozhodla Demonai ještě předtím celou přepsat a naplnit to, co jí pro žánr dark academia chybělo – tedy více „academia“. Temná totiž kniha Demonai byla a je až dost. Nakonec vyšla právě tento podzim s obálkou od ilustrátorky Lenky Šimečkové. Musíme ale uznat, že zalíbení v ní naleznou spíše mladší čtenáři, protože vypadá jako typická young adult obálka. Ale nenechte se tím zmást či odradit! Demonai je nesmírně temné dílo s důmyslnou zápletkou zahrnující náboženství, nadpozemské síly, filosofické úvahy o dobru a zlu a epickým finále. Budu jej doporučovat každému milovníkovi dark academia a akčních knih, ale i těm, s nimiž často vedu filosofické debaty a vím, že pohrávání si s teorií o existenci Boha, ďábla a pekla ocení.
Hlavním hrdinou Demonai, knihy odehrávající se v Praze za první republiky, je student medicíny Bartoloměj, jehož akademickým snem je najít lék pro jeho těžce nemocnou maminku. Tedy snem – spíše nutností. Povinností. Poslední nadějí. Nikdo neví jak paní Dunkelové pomoci. Její syn i manžel už zkusili všechno, modlili se, objížděli odborníky v Československu i cizině, ale nic nezabírá. Když po jednom jejím záchvatu Bartoloměj přiběhne z kolejí domů, zjistí, že jeho maminka má oteklé kotníky. Jako student medicíny dobře ví, že otoky způsobené přebytečnou vodou značí srdeční chorobu. Takže je mu jasné, že i kdyby nějakou léčbu v budoucnu objevil, mohlo by už být dávno pozdě. V zoufalosti se inspiruje poznámkou pronesenou spolužákem a rozhodne se prosit o pomoc samotné peklo. Provede rituál s prosbou k ďáblu, ale netuší, že tím uvrhne maminku do ještě většího nebezpečí. Kolem Bartoloměje i jeho rodné vily se stahuje temnota, začínají se dít podivné a nebezpečné věci a Bartoloměj přichází na to, že vyřídit své účty s peklem bude ještě mnohem náročnější. Navíc na vlastní kůži okusí i otázku, na níž se táže obálka knihy: Kolik tváří má temnota?
„Ten rituál by nefungoval, ani kdybych ho dokončil celý,“ přesvědčoval jsem sám sebe za hutného, tíživého mlčení předsíně. Můj zvláštní únik z ústavu mohl mít různá vysvětlení, například velkou kupu štěstí. Jenže u klíčů jsem takovou výmluvu použít nemohl.
Co když se celý život mýlím a Bůh a ďábel opravdu existují? Co když… jsem vzýval pána pekel a podělal to?
Jako první musím poznamenat, že se mi moc líbí způsob jakým autorka pojala zadané téma. Vždy po vyhlášení Hvězdy inkoustu se dívám na téma na další rok a přemýšlím, jak bych jej potenciálně pojala já. U dark academia mě napadaly jen samé náměty zahrnující v první řadě studium na nějaké prestižní škole a do toho spousta melancholie, odkazy na klasické autory a estetické detaily. Zasadit příběh do historie, ještě k tomu do Prahy, by mě vůbec nenapadlo. Dobu i místo, kde se Demonai odehrávají, shledávám jako velmi nápadité a originální! První republiku zbožňuji a autorka skvěle přidala k pochmurné atmosféře ještě atmosféru dobovou. A vůbec mnoho chytrých historických detailů, jimiž Demonai ještě obohatila.
Doufala jsem v příjemný příběh, ale realisticky jsem očekávala spíše průměr. Asi jsem se u knih, které jsem si vyhlídla v edičních plánech, už mnohokrát spálila. Ale tentokrát ne. Tentokrát jsem dostala úžasný příběh, aniž bych to čekala. Demonai mě zastihl nepřipravenou a možná ještě o to těžší úkol měl. Musel si mě získat každou stránkou. A to se mu povedlo. S tím, jak jsem otáčela stránky, si kniha můj zájem více a více namotávala jako klubíčko příze. Cítila jsem kterak se má touha číst dál stává přímo nutkáním. A ve finále jsem nemohla přestat číst. Demonai si mě získal. Propadla jsem mu a proto, že jsem začínala číst téměř bez očekávání, jsem byla ještě více uhranutá zápletkou a jejím důmyslným rozuzlením.
Autorka píše z první osoby z pohledu Bartoloměje a krásně ztvárňuje zoufalství a vyčerpání v jeho nitru. Číst příběhy z mužského pohledu se mi nepoštěstí často, ale podle mého názoru jej autorka skvěle vystihla. Bartoloměj se může z určitého úhlu jevit jako strašná postava. Žene se za svým cílem, nehledí přitom na nutné oběti, sám sebou za své činy nakonec hrozně pohrdá. Ale ve skutečnosti je jen strašně zoufalý a nešťastný. A tato kombinace náš často dostane do barevného spektra morálky, které není ani černé nebo bílé, nýbrž šedé. Jeho uvažování i konání se téměř neustále pohybuje v morálně šedé zóně a i přesto, že jsem k němu z těchto důvodů nedokázala zhruba první půlku knihy pociťovat sympatie, jsem si užívala o něm číst. A snad ho i v průběhu knihy dokázala pochopit. Demoani není jen o temnotě přicházející z vnějšku, je i o těch nejtemnějších koutech lidské duše. S každou další stránkou mě Demonai bavil a zajímal více. A že ty stránky ale ubíhaly rychle – autorka hodně využívala kraťounkých kapitol, díky kterým se kniha strašně rychle četla. A k jejímu velmi akčnímu stylu psaní a budování zápletky to sedlo jako pozadí na jisté kuchyňské náčiní.
