Každý, kdo rád čte o podsvětí naší společnosti a její odvrácené straně, jistě tuto knihu zná. Slyšela jsem mnoho historek o tom, jak její čtení vystrašilo spoustu dětí, když jí měly na základní škole jako povinnou četbu. Mě tato situace minula – nejsem si jistá, zda je vhodné napsat naneštěstí. Na jednu stranu si uvědomuji, že je to dobře, protože jsem byla velmi úzkostné dítě a leccos mě rozrušilo. Na druhou je zase třeba uznat, že už od druhého stupně základní školy mě přitahovalo podsvětí – tedy v podobě knih, jinak jsem velmi slušné děvče. 😊 Čtení o drogách, sebevraždách, často i o opravdových zločinech a lidech přežívajících na okraji společnosti, to je moje. My děti ze stanice ZOO mě zkrátka jednou nemohla minout, to mi bylo už nějakou dobu jasné. A toto září si ke mně našla cestu. Jen pro pořádek – je to sice kniha stále aktuální, ale kvůli jejímu stáří ji budu brát jako Retro kousek.
Po pádu Berlínské zdi mezi Východem a Západem se Berlín proměnil k nepoznání. Válka ho ještě před rozdělením na Východ a Západ zcela zničila a trvalo více než dvě dekády od konce války, než se s tímto ponurým a smutným místo začalo něco dělat. A ještě další desítky let, než se do něj vrátil život. Během sedmdesátých let už to bylo v rámci možností moderní a kulturní město známé svou nabitou uměleckou scénou a technologickou úrovní. Spousta staveb připomínající válku byla přestavěna a opravena, samozřejmě do industrialistického stylu, a Berlín mohl začít znovu žít. A vážně žil. Do města se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dostaly ve velkém drogy, které začínaly užívat čím dál mladší jedinci. Vláda se jim snažila zamezit, ale nikdo nebyl připraven na dětské narkomany. Pomoci do té doby lékaři a terapeuti uměli pouze dospělým. Drogy jako hašiš, LSD a především heroin se tak mezi mládeží šířily nekontrolovatelně dál.
Narkomani se v Berlíne kdysi sházeli především v zádní části nádraží v ulici Jebenstrasse, ale po mnoha protidrogových policejních zátazích si museli začít hledat nová místa. Jedním z těch nejznámějších byla i stanice metra a vlaku Berlin Zoologischer Garten, kde vystupujete chcete-li se podívat na proslulou berlínskou zoologickou zahradu s akváriem. Narkomani se tady scházeli přímo pod mosty na železniční trati, aby sehnali drogy či hlavně peníze na drogy. Jakým způsobem, mohl by se někdo ptát? Když prodali veškeré své cennosti a přišli vlivem své závislosti o práci, uchylovali se k prostituci. Byla to zcela běžná praxe, ale byla o to zvrácenější když si vezmete, že si jí peníze obstarávaly i závislé náctileté děti. Právě tady, na stanici ZOO, se jednoho dne v roce 1978 objevili i novináři Kai Hermann a Horst Rieck. Chystali se totiž napsat článek o mladých narkomanech, kterým by pomohli odbourat tabu kolem nich a snad tak pomoci rozvoji péče o ně. Chtěli některého z nich vyzpovídat a předat dál jeho příběh a zkušenosti. A narazili na šestnáctiletou prostitutku závislou na heroinu, která pro ně nebyla zcela neznámá. Už jednou ji potkali, když vypovídala u soudu jako svědkyně proti muži, který si za drogy kupoval dětské prostitutky včetně jí samotné – ale čím mladší tím lepší, samozřejmě. Přestavila se jim jako Christiane a společně si domluvili dvouhodinový rozhovor. Nakonec se z něj ale stalo pravidelné setkávání po dobu dvou měsíců a celosvětový bestseller.
Články zpracované podle nahrávek rozhovorů Kaie Hermanna, Horsta Riecka a mladé Christiane nejprve vycházely na pokračování v novinách. Nakonec je ale páni novináři přepracovali do knižní podoby a vydali pod jménem Christiane F., které Christiane zaručovalo aspoň nějakou formu anonymity. Příběh Christianina šokujícího dospívání si přečetly miliony lidí a totožné množství jím bylo ovlivněno. Ať už tak, že se v jejím příběhu poznali a rozhodli se něco změnit anebo si řekli, že takto nikdy nesmí dopadnout.
