To ticho mě deprimovalo. Přitom to nebylo ticho normální ticho. Bylo to moje vlastní ticho.
Věděla jsem na beton, že všechna ta auta vydávají zvuky, že lidé v těch autech a za okny domů také vydávají zvuky, že i řeka vydává zvuk, ale já neslyšela vůbec nic. Za oknem mi viselo město, placaté jako plakát, zářilo, blikalo, ale co se mě týkalo, klidně tam vůbec nemuselo být.
Inspiruji se autorkou dnešní knihy, Sylvií Plathovou, a nebudu nic dlouze „okecávat“. Tohle byla jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Jedna z nejlépe napsaných, s nejsilnějším příběhem a poskytla mi také jeden z největších prožitků. Neskutečně se mnou zamávala a odteď ji budu vždy jmenovat mezi svými nejoblíbenějšími knihami. Je to zkrátka kniha mnoha „nej“. Její hlavní hrdinka a vypravěčka celého příběhu také bývala „nej“ v mnoha věcech, byla především jedničkářka a nadějná studentka. Ale pak se něco stalo. Zdánlivě nic hmatatelného ani traumatického, jen se ve všem začala zhoršovat a život jí náhle přestal dávat smysl. Sama o tom mluvila jako o zešílení, nebo také, že se ocitla pod skleněným zvonem, který ji přidusil a zkreslil jí pohled na okolní svět… A tak se také jmenuje Plathové nejznámější prozaické dílo – Pod skleněným zvonem.
Dvě stě třiceti devíti stránková kniha popisuje kterak hlavní hrdinka Esther zešílela. A to je nejspíš vše, co potřebujete vědět. Pod skleněným zvonem si zaručeně nejvíce vychutnáte, když o něm nebudete nic vědět. Jen začnete číst a budete vnímat příběh. Přesně tak jsem to udělala já a bylo to nejlepší možné rozhodnutí. Jak jsem ale na knihu potom narazila, mohli byste se ptát. Inu vzhledem k tomu, že Sylvia Plathová patří k velikánkám americké literatury, znala jsem ji tak nějak zákonitě. Spíše bych se divila, kdybych o ní nikdy neslyšela. Avšak jediné, co jsem o její tvorbě i jí samotné věděla, byl její konec. Sylvia Plathová se narodila v roce 1932 a zemřela v roce 1963 svou vlastní rukou. Za život si prožila mnohé, vše ale ovlivňovaly především neutuchající psychické problémy. Deprese, úzkosti, nespavost a sebevražedné myšlenky. Jednou ráno se probudila, nechala svým spícím dětem vzkaz, aby zavolaly jejímu obvodnímu lékaři, který jí krátce před její smrtí přesvědčil, aby opět začala navštěvovat psychiatra. Otevřela jim v pokoji okno, pak mokrými ručníky utěsnila dveře do kuchyně a otrávila se plynem z trouby. Ze všech svých trablí se vypisovala do básní, povídek a románů, z nichž jí za život vyšla pouze jedna básnická sbírka a román – právě Pod skleněným zvonem. Zbytek z jejích děl byl publikován posmrtně. Pod skleněným zvonem napsala, když se zotavovala ze svého prvního pokusu o sebevraždu a velká část z pocitů a myšlenek, které v ní Esther prožívá, jsou autobiografické.
Začít číst a vnímat příběh, tak zněla má rada ohledně čtení této knihy. Snadno se to řekne, ale možná hůř provede. Především ta druhá část. Pod skleněným zvonem má totiž velmi nevypočitatelný děj a obsahuje množství odboček a událostí, které se pro celkovou myšlenku mohou jevit nepodstatně. Ve finále se v některých dají objevit paralely s Estheřinými pozdějšími prožitky a také odkazy na ně, ale to nic nemění na tom, že velké množství z nich je stále… jak to říct, aby to nevyznělo, že jsou v příběhu navíc… nerelevantní pro hlavní příběhovou linii? Stále je to ale geniální příběh od začátku až do konce. Mně načasování určitých zvratů a skryté detaily došly až při čtení doslovu, který napsal známý překladatel a literární teoretik Martin Pokorný (toto vydání Skleněného zvonu z roku 2018 ovšem překládal Tomáš Hrách, na to pozor). Kniha vyšla v nakladatelství Argo a Hrách na ní odvedl výbornou práci. Věřím ale, že podruhé (protože neplánuji číst Pod Skleněným zvonem pouze jednou) objevím ještě další záludnosti ukryté v textu. Teď napoprvé jsem byla až příliš fascinovaná jeho formou.
