Hlavou jí vířily vzpomínky.
Byla v nich sípající Dafné, bledá ve tváři a s panikou v očích. Jejich matka s kamennou tváří držela inhalátor tak, aby na něj nedosáhla.
Dafné s rukávy nasáklými krví se snažila s mžouráním probrat ze spánku.
Dafné, která vzala Emmu za ruku a zašeptala tři slova.
„Nikomu ani muk.“
Minulý rok jsem se seznámila s novou autorkou thrillerů, která si mě svým budováním zápletek, popisem postav i nesmírně napínavým stylem psaní velmi získala. Její jméno je Kate Alice Marshallová a kniha, díky kterém jsme se spolu poprvé setkaly, se jmenovala Co zůstane v lesích. Když jsem tedy na e-shopu nakladatelství George Publishing objevila, že vydávají další autorčinu knihu, tentokrát nazvanou Nikomu ani muk, neváhala jsem a ihned si ji objednala. Ač to podle názvu nemusí být hned jasné, George Publishing je ryze české nakladatelství, které vydává hlavně knihy, jež by se českého překladu jinak nedočkaly a podle majitelů a pracovníků nakladatelství by to byla velká škoda. Ročně nevydávají desítky až stovky knih, zato jim ale věnují velkou a kvalitní péči. A tak přinášejí na knižní trh skutečné pecky, o čemž svědčí i fakt, že jejich nedávno vydaná kniha V kruhu od Evy Vášové, která se při psaní inspirovala svými reálnými zážitky forenzní psycholožky, se vyprodala už během předprodeje. Celý plánovaný náklad! Tohle není žádná spolupráce či domluvená chvála, ale čistě dobrovolná podpora malého českého nakladatelství, které si ji bez debat zaslouží. A nyní už se pusťme do recenze jejich knihy Nikomu ani muk.
Stejně jako v Co zůstane v lesích, i v Nikomu ani muk se autorka věnuje jisté tragické události, která se postavám udála v minulosti, byla nesprávně vyřešená a postavy až nyní, při návratu do rodného městečka, kde se ona událost odehrála, zjišťují pravdu. V Nikomu ani muk sledujeme osudy tří sester, Juliette, Emmy a Dafné. Když bylo Juliette čerstvých osmnáct, Emmě patnáct a Dafné pouhých dvanáct, jejich rodiče byli brutálně zavražděni. Místní policie tehdy z vraždy podezírala právě Emmu, která se bránila zuby nehty, ale pravdu nikdy neřekla. Stejně tak Juliette a Dafné. Sestry byly rozděleny do různých pěstounských rodin, Juliette odešla na vysokou a od noci, kdy zemřeli jejich rodiče, spolu nekomunikovaly. Teď Emmě bude třicet, právě zjistila že je těhotná a její manžel přišel o práci. Protože jí to dlouho tajil, nemohou si dovolit koupi vyhlédnutého domu a v současném bydlení jim brzy končí nájem. Jelikož není zbytí, Emma a její manžel Nathan se na čas rozhodnout odjet bydlet do domu jejích rodičů v Arden Hills, který je od jejich smrti prázdný. Pro Emmu to znamená návrat na místo, kde ji každý zná jako vražedkyni vlastních rodičů, žít v místě, kde jsou na zemi krvavé skvrny a hlavně staronové problémy, kvůli kterým buď přijde o život, anebo konečně zjistí pravdu o tom, koho celé ty roky kryla.
Emma, Juliette a Dafné si celé ty roky myslely, že se chrání navzájem. Že jedna z nich jejich příšerné rodiče opravdu zabila. Ale s Emminým návratem se ukazuje, že možná celou tu doby kryly někoho úplně cizího. Nebo ne…? Nikomu ani muk byl ještě tragičtější příběh než Co zůstane v lesích. I na tohle má autorka velký talent, udělat z příběhu, při němž vlastně nevíte jestli hlavní postavy náhodou nejsou vrazi, příběh takový, že při něm budete hlavním postavám přát jen to nejlepší a fandit jim i kdyby se mělo ukázat, že skutečně vrahy jsou. Během čtení o tragédii a čtrnácti ztracených letech Juliette, Emmy a Dafné se mi mnohokrát chtělo téměř brečet a dojetí střídal soucit a napětí.