Byla jsem ráda, když jsme konečně vysedli v Rudowě. Už jsem v tom pěkně jela. Zdálo se mi, že světla hrozně zářej. Lampa přímo nad náma svítila jasnějc než slunce v létě. V podzemce jsem se třásla zimou. Teď mi bylo zase hrozně horko. Připadalo mi, že jsem někde ve Španělsku, a ne v Berlíně. Bylo to jako na jednom z těch krásnejch plakátů, který visely v cestovní kanceláři v Gropiusstadtu. Ze stromů se staly palmy a místo ulice byla pláž. Všechno bylo děsně světlý. Neřekla jsem Pietovi, že už jsem sjetá. Chtěla jsem si ten bezvadně cool trip vychutnat sama.
Dvě stě šedesáti dvou stránková zpověď začíná v roce 1968, kdy se šestiletá Christiane stěhuje z venkova do Berlína. Události jejich nového rodinného života popisuje nevinnýma dětskýma očima a o to bolestnější čtení to vlastně je. Problémy s násilnickým otcem, jemuž nevycházelo podnikání. Po rozvodu rodičů zase spory s matkou, která se svým dětem snažila tolik dopřát krásný život, jež jim slibovala při stěhování do Berlína, až jako by zapomněla, že nějaké děti má a neustále trávila čas v práci. A další. Poté, co se Christiane jako dítěti konečně povedlo překonat problémy se začleňováním, v ní ale stále zůstala touha zapadnout. A tak ve dvanácti letech poprvé kouřila hašiš. Chtěla totiž být dostatečně cool, aby mohla patřit do jedné party. Ve třinácti letech už k tomu, aby byla cool, potřebovala LSD a o rok později už byla kompletně závislá na heroinu a vydělávala si na něj prostitucí. Konečně ale zapadla – mezi další „heráky“ a lidské trosky na stanici ZOO…
My děti ze stanice ZOO je drsná četba. Christiane své zážitky popisuje zcela bez příkras a studu, svěřuje se se vším, co si kvůli vlastní hlouposti a snaze být cool způsobila. A možná při svém vyprávění i poznává, co vše se v jejím životě stalo, až to nakonec vyústilo v závislost. Protože jakkoliv je pravda, že Christiane se stala závislou kvůli hloupé hierarchii mezi puberťáky a touze zapůsobit na ně, do takové situace by se možná nikdy nedostala nebýt rodinných problémů. Sama jsem se přesvědčila, že v lidské osobnosti a podvědomí se nic neděje „jen tak“. Čekat můžete nechutné popisy životních podmínek narkomanů, její začátky s prostitucí, popisy absťáků a chuti na drogy i vše, co byla schopná udělat, aby si nějakou mohla píchnout. Mluví o naprosto všem do nejmenších detailů, třeba o tom, jak se zamilovala do hudby Davida Bowieho, jací byli muži, s nimiž spala za peníze, nebo i jak se po přestěhování do Berlína jako dítě strašlivě nudila, protože na jejich sídlišti byl nespočet zákazů na jejichž základě pak správci zrušili veškeré dětské hrací plochy.
Na tripu jsem se cejtila jako ostatní z party. Měla jsem po fetu od samýho začátku báječnou náladu. To bylo fajn, začátečníci totiž mívají napoprvé všelijaký úzkosti nebo strachy, říká se tomu hororovej trip. Ale já jsem byla vždycky úplně cool. Konečně jsem se stala jednou z nich. Jen jsem se dostala k nějakýmu prášku, hned jsem ho do sebe hodila.
Celá kniha je psána v ich-formě a tak se v ní střetávají dva zcela odlišné světy – Christianino mládí (a tím pádem i mnohdy dětinský pohled na svět a nezkušenost) spolu s tvrdým světem drog, prostituce a otřesného vyjadřování o těchto tématech bez jakéhokoliv přikrášlení. Je to strašně nesourodá kombinace, která je však právě tím, co činí z Dětí ze stanice ZOO tak převratnou knihu.
