Zbožňuji tematické knihy. Obzvlášť, když se mi daným tématem trefují do mých zálib a zájmů. Čas od času mě popadne touha po nějakém určitém tématu a potom načítám jednu s ním související knihu za druhou. Už jsem se takto zaměřila například na dvacátá, „jazzová“, léta minulého století v Americe, elitní internátní školy nebo knihy z prostředí rančů a jezdeckých stájí. Tentokrát jsem podlehla baletu. Za poslední dva měsíce jsem přečetla tři knihy odehrávající se na tanečních školách, takže jsem se rozhodla, že je čas na souhrnný článek. Pak jsem si ovšem uvědomila, že mé zalíbení v knihách o baletu začalo už mnohem dříve, konkrétně v roce 2023, kdy jsem četla knihu Baletky od Miřenky Čechové. V celkem dvou článcích pro vás budu mít tipy na jednu útlou taneční romantiku a tři baletní romány s těžšími psychologickými tématy. Kniha Baletky, spadající mezi ty tři romány, nejspíš udala i směr tomu, jaký typ knih o baletu budu preferovat; zmiňovaná taneční „romanťárna“ mě vůbec neoslovila, zatímco zbylé tři knížky zaměřující se na odvrácenou tvář baletu a vše ošklivé co baletní prostředí způsobuje, mě nadchly. Nemůžeme tedy začít s žádnou jinou knihou než s Baletkami. Na zoubek se ale podíváme i Šepotu křídel od Kateřiny Malínské a v druhém díle tohoto článku na duologii Tiny pretty things od autorského dua Dhonielle Claytonová a Sona Charaipotrová.
Baletky
Jak už jsem naznačila, Baletky jsou vším jen ne knihou ukazující krásu a estetiku životního stylu zvaném balet. Ocitáme se tu na baletní konzervatoři v Praze, kam děti nastupují místo šesté třídy a jsou nuceny dospět mnohem rychleji, než by měly. Ještě ani nemají dospělá těla a už řeší jak se vymluvit z večeře, sehnat prášky na hubnutí nebo si vyvolat zvracení, aby nezdravými způsoby zhubly. Denně tančí desítky hodin a dobrovolně svá těla nutí k pozicím a cvikům, v jejichž důsledku je čeká velmi brzký sportovní důchod. Už to je docela síla, ale Baletky jsou ještě o to šílenějším čtením, že jde o autobiografický román. Jeho autorka Miřenka Čechová odešla ze své rodné vesnice v deseti letech do Prahy na konzervatoř a na rozdíl od mnoha svých spolužaček a spolužáků na ní vydržela až do posledního ročníku. I to je totiž velkou součástí baletního světa – na profesionální úroveň to dotáhne žalostně málo tanečníků. Ať už proto, že v průběhu studia ze školy odejdou/jsou vyhozeni, anebo že nakonec neseženou angažmá. Dnes třiačtyřicetileté Miřence se povedlo i to, byť byste to do ní na začátku knihy nejspíš neřekli.
V tomhle složení budete šťastně okupovat dvě stě trojku další roky, dokud vás postupně nezlikvidujou a tebe nešoupnou k hubený Haně, kde se chodí spát v deset, a ty si z čirýho zoufalství nezačneš psát deník, schovaná pod hnusnou tenkou peřinou.
Po dobu svého studia na konzervatoři si Miřenka čas od času psala deník. Právě z těchto zápisků ve svých Baletkách vycházela a mnoho jich do knihy přímo přepsala. Střídají se s krátkými kapitolami s trefnými názvy jako „Manuál přežití“, „Trip do nikam“, nebo „Dispozice“, v nichž čtenáře provádí vším, co takové studium na baletní konzervatoři obnáší. A to se všemi syrovými a nepříjemnými podrobnosti, které přinášejí svědectví o pravidelných pondělních povinných váženích, jaké chování mladé baletky zažívají ze strany učitelů i jak zvláštní mezilidské vztahy vznikají v tak podivném a zčásti toxickém prostředí jako je baletní konzervatoř. Kromě tance a studia ale Miřenka po svém stěhování na internát do Prahy za baletní kariérou stihla prožít i divoká devadesátá léta plná drog, alkoholu, chození za školu a vztahů navazovaných na diskotékách, kam by vzhledem ke svému věku ještě rozhodně neměla mít přístup.
