Skutečná od Šárky Przewozné mě nadchla. Její malou část tvořila detektivní zápletka, tu větší návykový příběh protknutý magickým realismem, nadpřirozenem a tajemnem. Hlavní hrdina Marek Poldr je policista, stará se o dceru své zesnulé sestry a během Skutečné stál před největším případem své kariéry. V jeho městečku totiž někdo unášel malé děti. Markovi se případ podařilo vyřešit za pomoci tajemné Alice, která se mu už delší dobu zjevovala ve snech. Marek věděl, že sny, v nichž Alice vystupuje, jsou něčím jiné, nikdy by ho ale nenapadlo, že to tak je, poněvadž Alice není výplod jeho fantazie. A pak náhle Alice stála přímo před ním, živá a zcela skutečná. Marek se toho o Alici za celou dobu moc nedozvěděl, samozřejmě kromě toho, že má neuvěřitelnou schopnost vstupovat lidem do snů. Zůstala pro něj tajemstvím, což byla její jediná podmínka ke spolupráci. Ani jeden nečekal, že by se do sebe mohli zamilovat. Přesto, když byly všechny unesené děti zase bezpečně doma, Alice odešla. Pro čtenáře to byl sice velice smutný konec, ale zčásti očekávaný. Alice od začátku avizovala, že se musí vrátit ke svému životu, ať už bylo jeho náplní cokoliv. A pak přišel epilog.
I to málo, co jsme se o Alici za celou Skutečnou dozvěděli, bylo náhle nejisté. Věděli jsme o ní vůbec něco? Co všechno ještě může tajit? A co když byla celou dobu nebezpečná? Zkrátka a dobře to byla čára přes rozpočet, obrovský zvrat. I když jsem Skutečnou četla až pár měsíců po jejím vydání, čekání na druhý díl se mi zdálo nekonečné. Ale dočkala jsem se – Neskutečná vyšla v červnu, kdy jsem ji také hned přečetla. Uzavírá příběh Marka a Alice, čímž si vlastně trochu škodí. Hned vysvětlím, jak to myslím.
Recenzi Skutečné si můžete připomenout zde…
Pocítil tolik známou hořkost. Byla od něj daleko, ale to bylo v tuhle chvíli vlastně dobře. Nehrozilo tak, že by se jí tady mohlo něco stát. Byl samozřejmě vděčný, že ji vidí, ale tak rád by s ní i mluvil. Chtěl jí říct tolik věcí… Co zjistil, co viděl, co má v plánu, co k ní cítí…
„Najdu tě,“ shrnul to všechno do dvou slov. Její oči jako by se na malou chvíli probraly k životu a okamžik na to i rty. Úsměv, který mu celou dobu tak chyběl, byl k Markově velkému překvapení zpátky. Netrvalo to však dlouho.
Od případu unesených dětí a dalších událostí, které Marka a jeho kolegu Adama potkaly v létě, uběhlo několik měsíců. Blíží se Vánoce, a Marek přesto chodí jako tělo bez duše. Myslí jenom na dvě věci – na Alici a skleničku s jejími otisky prstů, kterou si schoval. Když se mu Alice vrátí do snů, které jsou spíše nočními můrami, už to nemůže vydržet a zadá její otisky do policejní databáze. Nestačí se divit co se o ní dozví a má neodbytný pocit, že Alice je v obrovských problémech. Vydává se do města v horách, kde se seznámí s Alicinou minulostí, ale aby se dostal k samotné Alici a dost možná jí tak zachránil život, bude se muset ještě hodně snažit.
„Jen tomu dej prosím šanci,“ žádal ji. „Dej šanci mně, ano?“
Neodpověděla, jen k němu vzhlédla. V jejích očích se zračilo cosi neurčitého. Cosi… temného. Nevycházelo to ale z ní. Vycházelo to z něčeho, co si prožila.
„Stalo se toho tolik od té doby, co jsme spolu byli naposledy,“ posteskla si. „Měla jsem tehdy zůstat, neodcházet a všechno mohlo být jinak.“
Druhý a závěrečný díl této duologie, Neskutečná, byl velice povedený, zrovna jako Skutečná. V lecčems se mi líbil více, v něčem o malinko méně. Tím hlavním a zároveň i tím, co Neskutečné podle mě trochu škodí, je fakt, že je v ní ještě strašně moc nevysvětlených zápletek. U něčeho jsem schopná uznat, že otevřený konec nevadí, ale některé zápletky by to jednoduše potřebovaly. Obzvlášť ty dost možná vysvětlující celou podstatu příběhu. Jak můžete vidět z úvodní fotky, pustila jsem se do cosplaye Alice. Díky tomu jsem byla v kontaktu s autorkou, která mi prozradila, že původně plánovala ještě třetí díl. Na konci Neskutečné jsem přesně pocit, že je připravená půdička pro pokračování, měla. A z mého pohledu by to nebylo na škodu a druhému dílu by to určitě prospělo. Nyní jsem se zápletkami, jejichž uzavření se nakonec vytratilo do ztracena, až lehce nespokojená a neustále nad nimi přemýšlím. A co je horší, stále se mi rojí nové otázky.
