Tohle bude další recenze ze série „vůbec nevím jak jsem se k této knize dostala, ale tady ji máme“. Anmon od české autorky vystupující pod pseudonymem Annie Roux byl jednu dobu v mé české knižní instagramové bublině docela vychvalovaný. Měla jsem jej proto dlouhodobě „v merku“ a říkala si, že jestli se někdy naskytne příležitost knižní štafety, zkusím se do ní zapojit. A tak se stalo před pár měsíci – Anmona ve štafetě vyslala do světa Juliana z Instagramu _ja.s.knihou.v.ruce_ ve spolupráci se samotnou autorkou. Za štafetu i dárečky s ní spojené, například tematickou záložku, oběma děkuji. Anmon má dvě stě šedesát šest stran a autorka si jej vydala samonákladem. A co že to zvláštní slovo v názvu knihy znamená? Přeci anděla a démona, kteří porušili nadpozemské zákony a společně zplodili potomka. Jenže tyto děti, anmoni, by neměly existovat. A tak jsou hned po narození obvykle zabiti.
Andělé a démon, dva rozdílné světy… vzdálené na kilometry daleko, přesto byly propojeny.
Démoni odjakživa soupeřili s anděly. Dva znepřátelené rody, není však možné udobřit je. Démoni vyhlásili válku a nebyla možnost změnit osud.
Říká se, že démon nemůže milovat, je to však pravda? Není to tak časté, ale zřejmě je to možné. Proto jsou tu Anmoni. Je jich málo, ale přesto jsou mezi nimi. I démon se totiž dokáže zamilovat a zplodit děti s anděly. Jenže pak jsou zatraceni v Inter caelum et enfernum a jejich potomek je většinou zabit.
Lily žila až do svých osmnáctých narozenin normální život. Pak ale přestala působit ochranná kouzla, o nichž celý život neměla ani tušení, a Lily se okamžitě pokusil zabít démon Iratus. Na poslední chvíli jí ale zachránil život anděl Calidum, který si Lily vzal pod ochranu a zasvětil ji do pravdy o jejím původu – že není dcerou svých rodičů a její praví rodiče si odpykávají trest za svou lásku. Ona sama má v sobě démonické zlo i andělské dobro a protože by jako anmon neměla vůbec existovat, jde jí o život. Calidum po Lilyině boku stojí od samého počátku, ale brzy se k nim přidává i démon vyslaný zabít Lily. Jelikož nesplnil svůj úkol, byl z pekla vykázán a navíc se v něm v Lilyině přítomnosti více projevuje dobro, které se celý svůj život snažil potlačit. Trojice se snaží přijít na to jak přežít, brzy se z jejich úkolu ale stává poslání o nalezení stovky let ukryté pravdy. A Lily se hlavně musí vyrovnat se svou novou identitou.
Andělé a démoni, zaklínadla tvořená za pomocí run, příběh pro mládež… To už jsem někde slyšela a vy dost možná také. Anmon působí docela dost jako inspirovaný sérií Nástroje smrti, spadající do ságy o lovcích stínů od Cassandry Clare. Jelikož mám lovce stínů načtené velmi pečlivě, občas na mě děj působil lehce neoriginálně. Ne ovšem jako „vykrádačka“, to je potřeba zdůraznit. A jinými zvraty, kterými se od Nástrojů smrti lišil (což koneckonců v určitém bodě musel), mi to Anmon zase vynahrazoval.
Autorka píše ze třetí osoby minulého času, nejednou ale, nejspíše omylem, přešla do přítomného. Během jednotlivých kapitol pravidelně přeskakovala z pohledu jedné postavy ke druhé, proto nechápu proč se u některých kapitol objevil nadpis se jménem postavy. Jmenovitě Irata, aby uvedl že tato kapitola bude soustředěna na něj. Podle mě to nebylo vůbec nutné, stejně tak uvozování některých kapitol jménem Lily. I když to se dá pochopit lépe, protože v Anmonovi se občas objevuje i popis Lilyiných tajemných snů z minulosti a nadpis s jejím jménem přichází i s upřesněním času (tedy že jde opět o přítomnost). A když už jsme u toho Irata, jsem si docela jistá, že se jeho jméno skloňuje ve druhém pádě právě takhle. V knížce bychom to ale našli vyskloňované jako „Iratuse“. Podoba z prvního pádu se s na konci, tedy „Iratus“, byla zachovaná v každém pádě. Můžete namítnout, že autorův svět = jeho pravidla, což je koneckonců pravda, ale mě to takto napsané zkrátka rušilo.
