Konečně! Konečně jsem objevila knihu označovanou jako romantasy, která mi nepřijde hloupá a nelogická! Prosím všechny vyšší síly knihovnické, aby mi pod ruce chodily už jen samé takové romantické fantasy jako je Faeské pouto od Saary El-Arifi, první díl série Faeská trilogie.
Yeeran Teila narukovala do armády ještě předtím, než jí začala povinná vojenská služba. Čtyři kmeny tvořící Elfské země spolu už roky válčí kvůli těžbě frédia, nesmírně vzácného krystalu bez něhož elfové nepřežijí, a tak se vojně nevyhne nikdo. Yeeran ale na rozdíl od své o šest let mladší sestry Lettle, která po povinné službě přešla do civilu jakmile mohla, už v armádě zůstala a ještě před svými pětatřicátými narozeninami dosáhla hodnosti plukovnice. Teď ale udělala velkou chybu, která stála životy stovky vojáků. Je nadobro vyhnána z Elfských zemí a už nikdy do nich nesmí vkročit. Lettle odmítá přijít o posledního žijícího člena své rodiny, a tak se vydává za Yeeran, rozhodnutá přežívat v nehostinném vyhnanství s ní. Nechává za sebou studium věštectví a slibnou kariéru hlavní věštkyně kmene, a k tomu získává tak trochu nevyžádaný doprovod v podobě Yeeranina věrného kapitána Rayana, který za smrt vojáků také cítí vinu a nedokázal by s ní sám žít. Brzy poté, co se všichni tři shledají v divočině, jsou ale zajati. A k jejich překvapení nikým jiným než fae, bytostmi, o nichž slýchávali pouze legendy a měli je za mýtická stvoření. Ukázalo se, že fae je celý národ! Ale přestože jde o lid tak odlišný od elfů jak je to jen možné, s příchodem do faeské země Mosimy se problémy Yeeran, Lettle a Rayana nevytratí, naopak ještě znásobí. Pokud se jim nějakým zázrakem kdy z Mosimy podaří dostat a vrátit se domů, jejich životy už budou s fae kvůli odhalením, které učiní, nerozlučně spjaty.
„Jdeme do Mosimy. Je to země, kam poslední člověk vykázal fae.“
Yeeran si odfrkla. To přitáhlo pozornost jednoho z jejich strážných, Hosty, a ti pohlédli jejich směrem. Zamračili se, když si všimli, že se na ně Yeeran dívá. Sklonila hlavu, dokud necítila, že odvrátili zrak.
„To je jen pohádka, Lettle.“
Lettle otočila hlavu a s kamenným výrazem opětovala Yeeran pohled.
„Podívej se kolem sebe, Yeeran. Tohle není pohádka.“
Faeské pouto není knihou, u níž bych nedokázala uhodnout jak velká většina zápletek skončí, vyvolala ve mně obrovské emoce nebo mě dostala slohem psaní. Ale stejně jsem si ji moc užila. Začetla jsem se do ní, nemohla se od ní odtrhnout a zcela mě pohltila. A co je nejspíš nejdůležitější, bylo mi v ní vážně hezky.
Faeské pouto představuje poměrně exotický svět inspirovaný arabskou a západoafrickou mytologií. I když od dětství žije v Británii, v těchto zemích má autorka Saara El-Arifi kořeny. Už samotný svět mě nadchnul. Nejspíš jsem nikdy knihy inspirované arabskou kulturou nečetla, rozhodně ne fantasy. A to mluvíme především o atmosféře, ani jsem se zatím nedostala k principům tohoto světa. Ty byly velmi originální, a přitom vlastně nijak zvlášť složité. Dokonale potvrzovaly pravidlo, že méně je někdy více. Celé Faeské pouto jako by se tímto rčením řídilo.