Z Baletek jde cítit především hořkost. Ne hořká nenávist a naštvání, spíše hořkost člověka, který si uvědomil, že to, co prožil, nebylo vůbec normální. Autorka celou knihu pojala jako vyprávění druhé osobě, v tomto případě tedy čtenáři. I proto jsem se do příběhu vžila neuvěřitelně snadno. Díky frázím jako: „Dominika je tvoje kámoška. Je z motorkášký rodiny, každej z rodičů má svýho choppera a jezdí spolu na srazy, zatímco Dominika v Praze mrská nohama grand battementy.“ jsem zažila stav, který by se dal téměř nazvat odosobněním. Najednou jsem nebyla sebou, byla jsem Miřenkou a všechno, co jsem se dočetla, jsem prožila. Nepřeháním; díky vší té temnotě, toxicitě a téměř až absurdní ironii, s jakou je kniha napsaná, na mě vše silně doléhalo a skoro jsem nevěřila o jakých šílenostech to právě čtu. Ovšem nejde o viktimizaci. Autorka se nestaví do role oběti. Zkrátka vše líčí tak, jak se to (nejspíš) událo. Nehledá politování, nechce za každou cenu šokovat, ale vytváří skutečně kvalitní autobiografickou prózu s nezapomenutelným stylem psaní a emocemi.
Před klasikou ti spolužačky, u kterých nejsi zrovna na blacklistu, který nejsou skety a který s tebou nesoutěžej (takže zbejvaj tak maximálně dvě), sedaj anebo stoupaj na ohnutý nárty a ty říkáš: „Klidně víc! Ještě přitlač.“ A pak zase na oplátku ty sedáš na nárty jim, protože tohle je jedinej tajner recept, jak si je zvětšit. Profesorka Husová radí, že se do nich má bouchat pěstí, a ukazuje jak.
Máš si je strkat pod skříň anebo pod piano, když jsi doma, a pokud si je budeš lámat několikrát denně před každou hodinou, ona ta kost jednou povolí a postupně se ohne do předpisovýcho tvaru. Pokud jsou nárty alfou a omegou, tak perfektní postava tvoří nekonečno. Nekonečný celoživotní úsilí, nekonečnou práci, nekonečnou koncentraci, nekonečnej stres a nekonečný téma, který denně různejma způsobama řešíš.
Na dvě stě dvaceti čtyřech stranách s autorkou často skáčeme v čase a nejste o tom nijak informování, takže je třeba jistá dávka pozornosti a chápání dříve řečených souvislostí. Baletky jsem přečetla za nějakou hodinu a půl a stále si pamatuji, jak intenzivní to byl zážitek. Nejde jen o všechny ty takřka bláznivé věci týkající se baletu a přístupu k němu, o kterých jsem jako bývalá baletka věděla že se dějí, a některé méně drastické si i okusila na vlastní kůži. Ale tušit je jedna věc, napřímo si to potvrdit věc druhá. Tohle všechno, všechny popsané extrémní zážitky, jsou ale jen vrchol ledovce. Nejintenzivnější a zároveň nejlepší je ta ničím nezkreslená proměna, jakou autorka během studia na konzervatoři podstoupila. Jak se z dívky, která vyváděla na internátě všemožné blbosti, experimentovala se svou sexualitou i nejrůznějšími drogami a mimo to ještě vlastně studovala konzervatoř, stala zodpovědná mladá baletka, která si své místo vydřela. A dosáhla tak toho, co si v deseti letech při přijímačkách na konzervatoř vysnila. Prožít něčí dospívání, ještě navíc okořeněné o tak silnou složku, jakou je baletní průprava, a to za takovou chviličku jakou se stane hodina a půl, je hodně velký zážitek. Z určitého pohledu děsivý, z určitého nádherný.