„V den mých osmnáctých narozenin, zmizela má ochranná bariéra a démoni se rozhodli, že nemůžu žít. Iratus mě napadnul. Vůbec nešlo o tebe a moc mě mrzí, že jsem tě do toho zatáhla, i když nevědomky. Zachránil mě tady Calidum… je to anděl. No a já jsem Anmon. Potomek anděla a démona. Vyhynulý druh, který nemá své místo v nebi, ale ani v pekle.“
Co je jinak Anmon za příběh? Co se týče dějové linky z minulosti, tak vážně celkem napínavý a zajímavý. Je také moc hezky napsaný. Avšak za celou dobu mě do sebe v podstatě nedokázal vtáhnout. Asi bych potřebovala mít vše více rozpracované, poskytnout postavám pro jejich chování silnější motivaci a více rozvést andělsko-démonský svět. Protože motiv k jejich chování postavám scházel téměř neustále. Lily chyběly i více realistické pocity ohledně celého otočení jejího života o sto osmdesát stupňů poté co zjistila, že je anmon; bez nich působila docela prosťounce a hloupoučce, protože celou situaci přijala téměř bez ptaní a nijak se nezabývala detaily. I ostatní charaktery se často ocitaly v nějaké život ohrožující situaci, ale také ji jednoduše přijali, aniž by se s ní snažily cokoliv udělat. Nejsem si jistá, jestli byl až tak drastický přístup typu „mám to na salámu“ záměr, nebo jsou všichni až moc velcí pohodáři.😀 Reakce, autenticita a smysluplnost, to zde chybělo!
Autorka si pro romantickou linku vybrala poměrně nešťastné téma – lásku na první pohled. A nešťastné je proto, že jej použila v naprosto každé romantické lince, která se v knize vyskytuje. Každičká postava své druhé polovičce propadla hned na první pohled a všem se hlavou následně honily ty samé myšlenky – tedy jak se sice vůbec neznají, ale už teď k sobě cítí ohromné city. Bylo to nedůvěryhodné a brzy ohrané. Ale celkem pěkně napsané. Annie Roux má velice romantický styl psaní a to ani nemusí zrovna psát o milostných záležitostech. Používá romanticky zabarvené výrazy a je cítit, jak se ve stavbě jednotlivých vět přímo vyžívala. V každém jejím slově je cítit obrovská vášeň a zápal. Její psací um bych přirovnala k hedvábné látce, kterou někdo rozhodí do vzduchu, ona padá zpět k zemi a přitom se ve zpomaleném záběru ve vzduchu vlní. Nevím proč ale přijde mi to jako přesné znázornění mých abstraktních pocitů. A číst, co autorka napíše, je asi jako nastavit tvář teplému sluníčku, mít zavřené oči a nemoci se ubránit úsměvu. Vážně nádherné.
Postupem času přijde zajímavé a minimálně pro mě nečekané směrování příběhu. Zlepší se i realističnost emocí a dokonce dojde na pasáže, které jsem ve svých poznámkách musela uznat jako výtečně vystižené. Autorka zakomponuje běžné situace ze života a skvěle popíše myšlení osmnáctileté Lily. Z lásky na první pohled se stávají pomalu budované vztahy a jeden skvěle napsaný dialog střídá druhý. Čím dál jsem v knize postupovala, tím více jsem byla smířená s tím, že mě Anmon jednoduše nevtáhne, ale také jsem na sobě pociťovala větší zájem o příběh než na začátku čtení. Neprotrpěla jsem jej, ale nemohu ani říct, že bych si ho dvakrát užila.
Přesto prvotinu Annie Roux ráda doporučím dál. Mladším čtenářkám, které nelákají tlusté fantasy „bichle“ jako ty od Cassandry Clare, ale i tak chtějí něco tuze romantického s vtipnými dialogy a postavami, s nimiž se navzájem pochopí. Troufnu si říct, že takovým čtenářkám dá Anmon vše, co od něj budou čekat. Mé čtenářské preference už jsou ale nejspíš trochu jinde – což nemusí být nutně pozitivní, že.
Dnes to nebude nijak slavné ale ani tragické – hodnotím 6,9/10 a jsem ráda, že si mohu Anmona odškrtnout z wishlistu.