Neustále se něco dělo. Do příběhu se dostanete velmi snadno a jak už bylo řečeno, nebudete se z něj moci dostat. Pak už následují strhující popisy rituálů, Bartolomějovo vypořádání se s tím, co se kolem něj děje, versus jeho normálním životem, i světlo, které se před ním objeví během jeho nejčernějších chvil. Jak obálka napovídá, dočkáme se nenápadné romantické linky. I ta má ale pro celkový příběh obrovský význam, takže se nebojte, že by šlo v první řadě o romantiku. Kdepak, ústředním motivem stále zůstává temnota a to, zda Bartoloměji dokáže matce skutečně pomoci. Nejen temnota v podobě nadpozemských sil ho ale bude ohrožovat…
„Aha. Někteří lidé by pro takové peníze obětovali duši ďáblu, to je pravda,“ podotkl s úšklebkem.
Myšlenky mi sklouzly nechtěným směrem a hruď mi znovu stáhla úzkost. „Taky bych obětoval duši,“ povzdychl jsem si bezděky.
Křesťanské i satanistické motivy spolu s filosofií byly zakomponovány úžasně. Autorka musí být velmi inteligentní, protože takovou rešeršní práci a její používání bych se nebála přiřknout minimálně studentovi teologie. Nebudu nic prozrazovat, ale pokusím se to popsat. Autorka mohla příběh nakonec dovést do cíle určitým určitým kontroverznějším způsobem, ale zvolila si druhou cestu. Z určitého pohledu tradičnější, ale pro mě ještě více dokazující její inteligenci. S autorkou se osobně neznám, tohle všechno si dedukuji skrze její psaní. Což nám ale o člověku leckdy dokáže prozradit nejvíce.
Finále knihy bylo strhující. Emotivní, vážně natolik, že kdybych Demonai nedočítala ve vlaku a mohla si dovolit ji pořádně procítit, asi bych slzela. Zároveň ale i nabité akcí, zvraty a temnotou. Bože, jak to celé bylo temné! Atmosféra chmurného podzimu by sama o sobě udělala hodně, ale byly tam i další prvky, které z Demonai dělaly vážně temné počteníčko. Po kapitole šedesát dva přichází jeden zvrat za druhým, každý ještě šokující a děsivější než ten předchozí. Sama šedesát dvojka pro mě byla kapitolou, která neměla daleko k těm nejvíce psycho knihám, jež jsem kdy četla, a proto jsem si ji báječně užila. Posledních padesát stran jsem dočítala bez dechu, jen otáčela stránku za stránkou a s vytřeštěnýma očima hltala příběh. Rozuzlení celé knihy bylo přímo dokonalé a jsem s ním vážně spokojená. Nedokážu popsat to napětí a bušení srdce, které jsem při čtení konce cítila. A možná, jenom možná, jsem cítila i trochu síry, která Bartolomějovi vždy napověděla, když se kolem něj dělo něco pekelného… Z Demonai si odnáším hodně. Kromě strhujícího příběhu i mnoho námětů k zamyšlení a nové pohledy na určitá témata.
Už jsem neměl téměř co ztratit. Jestli mě připraví o to jediné, na čem mi záleželo, budu volný. Žádná povinnost mi nebude svazovat ruce a já zasvětím svůj život, i kdyby měl trvat pouze pár vteřin, abych ji stáhl zpátky. Udělám vše pro to, abych ji zničil víc než ona mě.
Pokud stejně jako já toužíte na podzim číst něco atmosférického, Demonai je pro vás skvělou volbou. Ve smyslu počtu stran je to jednohubka, má „jen“ tři sta třicet devět stran, a do toho je podzimním počasím i náladou protkaná jako koberec. Není lepší situace kdy ji číst, než když jedete zabaleni do kabátu městem, za okny autobusu či vlaku prší a vy posloucháte nějakou metalovou písničku. Mě jedna taková hrála právě při čtení šedesáté druhé kapitoly a vězte, že jsem z toho měla přímo husí kůži. Jmenuje se To the hellfire a je od skupiny Lorna shore, kdyby vás to zajímalo.
Demonai od Kateřiny Kožené je za mě tedy velké doporučení, které se hodí stihnout ještě během letošního podzimu či zimy. Autorku budu odteď mít „v merku“ a mile ráda si přečtu i její další knihy. Ba ne, přímo si na ně počkám! Podle autorského medailonku na stránkách nakladatelství píše ještě další příběh ze světa Demonai, takže Bartolomějovo spojení s ďáblem možná ještě není zcela uzavřeno…
Podtrženo, sečteno: s čistým srdcem dávám 10/10. Není úžasnější pocit, než když nad numerálním hodnocením není třeba ani chvilku uvažovat.