To léto, kdy popravili Rosenbergovi na elektrickém křesle, bylo takové divné a parné; vůbec jsem nevěděla, co pohledávám v New Yorku. Jsem asi hloupá, pokud jde popravy. Z představy smrti na elektrickém křesle se mi zvedá žaludek a o ničem jiném se v novinách nepsalo – ty obrýlené titulky na mě civěly z každého rohu ulice a z každé zatuchlé tlamy podzemní dráhy páchnoucí po burácích. Nijak se mne to netýkalo, ale pořád jsem musela přemýšlet o tom, jaké by to bylo, nechat si spálit nervy zaživa.
Plathová píše neskutečně. Nepateticky, komorně a svým způsobem i neelegantně. Nepřikrášluje zhola nic. Popisuje i nedokonalé detaily, jako třeba štiplavý zápach potu či vady Estheřina těla. Nedokonalostmi to nazývám proto, že vlastně nevidím důvod proč cokoliv z toho popisovat – je to zcela lidské. Autorka jako by se ale snažila, aby si čtenář Esther i svým způsobem znechutil. Brutální upřímnost v jejím psaní je lehce paradoxní, protože používá i prozaické a metaforické slovní obraty, kterými jako by se snažila dílu dodat nádech literární úrovně. Možná to je paradox, ale tohle všechno je zkrátka ona, Sylvia Plathová. Úroveň má sama o sobě a daří se jí neuvěřitelně věrně zachycovat emoce. Ačkoliv čtenáři se v nich nemusí orientovat vždy lehce.
Poté, co Esther „zešílí“, prožívá jakési odosobnění. Vypráví lehce zmatkovitě, ne vše popisuje dostatečně detailně, aby tomu rozuměl i ten, kdo to právě neprožívá. Vypráví vlastně zcela adekvátně ke svému stavu. Ve Skleněném zvonu najdete spoustu surreálních popisů. Nemusíte vždy hned vědět co znamenají. Nemusíte vždy rozumět, co přesně se v příběhu děje. Plathová si ale najde způsob jak vám to nakonec vysvětlit. Jen třeba jinak než byste čekali.
Tehdy jsem pochopila, že moje tělo zná spoustu nejrůznějších triků, třeba takových, které mi v rozhodujícím okamžiku umrtví ruce, jenom aby se zachránilo, kdežto kdyby všechno záleželo na mně, byla bych mrtvá hned.
Musela jsem tedy využít posledních zbytků rozumu k tomu, abych své tělo obelstila, protože jinak by mě v té své pitomé kleci drželo třeba padesát let a žádný rozum by mi už beztak nezbyl. A až by ostatní přišli na to, že jsem přišla o rozum, na což by určitě dřív nebo později přišli, i kdyby se to matka sebevíc snažila zatajit, nakonec by ji přesvědčili, aby mě dala zavřít do blázince, kde by mě mohli léčit.
Jenomže já jsem byla beznadějný případ.