Neskutečná ale spoustu odpovědí také přinesla, třeba pravdu o Alici i minulosti dalších postav. A ty stály opravdu za to. Celkově byl příběh výborně vymyšlený a musím se přiznat, že jsem z něj prakticky nic neodhadla. Jen pár věcí jsem si dala dohromady tak stránku či dvě předtím, než došlo k jejich vyvrcholení a vysvětlení. Opravdu klobouk dolů před autorkou za nevypočítatelnost děje a zavedení příběhu do, minimálně pro mě, neočekávaných míst.
„Vy jste se ale neodvrátila,“ usoudil dle jejího obranného postoje i toho, že teď seděla proti němu.
„Ne, neodvrátila, protože tomu nevěřím! Dokáže něco opravdu neskutečného, ano, ale ona by nikdy nikomu neublížila!“ pronesla s neskrývanou záští. Proti komu byla mířená, mohl v tu chvíli jen hádat.
Měla jsem radost i z rozvinutí osobností dalších postav a dalších prvků magického realismu. Z Neskutečné se sice vytratila detektivní zápletka, ale napětí z atmosféry zůstalo. Zde byla tvořena právě elektrizujícím napětím, tajemnem, lehkým nadpřirozenem, mrazem a sněhem a… úzkostí a tísní. Té bylo v ději hodně. I proto, abych se snad v případě šťastného konce dočkala pozitivních emocí, jsem nemohla přestat číst. Autorka je navíc moc dobrá vypravěčka. Píše ze třetí osoby, soustředí se na Marka a skvěle se jí daří zachycovat emoce a duševní stav postav. V tomto díle se ale přidaly ještě výborné popisy přírodních podmínek, které na čtenáře dýchají už z atmosféricky silné obálky od Adély Korbelářové.
Po dočtení jsem zůstala v šoku. Stalo se toho tolik. Nějak to dopadlo, to vám prozrazovat nebudu, do toho tu byly zmiňované nedořešené body příběhu, které šok prohloubily. Hlavně jsem ale cítila, jak mnou děj ještě rezonuje. Alicin příběh se mě dotkl stejně silně jako překrásná romantická linka, která byla velkolepá jako by jí psal nějaký velikán milostné literatury. Neskutečná byla krásné doplnění a zakončení Skutečně a snadno se mi při doporučování budou přehlížet nedostatky.
Něco na této duologii je jedinečné. Je to spojení výše jmenovaných prvků, originálnost zápletky či autorčin velmi příjemný styl psaní? Těžko říct, možná všechno z toho. Každopádně si nemyslím, že bych kdy něco takového četla. A mrzí mě to, protože Skutečná s Neskutečnou byly i přes pár mušek úžasné! Na knižním trhu se sice najde spousta knih, ale občas mám pocit, že je velká většina z nich na „jedno brdo“. A když držím v ruce knihy Šárky Przewozné, přijde mi jako bych objevila něco, co na trhu zcela chybí, čehož autorka výborně využila.
Marek už si zvykl, že vše, co se týká Alice, vůbec nedává smysl. Bral to jako samozřejmost, jako holý fakt… I když si někde uvnitř moc dobře uvědomoval, že je toho nejspíš ještě mnohem víc, co o Alici neví.
Autorčiny knihy vyšly v Našem nakladatelství, s nímž před nedávnem podepsala smlouvu na romantasy sérii. První díl už má napsaný a jmenuje se Temnotou vyvolená. Nenechám si ho ujít, ostatně jako vše, co napíše. I když si možná pamatujete, že na Skutečné jsem našla body hodné zlepšení, celá duologie je povedenou prvotinou a věřím, že nám dává pouze přičichnout autorčina umu. Pokud chcete prozkoumat tvorbu současných českých autorů, toužíte po silném nejen romantickém příběhu plném tajemna a napětí nebo zapojení nevysvětlitelného nadpřirozena do běžného života, sáhněte po duologii Skutečná. Něco vás v ní možná trochu rozmrzí, stejně jako mě, ale nedovedu si představit, že na konci zůstanete nespokojení.
Podtrženo, sečteno: Neskutečnou hodnotím 9/10.
Protože první díl, Skutečnou, jsem hodnotila 8,9/10, celá duologie ode mě získává 9/10 bodů.
V případě, že vás kniha zaujala, se dá pořídit například pod tímto odkazem.