Není to příběh, který začíná jedním píchnutím jehlou, vyplňuje jej boj se závislostí a končí abstinencí. Je plný vzletů i pádů, při nichž chcete Christiane občas proplesknout za její hloupost. Christiane popisuje mnoho svých pokusů o odvykání plné trápení a bolesti, které pak vždy zahodí během prvního dne, kdy vyjde z domu, skončí na stanici ZOO a zase si píchne heroin. Pro čtenáře je to skoro bolestné číst, protože se díky krátkým vsuvkám přímo od Christianiny matky dokážou vžít do jejího okolí. A okolí vždy trpí s feťákem. Kromě toho se dočkáme i pár slov od několika odborníků, ať už těch z Německa, které najdeme také přímo v textu, nebo v předmluvě od českého psychologa Ivana Doudy specializujícího se na práci s drogově závislými. Velmi chytře je zakomponováno i několik Christianiných trestných záznamů – jeden z nich je hned na začátku knihy po předmluvě. Mluví se v něm ve zkratce o tom, jak se Christiane nelegálně prodává a bere a kupuje si drogy. Pak už začíná samotné vyprávění, kde se spolu s Christiane vracíme do jejích šesti let. Neubránila jsem se tak přímému srovnání jak se z holčičky, která občas sice zlobila, ale jinak milovala zvířata a byla víceméně šťastná, stala taková troska. A hlavně jsem uvažovala, co vše se muselo udát, aby se jí stala. Každopádně jsem se to měla co nevidět dozvědět. Stačilo pokračovat ve čtení.
Všude mě hrozně svědilo. Svlíkla jsem se do naha a škrábala se kartáčem. Rozdrápala jsem si kůži do krve, hlavně na lejtkách. Bylo mi to jedno. Věděla jsem, že se heráci škrábou. Dalo se podle toho v Soundu poznat, kdo si píchá. Kuřátko měl lejkta tak rozdrápaný, že na nich neměl ani kousek zdravý kůže a místama bylo vidět živý maso. Kuřátko se neškrábal kartáčem, ale kapesním nožem.
Možnost nahlédnout do hlavy a myšlenkových pochodů narkomana se lidem nenaskytne denně. Užila jsem si ji, jakkoliv jsem se cítila špatně, že mě tolik baví číst o cizím neštěstí. Nedokážu ale lhát – bylo to fascinující. Z hlediska psychologie, pohledu na tragickou situaci v Berlíne v minulém století i z pozice člověka pocházejícího ze zcela odlišného prostředí. Zmínila jsem, že občas Christiane zasloužila proplesknout – tak jsem to ale cítila pouze v extrémních momentech, třeba když si hned poté, co si odvykla, šla znovu píchnout drogy. Jinak jsem k ní přistupovala docela neutrálně, zbytečně jsem pro ni nesmutnila ani si nad ní vztekem nervala vlasy. Jakmile jsem si ale pustila film, který mě dosud také míjel, začala jsem cítit lítost. Často jsem při čtení zapomínala, jak je Christiane strašně mladinká, stejně jako její kamarádky narkomanky. V knize jsem si to uvědomila zhruba v půlce, když jsem narazila na obrázkovou přílohu. Ve filmu to ale vzhledem k mladistvému zjevu všech hereček a herců nešlo ignorovat. Příběhy Christianiných známých, které by se v případě, že by nešlo o realitu, daly nazvat vedlejšími linkami, mě mimochodem velmi bavily. Smutné ale je, že u spousty z nich se nikdy nedozvíme, jak skončily, protože pokud dané osoby nejsou mrtvé, možná se ještě dnes potloukají po ulicích mezi narkomany a nikdo o nich neví.
Filmové zpracování bylo mimochodem skvělé. Naprosto bez příkras zobrazovalo závislost i drogovou scénu v Berlíně. Dokonce tak realisticky, že byli filmaři ve své době očerňováni z glorifikace narkomanů. Je to velmi ponurá hodinka a půl, při níž se nebudete smát, ale jen fascinovaně zírat. Nedivila bych se, kdyby v některých divácích vyvolala depresivní pocity. Mě ale nadchla. Několikrát sice lehce znechutila, ale pořád nadchla. V roce 2021 vyšlo nové seriálové zpracování, který se bohužel jeví jako pravý opak filmu. Stačí se podívat jen na plakát, kde jsou čtrnáctiletá Christiane a její kamarádky oblečené do vysokých kožených kozaček a minisukní, aby vypadaly jako správné prostitutky. Ale nebudu ho soudit předčasně, dokud se na něj sama nepodívám. Ovšem obávám se, i podle recenzí, že seriál bude drogy romantizovat. A malá zajímavost na závěr této filmové vsuvky: pro kulisy seriálové stanice ZOO bylo použito pražské smíchovské nádraží.
No a pak už se jednou neprobrali a byl konec. Vlastně jsem ani nevěděla, proč bych se měla bát smrti. Osamělý smrti. Protože heráci vždycky umíraj sami. Většinou na smradlavým záchodě. A já skutečně chtěla umřít. Vlastně jsem ani nic jinýho nečekala. Nevěděla jsem, proč jsem na světě. Ani dřív jsem to pořádně nevěděla. Ale proč je na světě herák? Jen proto, aby vyřídil taky všechny okolo sebe? Myslela jsem na dnešní odpoledne, že bych měla umřít už jen kvůli matce. Stejně jsem vůbec nevěděla, jestli jsem ještě naživu, nebo ne.