Natálie už není Zednářový oblíbenec. Dneska stopla battmenet fondu a říká jí: „Hele Natálie, já se teda dost divím tý Petře, co stojí za tebou, že má dneska ještě nějakou motivaci pracovat. Protože když se na tebe koukám, jak dneska pracuješ, tak ty demotivuješ úplně všechny. Takže se seber a odejdi.“ A vyrazila ji ze sálu. Ale stejně to Natálii vydrželo docela dlouho – bejt čtrnáct dní v pozici oblíbence je ohromnej rekord.
Z Miřenky Čechové je dnes úspěšná choreografka, režisérka a taneční pedagožka, která vyučovala i na škole v New Yorku. Střídavě žije tam a v Česku a dosáhla mnoha mezinárodních úspěchů. Její Baletky vám nemohu nic než doporučit. Je to silná výpověď, kterou máte přečtenou za chviličku. A ať víte o baletu kulové anebo na něj pravidelně chodíte do divadla, jistě otřese vším, co jste si mysleli, že o něm víte. Baletky mají všechno – emoce, čtivost, dechberoucí formu i příběh. Ať jsem od té doby přečetla o baletu nebo tanci cokoliv, vždy jsem to srovnávala s Baletkami. Na takové čtení se nezapomíná.
Hodnocení: 10/10.
Kniha se dá pořídit například tady.
Šepot křídel
Šepot křídel, prvotina Kateřiny Malínské, mě zaujala od první chvíle, kdy jsem ji spatřila v předprodeji na Pointě. Tenkrát ještě ani v předprodeji nebyla, neměla obálku a vše, co jsem o knize věděla, jsem se dočetla z ukázky. Přišlo mi z ní, že má potenciál, navíc měla být z baletního prostředí, které mě už tehdy začalo opět lákat. Na Pointě Šepotu křídel předprodej nakonec nevyšel, ale u jiného nakladatelství už se uchytil. Je to tenoučká knížečka o dvou set třiceti dvou stranách, což je bohužel jeden z jejích mála plusů. Potenciál měl Šepot křídel skutečně velký, ale zůstal nevyužit.
Sára studuje poslední ročník taneční konzervatoře a ve škole i doma se snaží neustále vystoupit ze stínu své starší sestry Anny, která se povedlo dosáhnout obrovského úspěchu a získat angažmá jako primabalerína v Anglii. Po útrapách s Annou a svým zdravotním stavem se Sářin život konečně srovnal. Pak se ale znovu potká se svou dětskou láskou, navíc bývalým přítelem její sestry, s Danielem. Jaká to ironie, že i v lásce je všude před Sárou Anna! A i když v ní Daniel tentokrát nevidí malou holčičku a neustále dává Sáře najevo, že by s ní rád trávil více času, jejich vztah rozhodně nebude lehký. Obzvlášť, když se na scéně opět objeví Anna.
Šepot křídel pro mě není špatná kniha z nějakého vznešeného důvodu, jednoduše má až moc slabý příběh, který na utáhnutí celé knihy nestačí. Přišel mi jako takový ten stereotyp příběhů z Wattpadu, tedy ne moc povedených, průměrně až podprůměrně napsaných a nápaditosti prostých děl.1 A přitom potenciálně zajímavých zápletek, které by můj názor rozhodně změnily, měla autorka možnost napsat spoustu! Vůbec nerozvedla minulost Daniela a Sáry, na níž tolik narážela právě v ukázce a níže přepsaném úryvku, tajemství, jež rovněž zmiňovala, a ani zdaleka nevytěžila tanec. Přitom to mohlo být tak zajímavé. Nějak jsem si navíc myslela, asi kvůli tomu, že Sářina sestra je baletka, že i Sára studuje balet. Studuje ale choreografii, pokud jsem to správně pochopila, což bych byla schopná překousnout, kdyby tam i tak tance nebylo nula nula nic. Když už se tančilo, bylo to spíše nesmírně svůdné Sářino vlnění, kvůli kterému jsem pojala podezření, že studuje spíše na striptérku.
Linda je hned u mě.
„Ten Dan?“
Kývám.
„Ten Dan, co chodil s tvojí sestrou?“
Opět jen kývám.