Jak už jsem naznačila, velká většina zápletek, především těch romantických, nebyla zrovna komplikovaná a dala se odhadnout předem. To ovšem až po nějaké chvíli, když se před vámi začaly objevovat indicie a náznaky. Podle nich jste se mohli detektivní prací dobrat až k předpovědi budoucího děje, která se mi v devadesáti devíti procentech případů vyplnila. Tak třeba došlo k úmrtí – od začátku jsem měla nějaké podezřelé, pak jsem se dozvěděla co bylo vražednou zbraní, znovu jsem si utřídila podezřelé podle toho, kdo k ní měl přístup… A už jen čekala, zda se moje předpověď vyplní. Na jednu stranu mě tato hra na detektiva bavila, hezky jsem si u ní procvičila malé šedé buňky mozkové a připadala jsem si jako bych stála po boku postav. Na stranu druhou jsem se ale sama sebe musela ptát, jestli náhodou nejsou postavy trochu natvrdlé, když to, co mně dojde po chvíli, jim trvalo odhalit tak dlouho. Nevím zda jsem nebyla ve výhodě, protože jsem všechna fakta měla černá na bílém před sebou. Ale kdejaká záhada mi přišla zcela očividná, zatímco hrdinové Faeského pouta potřebovali desítky stran aby si vůbec uvědomili která bije. Nepovažuji je proto za hloupé a tím pádem i otravné a ani mi to při čtení nevadilo, jen mě to zarazilo.
A tak Bosome naučilo elfy, jak číst stříbrnou magii Osudů a poznat dar věštění. Právě díky této schopnosti spatřili svou budoucnost a vyhnuli se osudu, který na ně číhal.
Protože fae a lidé už brzy neměli na zemí žít.
Abych ale Yeeran, Lettle a Rayanovi nekřivdila, na samotném konci mi došlo, že vůbec nejde o tak prostý příběh, za jaký jsem Faeské pouto po celou dobu čtení měla. A že celý obrázek, který se přede mnou na konci poodkryl, je o něco zapeklitější, než jsem odhadovala. Avšak romantických linek se to vážně netýká. Nebudu nic prozrazovat, snad jen že se na scéně objeví nejeden stejnopohlavní pár. Autorka se ve Faeské poutě očividně snažila i poukázat na to, jak striktní a úzkoprsá naše společnost podle ní je, a svět ve své knize si upravila tak, aby v něm nebyla neobvyklá žádná orientace, pohlaví či preferované oslovení. Nebylo to ale tak přitažené za vlasy jak se může zdát, protože autorka zároveň umí moc dobře psát a má vypravěčský talent, takže tímto jen dotvořila můj pohled na svět Faeského pouta jakožto na exotickou fantasy zemi. Nic ze zmiňovaného mi nevadilo, ba naopak se mi sem přímo hodilo, až na jedno (tedy zčásti). Nebinární postavy.
Nebinární identita je stav, kdy se jedinec rozhodne, že se necítí být ani ženou, ani mužem. Laicky řečeno se cítí být jako „ono“, což ale při oslovování zní poměrně hloupě. Tyto osoby proto namísto zájmen „ona“ nebo „on“ používají zájmeno „oni“. Kdybych se tedy já cítila jako nebinární, vypadalo by to takto: „Jolanka jsou velcí čtenáři, kteří píší knižní blog.“ Alespoň doufám. Zcela upřímně si v tomto oboru nejsem tak docela jistá v kramflecích, ale pokusit se to vysvětlit mi přijde dobré už jen proto, že sama se s tímto pojmem nesetkávám často. Je to novinka mé generace, která se pomalu ale jistě začíná propisovat i do literatury. Jak už jsem ale naznačila, nebinární postavy jako takové mi v příběhu vlastně nevadily. Jistě, užívání zájmena oni v případě, že se jedná o jednu osobu, nezní vůbec česky a z toho důvodu mě to po stránce slohu i dost iritovalo. Ale budiž, to bych dokázala překousnout. Můj problém souvisí s tím, jakým způsobem bylo k nebinárním identitám postav přistoupeno z vypravěčského hlediska.