My děti ze stanice ZOO nejsou kniha, která se hodnotí snadno. Moc se mi líbila, zaujal mě totiž jak příběh, tak jedinečná forma psaní. Ale hodnotit hlouběji, na literární úrovni? To už bych se nejspíš dostala do hodnocení Christianina života. Protože celá tato kniha je Christianin raný život. Snad vám tedy bude stačit toto shrnutí mých pocitů a velké doporučení. Je extrémně důležité, aby si ji mladí lidé přečetli, hlavně proto, že do drog spousta z nich spadne z touhy být cool – stejně jako Christiane. Je tedy krásným důkazem, že zničený život je moc vysoká cena za to být přijímán nějakou pofidérní partičkou. Zároveň nám nabízí lidský pohled do duše narkomana, po němž se nám tito lidé možná nebudou odsuzovat tak lehce.
Na konci knihy je stále nezletilá Christiane F. sice čistá, ale později do drog znovu spadla. Paradoxně kvůli své knize, respektive penězům z ní. Už se nemusela prodávat, aby měla na drogy, takže toho využila. Překladatelka Zuzana Soukupová to v doslovu z roku 1998 taktéž zmiňuje, ovšem v souvislosti s tím, že Christiane podstupuje další léčbu a v roce 1995 se jí narodil syn, kvůli kterému se chce drog definitivně zbavit. Christiane měla kolem sebe obrovské množství podpory, pomoct se jí snažili matka i otec, babička i teta… V porovnání s ostatními dětmi žijícími a vydělávajícími si na ulici měla cestu z drog velmi snadno dostupnou. A přesto to na rozdíl od mnohých nedokázala. Pomáhali jí i novináři, kteří s ní knihu sepsali. Sehnali jí učňovské místo v knihkupectví, aby si mohla dodělat vzdělání v oboru, který jí baví a zajímá, ale Christiane místo učení na závěrečné zkoušky po nějaké době abstinence znovu sháněla heroin. Přes veškerou pomoc do drog padala znovu a znovu. Kvůli svému synovi pak střídavě odvykala a znovu brala, v jednu chvíli dokonce vyměnila drogy za alkohol, ale v roce 2008 už závislosti propadla definitivně. Opět. Syn jí byl proto odebrán z péče. Stejně tak Christianina první láska, Detlef, který byl v doslovu zmiňován jako abstinující a spořádaný řidič autobusu, nedopadl dobře. K drogám se po doslovu podle dostupných informací opět vrátil a před několika lety zemřel na předávkování.
V tý době už mi bylo všechno jedno, a tak jsem neměla ze stopu vůbec strach. Měly jsme partu, byly jsme čtyři holky z Kurfürstenstrasse a Genthiner Strasse. Já, Stella a dvě Tiny. Obě se náhodou jmenovaly stejně. Jedna z nich byla dokonce ještě o rok mladší než já. Takže jí bylo akorát čtrnáct.
Pracovaly jsme vždycky ve dvou. Když jedna odjížděla, ta druhá si nápadně poznamenala jeho poznávací značku, aby to ten chlap viděl a nepokusil se podrazit nás. Byla to taky ochrana před pasákama. Z fízlů jsme strach neměly. Pruhovaný vozy nás klidně míjely a poldové nám docela přátelsky mávali. Jeden z nich dokonce patřil k mejm stálejm zákazníkům. Byl úplně praštěnej. Vždycky chtěl lásku. A bylo hrozně těžký mu vysvětlit, že prostituce je práce, a ne láska.
V roce 2013 Christiane F. vydala svou další autobiografii jménem Můj druhý život. Tentokrát už ji psala sama a mimo jiné tam poprvé odhalila své pravé jméno – zní Vera Christiane Felscherinow. I tato kniha jí vydělává na drogy. Christiane byla roky známá jako „nejslavnější narkomanka na světě“. Její tvář znalo minimálně celé Německo. A přesto žila mezi lety 2013-2023 v berlínském útulku pro bezdomovce. Dnes je jí šedesát tři let, má zhuntované zdraví a stále bere drogy. Pravděpodobně zase žije na ulici mezi narkomany. Jak ukazuje příklad samotné Christiane i jejího milovaného Detlefa, ne každý příběh má šťastný konec…
Ze všech uvedených důvodů dávám 10/10.