„Ten Dan, co…?“
Zastavím ji rukou. Nemluvíme o tom. Nikdy.2
A o čem tedy Šepot křídel je, ptáte se? No, o neustálém náhodném setkávání, sbližování a odmítání se, a prohlašování, že něco byla chyba. A o jednom chlapíkovi s tolika podezřelými vlastnostmi, že je s údivem, že na to nikdo nepoukazuje. Pokud se ale ptáte na hlavní zápletku, tak jsem celou dobu čekala na nějaký zvrat, bum, velké odhalení. Ale marně. Jestli ale jako hlavní zápletku definujete něco, co se táhne celou knihou, nejspíš mi nezbývá než jmenovat nekomunikaci jako řešení problémů. Čímž se z ní ale stává ten největší problém.
Příběh je vyprávěn z první osoby z pohledu Sáry, který se střídá s kapitolami ze třetí osoby zaměřenými na Daniela. Nechápu proč to tak je, proč nejsou oba tyto pohledy z první osoby, ale budiž. Záměrem asi bylo, aby se celá kniha odehrávala v přítomném čase, ale hned několikrát jsem narazila na to, že se autorka spletla a kus kapitoly, ne-li celou, napsala v čase minulém. U Sářiny první osoby taky jednou napsala odstavec nebo dva ve třetí osobě, a já se ptám jak je možné, že si toho nikdo nevšiml. Rozumím, taková chybka se stane raz dva, ale když se vydává rukopis, měl by přece projít několika lidmi, kteří ho budou číst tolikrát, že ho budou téměř znát nazpaměť a všimnou si jeho nedostatků. Jeden takový velký nedostatek je mimochodem Daniel. Ten chlap mě strašně děsil. Jakmile bych ho začala náhodně potkávat všude kam mířím, neustále mě chtěl někam vozit nebo se choval jako děsný žárlivec (jako se Daniel nejednou zachoval), utíkala bych pryč jako Keňané při maratónu. V slovníku dnešní mládeže se tyto povahové nedostatky nazývají „red flags“, neboli červené vlajky, které vás mají upozornit, že je něco špatně. A Daniel jich měl tolik, že kdyby je spojil dohromady, mohl by jednu obrovskou červenou vlajku cosplayovat.
Tehdy byl slunný den a Anna byla slyšet až na dvorek. Přicházely jsme s Lindou společně k našemu domu, abychom si daly pohár jako odměnu za těžký trénink. Anna ječela přes celou zahradu na svého kluka, že takhle s ní nesmí mluvit a že ji ztrapňuje. Dan vyběhl ven z domu se skloněnou hlavou a málem do nás vrazil. Věnoval mi smutný pohled.
„Nenech se zničit, motýlku,“ řekl smutně a pohladil mě po kloubu palce levé ruky.
Tuto větu jsem si v dospívání opakovala několikrát. Byla to pro mě mantra.
Dobré na Šepotu křídel bylo, že až na poslední třetinu knihy bylo vše erotické psáno střídmým jazykem a ne úchylným slovníkem stále dokola používaných frází bestsellerových erotických autorek – slyšíte správně, že v poslední třetině už tomu tak nebylo. A pak byla příjemná délka knihy, kdy děj nebyl zbytečně natahovaný. Jinak jde pro mě zkrátka o jedno velké zklamání. Mohla bych jmenovat ještě několik dalších bodů, které mi v této knize vadily, ale nebudu tím zdržovat ani vás, ani sebe. Shrňme to tak, že jde o příběh postavený na hubeňounkých, vratkých nožičkách, které se zhruba po první kapitole podlomí a náš příběh už se na ně zpět nepostaví.
Za sebe nedoporučuji a hodnotím 2/10.
Kdyby vás ale Šepot křídel přeci jen zaujal, zde je odkaz na e-shop, kde se dá zakoupit.
Jedno velké doporučení, jedno velké zklamání. Jsme na konci prvního článku s doporučeními na knihy z baletního prostředí, a neloučíme se nijak rozjařeně. V druhé části si ale společně spravíme chuť, protože se budeme zabývat duologií Tiny pretty things, která mě naprosto nadchla. Sice jsem si Šepot křídel pořídila s chutí na nějakou baletní romantiku, ale ukázalo se, že mnohem více než romantika mi sedí balet spojený s žánrem heavy contemporary. Ne zrovna nepodobný Baletkám…