Jednotlivé kapitoly Faeského pouta se kromě čísel označují i tím, zda se zaměřují na Yeeran nebo Lettle. Kniha je vyprávěna ze třetí osoby v minulém čase a z pohledu tzv. omezeného vypravěče. To je v literatuře typ vyprávění ze třetí osoby, kdy neurčitý vyprávějící ví o několika postavách vše od jejich myšlenek a minulosti až po motivaci k jejich činům. Ale neví to o všech a všem, což je v tomto případě zásadní. Náš omezený vypravěč mohl nahlížet pouze do perspektiv Yeeran a Lettle, takže v momentě, kdy na scénu přišly neznámé nebinární postavy, nastal zvláštní moment. Tito nebinární jedinci ještě ani nepromluvili, pro nás i obě sestry byli jako každý jiný člověk, ale vypravěč už o nich hned začal hovořit za použití zájmena oni. Ve Faeském poutě nemáme vševědoucího vypravěče, kterému by bylo známé vše a všichni, takže ani z hlediska literární teorie mi tohle jednání nedává smysl, natož pak logicky. Kdyby aspoň autorka počkala až oslovení se zájmenem „oni“ zazní v přímé řeči z úst někoho, kdo tuto postavu moc dobře zná! A nechci Yeeran a Lettle k ničemu nabádat, ale ani kdyby si tohoto jedince spletli se ženou či mužem (protože nějaké pohlaví, podle kterého fyzicky vypadá, přeci mít musí) uvěřitelnosti by to neuškodilo. Je mi jasné, že nebinární lidi by to asi urazilo, protože jejich přáním je aby nebyli se svým v prenatálním období daném pohlaví zaměňování, ale spisovatelé by si měli ujasnit, zda jim jde o to napsat dobré literární dílo, nebo o aktivismus. Stejně tak my, čtenáři, si musíme říct jestli chceme číst věrohodné knihy, anebo knihy, které budou vystlané vatou a nelogičnostmi, aby se náhodou někoho nedotkly. Podle mých zkušeností totiž obojí dohromady rozhodně nejde. Saaře El-Arifi to málem prošlo, ale bohužel i ona se nakonec nachytala.
Kdybych mohla mít na toto téma ještě jedno přání, bylo by to, abychom dokázali přijít na způsob jak zařídit, aby používání nebinární identity znělo v praxi česky. Omlouvám se, ale věty jako ta, kterou zde pro příklad uvedu, zní jako nějaká podivná hatmatilka či jako kdyby se malé děti učily mluvit: „Ále, Hosta nejsou tak zlí. Snadno se rozdráždí, ale jsou mladí, a tak se musí dvakrát tolik snažit, aby se v očích faeské gardy osvědčili.“
„Pokud tři nebudou v míru?“ zamumlala Yeeran. To proroctví musí myslet elfy, lidi a fae. „Vy jste prokletím odsouzeni k životu v Mosimě, dokud všechny tři rasy nebudou žít v harmonii?“
„U sluneční duše, vy elfové jste ale pitomí. Žádní lidé už nezbyli, takže prokletí zůstaneme,“ vyštěkla Vyce a Yeeran po ní šlehla temným pohledem.