Jak se Esther cítí nemusí být explicitně řečeno – hravě to poznáte právě podle jejího vyprávění, respektive jeho konkrétnosti či zmatečnosti a metafor. Esther jistě mnoha čtenářům v průběhu dekád nebyla po chuti. Docela dobře si dovedu představit, že pro velkou spoustu z nich byla rozmazlená či se dostatečně nesnažila a neoceňovala, že se jí okolí snaží svým specifickým způsobem pomoct. Ona je přitom naprosto dokonalým případem psychicky nemocného člověka, který to sice vidí, ale je tak sužován svými problémy a pocity, že je rád, že žije. Což je možná momentálně ještě aktuálnější než kdy dříve. A o to důležitější je, aby se Plathová dál četla. Třeba tak někomu otevře oči v tom, že deprese není rozmazlenost ani výstřelek dnešní doby. Esther je krásným příkladem vyhořelé dívky upadající do deprese a cyklu suicidálních pokusů. Jedničkářka, vždy „hodná holčička“ a vzorná studentka. Až do dne, kdy taková přestala být. Takových najdete v péči terapeutů či čekárnách psychiatrů mraky. Kdo ví, čím to je. Esther je ale více. Je i odhodlaná a bojovná, toužící po literární úspěchu jako sama autorka. Malinko paličatá, někdy až moc lehce ovlivnitelná. V mnoha jejích činech a aspektech osobnosti jsem se až bolestně poznávala. V něčem jsme se ale rozcházely – jde o jednu z nejvíce fascinujících částí její osobnosti. Na to, jak Esther na začátku knihy touží po přijetí a zapadnutí, v jejím průběhu bojuje vlastně i proti tomu, proti čemu není třeba bojovat. A zase to tu máme, paradoxy! Sama Sylvia Plathová byla vlastně jedním velkým paradoxem. Osobně si přála zemřít, ale pro své děti si přála život. Ale není celý život jedním velkým paradoxem? Žijeme přeci proto, abychom zemřeli…
Pak by se opřel v křesle, udělal by plůtek z prstů a pověděl mi, proč nemůžu spát a proč nemůžu číst ani jíst a proč mi připadá všechno, co lidé dělají, tak strašně nesmyslné, když nakonec stejně umřou.
A taky jsem si představovala, že by mi pak pomohl, abych se krůček po krůčku stala zase sama sebou.
Najít slova je někdy extrémně těžké. Obzvlášť tomu tak může být v situacích, kdy nahlížíme do svého nitra a snažíme se vystihnout co tam vidíme a cítíme. Plathová přesně tohle udělala. A já absolutně nedokážu pochopit, jak ta svá slova dokázala najít. Nejen svá! Našla přesně ta správně bolestná, která bodají do nezhojených ran. Extrémně výstižná a konkrétní. A vzdálená i blízká. Vzdáleně blízká. Věřím, že nejsem jediná, komu jako by mluvila z duše. Jako zcela vzádelené mi však přijdou doporučující větičky od velkých jmen recenzních plátků, jako jsou Guardian, New Yorker a New York times. Mají potenciální čtenáře nalákat, mě ale zpětně odrazují. Jsou strašně nemastná neslaná a hlavně neosobní! Četli jejich pisatelé vůbec tuto knihu? Uvědomili si jak hluboká výpověď to je? Hlavní otázkou ovšem není zda ji četli, protože věřím, že tomu tak je (koneckonců je to jejich práce). Četli ji, ale neprožili ji. Ovšem musím uznat, že abyste Pod skleněným zvonem prožili tím správným způsobem, musíte sami něco podobného prožít. Je to kniha specifická a asi nebude chutným šálkem čaje pro každého. Jenže to už je riziko milování literatury, nemám pravdu?
Věděla jsem, že bych měla být paní Guineové vděčná, jenomže jsem nedokázala nic cítit. Kdyby mi paní Guineová věnovala letenku do Evropy nebo lístek na cestu kolem světa, bylo by mi to stejně úplně jedno, protože ať bych seděla kdekoli – na palubě lodi nebo v pouliční kavárničce v Paříži nebo třeba Bangkoku – seděla bych pořád pod tím samým skleněným zvonem a dusila se ve svém vlastním zakyslém puchu.
Tuto „recenzi“ asi nejde ani vnímat jako běžnou recenzi. Je plná subjektivních dojmů a výkřiků vyvolaných čistou tíhou prožitých emocí. Nechci ji řadit mezi další (ne)recenze, ale myslete prosím na to, že je především velkým doporučením a popisem mého niterného zážitku. Zážitku, který mi změnil život.
Moje hodnocení: nemohu jíž výš než 5/10…. dělám si legraci. Samozřejmě, že 10/10!
Comment