První i druhý díl série Pokrevní pouta od Richelle Meadové mě oba moc bavily. Tato série má celkem šest dílů, stejně jako autorčina předchozí série Vampýrská akademie, na kterou nyní volně navazuje. S dočtením knihy Indigové kouzlo se tedy ocitám v její polovině. Na Světě knihy byl mimochodem exkluzivně ke koupi pátý díl, který má zanedlouho vyjít i oficiálně, takže třeba do konce roku stihne vyjít i poslední. Ale nepředbíhejme. Dnes jsme tu kvůli třetímu dílu, Indigovému kouzlo, na jehož obálce máme tentokrát postavy Treye a Angeliny. Trey Juarez je člověk a student Amberwoodské internátní školy v Palm Springs. Čtenáři druhého dílu ale dobře vědí, že není úplně obyčejný člověk. Angelina je dhampýrka, tedy potomek člověka a vampýra, která celý život prožila mimo civilizaci v kolonii, kde se vztahy mezi lidmi a vampýry respektují. Jinak jsou totiž stále tabu. Se svým příjezdem do internátní školy Amberwood se poprvé dostala do moderní společnosti, která jí tolik lákala. Nesmí ale nechat rozptýlit natolik, aby zapomněla proč přijela – aby posílila ochranu vampýrské princezny Jill, kterou zde ukrývají a ochraňují ještě dhampýr Eddie, vampýr Adrian a alchymistka Sydney.
Celá Sydneyina rodina patří mezi alchymisty. Sydney se pro tuto roli narodila a nikdy ji nezpochybňovala. Neměla důvod. Ale teď ho poprvé má. Její známý jí ukázal fotografii alchymisty, který mu kdysi pomohl z problémů. Sydney bezpečně poznala alchymistické tetování, zlatou lilii na tváři, takže nemá důvod pochybovat o jeho příslušnosti. Přes tohle tetování má ale muž na fotografii vytetované ještě jedno, tentokrát modrým inkoustem, které lilii zakrývá. Sydney netušila, že je vůbec možné si dát zlatou lilii přetetovat, a tak zkusila vyzvídat. Její nadřízená jí hned řekla, že žádného takového alchymistu nezná a podle jména o něm nemá ani žádné záznamy čili neexistuje. Avšak Sydney dobře ví, že jí lže. Začne po muži pátrat na vlastní pěst, což je ale další věc, kterou musí zvládnout utajit. A jaké jsou ty ostatní, ptáte se? Ještě totiž pomáhá své amberwoodské profesorce, která ovládá magii, s nalezením velmi nebezpečné a magicky nadané ženy, zatajuje určité pravdy o dění v Palm Springs a políbila vampýra. A co hůř, nejspíš se do něj i zamilovala.
Když jsem to uviděla, můj život se změnil. Netušila jsem, že je možné nechat si přetetovat něco tak silného. Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdo může od alchymistů odejít nebo to vůbec chtít. Ne po tom všem, co nám od malička vtloukali do hlavy. Jak může někdo vůbec uvažovat, že odstoupí od našich úkolů? Jak může někdo zběhnout a prostě od alchymistů odejít? Co se stalo, že se tak rozhodl? Prožil snad něco podobného jako já?
A nechali ho jen tak jít?
Jak jste asi poznali, Sydney má v Indigovém kouzle pěkně napilno. Mě ale tentokrát ničím moc nezaujala. Největší část knihy tvoří právě pátrání po nebezpečné čarodějce, se kterou se zná Sydneyina profesorka z Amberwoodu. Profesorka Terwilligerová se Sydney neustále snaží natlačit do výuky magie, protože tvrdí, že pro to má Sydney nadání. Ta o tom nechce ani slyšet – jsou dočista jako dva kolovrátky. Přestože má své pochybnosti, stále je věrná svým alchymistickým zásadám a ideálům, které jasně říkají, že vampýrská i jakákoliv jiná magie je špatná. Takhle shrnutá zní zápletka, jíž jsem si pro sebe překřtila na „lov na čarodějnici“, i docela zajímavě. Při čtení pro mě ale nefungovala. Působila hrozně uměle vykonstruovaná, nepřirozeně a na sílu pospojovaná… A až do samého konce Indigového kouzla, kdy se ukázala jako důležitá pro další díly, mě hlavně otravovala. O slovo se tu hlásí i logické mezery, které říkají, že Sydney při honu na čarodějku a zběhlého alchymistu nemůže stíhat ještě školní povinnosti, které má v Palm Springs jako své krytí, a své povinnosti palm springské hlavní alchymistky. Pokud navíc ví o takovém ohrožení, jaké představuje šílená čarodějnice, neměla by se soustředit hlavně na bezpečí princezny Jill? Nepřipadá mi pravděpodobné aby s tím vším, co už v Palm Springs parta zažili, ještě zůstávali. Přesunout celý děj do jiných kulis by na druhou stranu bylo pro autorku velmi náročné a možná i nevýhodné, tudíž aspoň doufám, že do příštích dílů logiku věci zlepší.