„To je v pořádku. Můžeš se tomu podivovat. Dělá to každý. Jestli na tom záleží, tak jsem to neudělala.“
„Jestli na tom záleží? Samozřejmě, že záleží, jestli jsi zabila svoje rodiče,“ řekl Nathan šokovaně.
„Myslela jsem to tak, jestli záleží na tom, že to říkám já. Říkám to celou dobu a stejně to ostatním nezabránilo v tom, aby si mysleli, že lžu. Ne, nezabila jsem rodiče. Ne, nebyla jsem v domě, když zemřeli. Ne, nevím, kdo je zabil.“
„Tak proč si lidi myslí, že jo?“ ptal se Nathan neodbytně.
V knize bylo plno silných pasáží a celkově to bylo vážně napínavé čtení. Mám nyní takové zvláštní období, kdy mě málokterá kniha zcela pohltí, ale Nikomu ani muk se to povedlo. Chtěla jsem jenom číst a číst, konečně se dozvědět jak to celé bylo. Ale zároveň se mi nechtělo loučit se sestrami, které se kvůli opravdu dramatickému pozadí jejich dětství a dospívání už během brzkých let musely naučit jak přežít v domě, kde jim na první pohled nic nescházelo, a jež se i přesto, že k sobě ne vždy měly blízko, navzájem chránily. Nepravidelně se zde střídají pohledy jednotlivých sester, které jsou navíc dělené na „Tehdy“ a „Nyní“ podle toho, zda se věnují událostem z minulosti či přítomnosti. Čtení o minulosti byla vážně síla, ale velmi návyková. I když to nebylo vždy hezké čtení, jak už to tak v thrillerech bývá, překvapivě jsem si uvědomila, že s mladými Juliette, Emmou a Dafné bych ráda strávila klidně celou další knihu.
Jak jsem zmiňovala hned na začátku, a ostatně i v recenzi Co zůstane v lesích, Kate Alice Marshallová je velmi schopná v psaní hlavních hrdinek (a hrdinů). Nevím, zda jsem měla pouze smůlu, ale ve většině psychologických thrillerů, které jsem četla, jsou hlavní hrdinky totální trosky, mnohdy i alkoholičky, které ani samy neví, zda daný trestný čin skutečně nespáchaly ony. První taková kniha, kterou jsem kdy četla, byla Dívka ve vlaku, kde mě tohle téma začalo fascinovat a nadchla jsem se pro něj. Ale jak se tento modus operandi v dalších a dalších knihách neustále opakoval, začal mě spíše štvát. V Co zůstane v lesích pro mě proto bylo velké překvapení, když jsem zjistila, jak sympatická mi je hlavní hrdinka Naomi. Byla to rozumná mladá žena, která se snažila udržet si psychickou stabilitu i svůj život namísto aby se zpíjela do němoty. Stejně tak Emma mi byla milá a navíc měla ještě hlouběji propracovanou psychologickou linku a vývoj od malé Emmy, která lhala policii, do nastávající matky a nevýrazné ženy, jakou je ve svém dospělém životě. A byla mi milá i přesto, že se rozhodně pohybovala v morálně šedé zóně, stejně jako její dvě sestry. I přesto, že tyto všechny tři rozhodně nejsou nevinné, vlastně mají rozhodně něco na svědomí a něco tají, jsou stále velmi lidské a uvěřitelné. To jsem na thrillerech tohoto typu v minulosti postrádala především. A tentokrát si svůj repertoár postav, jež je schopná napsat, Kate Alice Marshallová rozšířila o naprosto nesnesitelného a idiotského manžela Emmy, který byl tak dobře záporně napsaný, že jsem nemohla jinak než ho nesnášet (jak je z mých slov ostatně nejspíš cítit 😊).
Na tři sta třiceti stranách se uskuteční mnoha zvratů, příběh se přehoupne do nečekaného směru a dojde k mnoha dramatickým událostem. Díky autorčině stylu psaní a střídání úhlů pohledů a časoprostoru mi stránky ubíhaly pod rukama jedna báseň až k nečekaně očekávanému vyvrcholení. Autorka si mě krásně povodila a v průběhu knihy se zaměřovala na různé podezřelé, které v tyto chvíle dokázala popsat jako naprosto jasné pachatele, aby nakonec vždy uskočila pryč pomocí důkazu, jenž to vyvracel. Připadala jsem si během toho jako napínající se kšandy, které neustále praskají.