Zbylé postavy Faeského pouta byly jednoduše úžasné. Přirostly mi k srdci i proto, jak uvěřitelné a jedinečné osobnosti prosty klišé měly. Yeeran nebyla jen žena zhrublá armádou, byla zároveň citlivá, vášnivá a láskyplná. Možná to ani nebyl autorčin záměr, ale tímhle mě hodně potěšila. O ženách v tradičně mužských pozicích či sportech se totiž předpokládá, že budou i hodně mužské. Přitom je to jen stereotyp vznikající tím, že jedna z deseti vojaček je náhodou maskulinního typu. Yeeran má v příběhu zásadní roli, ale nijak tím na propracovanosti neubírá své sestře. Lettle v bojích a strategiích nenachází ani zdaleka takové potěšení jako Yeeran a svůj život se rozhodla zasvětit studiu a mentálnímu výcviku. I když se na první pohled může jevit jako třeštidlo, ve skutečnosti má právě díky rokům zlepšování svých věšteckých schopností ocelovou disciplínu a vysoké sebeovládání. Lettle jsem si oblíbila o malinko více než Yeeran, snad proto, že jsem se v určitých bodech její povahy poznávala. I mužské postavy se povedly, byť v tomto případě bychom k utvoření romantického páru se dvěma sestrami potřebovali jen jednoho muže. Yeeran totiž nachází zalíbení v ženách. Vzhledem k tomu, že v tomto se od ní liším, jsem knihu o dvou zamilovaných ženách nikdy nečetla. Nic bych si v ní totiž nenašla. Ale protože zde máme více páru, některé stejnopohlavní, jiné ne, dokázala jsem si užít všechny druhy nabídnutých romantických zápletek. Cokoliv ve Faeském poutě bylo „queer“ (jak se dnes říká), bylo zároveň opravdu hezky vyvážené. A u postav musím vyzdvihnout ještě pouto mezi sestrami Yeeran a Lettle, protože sourozenecké vztahy jsou v knížkách často až moc sluníčkové, nebo naopak až moc vyhrocené. Tady nebylo ani jedno, protože Yeeran a Lettle se sice občas pohádaly ale nikdy nešlo o žádné obrovské drama, které by znamenalo celou samostatnou zásadní dějovou linku. Ne, zkrátka obyčejné hádky mezi sourozenci, kteří se mají přes všechny neshody a spory i tak nejraději na světě. Krev totiž není voda.
Kapitoly zaměřené na sestry a jejich přežívání mezi fae párkrát vystřídá pohled do historie tří ras -elfů, fae a lidí – a na to, jak je tři božstvo stvořilo a nemoudře obdařilo různými schopnostmi. Právě v důsledku toho lidé vymřeli, fae byli považováni za legendy a elfové došli k názoru, že jsou středem světa. Tyto kapitoly jsou čtenáři chytře dávkovány a postupně, podle potřeb příběhu, rozšiřují jeho rámec. A na samotném konci knihy je moc pěkně graficky zpracovaný bonus. Nebudu prozrazovat jaký, aby i další čtenáři mohli být tak mile překvapení jako já.
Yeeran zavřela oči a nechala se utěšit sestřinou podporou. Bez ohledu na vzájemné rozdíly vždy čelily světu společně. Dnes tomu nebude jinak. Přestože Yeeran míří na bitevní pole a Lettle ke svým knihám, sestru si ponese s sebou v srdci. Vždycky.
Jizvy jejich životů je spojily dohromady.
Lettle přikývla, jako by věděla, na co sestra myslí. Její fialové oči měli podobnou barvu jako Yeeraniny, ale jejich hloubka byla nedozírná, jako by Lettle viděla svět v celé jeho úplnosti, zato Yeeran dokázala zahlédnout jen kousek.
Finále této čtyři sta patnácti stránkové krásky bylo jednoduše boží. Trocha akce, trocha překvapivých odhalení, s nimiž jsem nepočítala, jakkoliv jsem se v první části textu chvástala svým dedukováním alá Hercuile Poirot, a voilá! Čtenářka, která se nemůže dočkat dalšího dílu, je na světě. Paradoxně bych se ale na další díl těšila i kdyby nebylo posledních desítek stran. Protože jakkoliv byly skvělé, druhý díl chci číst hlavně kvůli atmosféře, světu, který mě tak bavil, a jeho hrdinům.
Podtrženo, sečteno: dávám 9/10 a těším se na další díl, který by podle nakladatelství Booklab mohl vyjít příští jaro.
Faeské pouto si můžete zakoupit například na e-shopu nakladatelství Slovart, které knihu pod nakladatelskou značkou Booklab vydalo. Já do Booklabu děkuji za recenzní výtisk.