Dějové linie týkající se pátrání po alchymistovi ze staré fotografie mě bavily o něco více, ale v pozdější fázi knihy mám opět pocit, že určité jednání nebylo logicky možné. Avšak najdeme tu i velká odhalení a pátrání po tajemstvích, což už se objevilo v předchozích dílech a vždy mě to zaujalo. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, ovšem mrzí mě, že této zápletce nebylo ve prospěch lovu na čarodějnici věnováno příliš prostoru.
A zbytek knihy? Sydneyina a Adrianova zakázána láska. Někde jsem psala, že mám v knihách ráda nešťastnou lásku. To se může zdát podobné, ale od zakázané se naprosto liší. Tak především nešťastná láska má obvykle vážný důvod proč nemůže vyjít. U zakázané si ho většina hrdinů v knihách, které jsem přečetla, sami vykonstruují – nutno ale zdůraznit, že to zrovna neplatí o Adrianovi a Sydney, ty mají jako výjimka potvrzují pravidlo důvod zásadní. V knížkách se zakázanou láskou se také vždy objevuje jeden velice hloupý (alespoň podle mě) prvek, který díkybohu v těch s láskou nešťastnou chybí. A vyskytl se i v Indigovém kouzlu. Je jím nucená blízkost, prosím pěkně. Ve zkratce jde o situace, většinou nepravděpodobné, neuvěřitelné a ne moc dobře vymyšlené, které hrdiny nutí být spolu a i proto podlehnout svým citům. Jak to přesně proběhne v Pokrevních poutech vám samozřejmě neprozradím, ale první část předchozí věty sedí i na ně. Ve finále mi všechny zápletky přišly jako velmi důležité, ale v průběhu čtení na mě působily jako by byly napsané jenom proto, aby ty dva čirou náhodou svedly k sobě. Mohli byste mi vytknout, že jde o young adult sérii, která si nezaslouží takovou kritiku, protože je to skoro jako kniha pro děti. Young adult ale není dětský žánr, je to žánr pro náctileté čtenáře a čtenářky, odkud je to jen krůček do dospělosti. To už se skoro nacházíme v situaci, kdy můžeme tvrdit, že je v pořádku knihu „odfláknout“, jelikož ji stejně nikdo nebude pitvat – což je samozřejmě hloupost. (A pokud ani tato má obhajoba není dost, tak snad mi nějaké právo kritizovat knihy ze žánru pro náctileté dává fakt, že mi „náct“ stále ještě je! 😇)
Moje alchymistické mise se mi ne vždy zamlouvaly, ale většinu života jsem se řídila rozkazy a nezpochybňovala je. Vždycky jsem věřila, že moji nadřízení vědí, co je nejlepší, a že jednáme v zájmu vyššího dobra. To, co se stalo v poslední době, mě však přimělo o tom uvažovat.
V minulém díle jsem chválila i příjemnou rutinnost děje – sice se tam našla spousta akce, ale nezapomínalo se na krytí celé skupinky (což je studium na internátní škole), takže se vše vždy vrátilo k takřka běžnému životu studentů. Samozřejmě jsem tuto poklidnost, chcete-li to nazvat nějak jinak, zakřikla. Nestalo se mi to u nějaké série poprvé, takže bych měla zvážit jestli si to na sebe nepřivolávám. Také mi hrozně chyběly vedlejší zápletky týkající se Eddieho, Jill a dokonce i Angeline, která mě v předchozím díle nijak neohromila. Všichni tři byli dohromady maximálně na pěti stránkách. Bohužel nepřeháním. I když Sydney, z jejíhož pohledu se celá série odehrává, mám ráda, více než ona mě už od prvního dílu baví třeba právě Jill s Eddiem. K mé smůle tu na ně pro všechnu vynucenou interakci Sydney s Adrianem nebylo místo.
Ačkoliv se mi tématy do vkusu Indigové pouto netrefilo, stále šlo o čtivou záležitost. A nebudu lhát, pořád jsem ho četla s chutí, protože jsem doufala ve dvě věci. Buď že se vše v dobré obrátí a na scéně se konečně více objeví moje oblíbené postavy, nebo že aspoň konec bude stát za to. Mé druhé přání se mi vyplnilo a finální stránky jsem četla se zatajeným dechem. Byl to díl o moc průměrnější než předchozí, ale možná, že o to v kontextu celé série důležitější.
Loni v létě, když jsem byla s Rose v Rusku, jsem se těžko smiřovala už jen s tím, že s ní spím ve stejné místnosti. Hlavu jsem měla plnou alchymistických varování před zlem vampýrů. A teď hraju s vampýry jednu ligu a pochybuju o alchymistech. Ta dívka v Rusku nemá už nich společného s tou z Palm Springs.
V srdci jsem pořád stejná osoba. Musím být… protože kdybych nebyla, tak kdo jsem?
Dnes nejsem tak nadšená a hodnotit budu pouhými 5/10. Bohužel. Pokrevní pouta jako celek si u mě ale překvapivě nijak zvlášť nepohoršily a na další díl, kde by měl k Sydneyinu pohledu přibýt ještě Adrianův, se těším.