„Možná, že nic z toho spolu nesouvisí,“ řekla Emma. „Pomyslel jste na to někdy? Možná jsme jenom prokletí. Možná je to všechno jen náhoda a nic z toho všeho nic neznamená.“
„Myslíš si, že jsi prokletá, Emmo? Protože já ne,“ pronesl Hadley. „Myslím si, že sis v životě vytáhla blbý karty, to jo. Ale taky si myslím, že za to může někdo jinej. A myslím, že ty víš kdo. I když si to nechceš přiznat ani sama sobě.“
„Víte, co je legrační?“ zeptala se Emma a zvedla bradu, jak se na něj zadívala. „Vy ve skutečnosti nepřipouštíte, že jste se mýlil, že? Jen říkáte, že jste mířil trochu vedle. Chcete jednu z mých sester, protože pak jste se ve skutečnosti nespletl.“
„Já chci jen pravdu,“ řekl Hadley.
Jak už jsem poznala v Co zůstane v lesích, autorka má sklony k velmi okázalým a dramatickým závěrům. V Co zůstane v lesích jsem si nebyla jistá, zda jde pouze o okázalost nebo už lehké přitažení za vlasy, ale nakonec jsem naznala, že jsem s takovým závěrem spokojená ať byl jakýkoliv. V Nikomu ani muk není pochyb, že se mi závěr a odhalení pravdy líbilo. A to strašně moc! Tento konec byl zcela uvěřitelný, trochu děsivý, ale svým způsobem mě potěšil. Co to o mně vypovídá, to nevím. Vše bylo navíc nenásilně a velmi jednoduše vysvětleno, což ale ještě zvýrazňuje jediný detail, který mi celou knihu vrtal hlavou: na samém začátku je totiž jedním z důvodů, proč se Emma s Nathanem stěhují do jejího rodného města Arden Hills i to, že Nathan si vzal tajně hypotéku. Jelikož přišel o práci, musí oba manželé šetřit kde se dá a prázdný dům, kde se neplatí nájem, je pro ně požehnáním. Na konci knihy po všech těch událostech, ale nepadne ani slovo jak se nakonec patálie s hypotékou vyřešila (protože během toho se ještě stihla zkomplikovat). Vzhledem k tomu, k čemu dojde a co nebudu prozrazovat, bych čekala, že o takhle důležitém problémů padne aspoň zmínka. Ale ne, od prvních kapitol jako by hypotéka přestala existovat. To je jedinou záležitostí, kterou zde shledávám jako drobnou vadu na kráse.
„Nezáleží na tom, kdo je zabil.“ Hlas se jí chvěl, ale slova byla naprosto zřetelná. „Všechny bychom nepřežily. Všechny bychom se z toho domu nedostaly živé. Takhle se nám to podařilo. Takže nezáleží na tom, kdo to udělal. Bylo to potřeba.“
„Nezasloužili si umřít,“ řekla JJ, ale neznělo to tak, že by tomu sama věřila.
„Umírá hodně lidí, co si to nezaslouží. Oni si to aspoň zasloužili víc než většina ostatních,“ prohlásila Dafné a pokrčila rameny.
Nikomu ani muk jsem opravdu silně prožívala. Sestrám jsem přála jen to nejlepší a ve finále jsem je i obdivovala. I když je rozřešení opět velmi morálně šedé, jsem s ním i z tohoto hlediska naprosto spokojená. A opět, co to o mně vypovídá? Někdy nás knihy zavedou i k takto hlubokým otázkám, i knihy, u kterých bychom to nečekaly. Po předchozí zkušenosti s autorkou jsem to víceméně čekala, ale stejně mi dokázala vyrazit dech. V poděkování autorka zmiňuje, že Nikomu ani muk je její třináctou knihou (v češtině pro přesnost druhou vydanou), takže se těším a doufám, že v George Publishing se nějaká další brzy objeví. Autorčiny knihy bych doporučila všem milovníkům thrillerů, kteří teď možná zjistí, že i když občas mají pocit že už četli všechno, nemusí to být pravda…
Moje hodnocením, o kterém rozhodně nebudu mlčet (na rozdíl od hlavních hrdinek), je 9,9/10. A pokud dáte knize Nikomu ani muk šanci, doufám, že o ní také nebudete moct přestat mluvit.