Upíři jsou téma velmi oblíbené. Když opomineme Draculu jakožto klasickou literaturu, tak především v young adult literatuře a literatuře pro dámské publikum. Nejznámějšími knihami zahrnující upíry pro tuto skupinu je asi série Stmívání od Stephanie Meyerové, která se ale vlivem nešťastného filmového zpracování stala spíše parodií na samu sebe. Možná tam pramení má nechuť k upírům. Nikdy mě o nich nebavilo číst a když to šlo, spíše jsem se jim vyhýbala. Když ale vyšel čtvrtý díl série Pokrevní pouta od Richelle Meadové, tentokrát s podtitulem Ohnivé srdce, rozhodla jsem si na recenzi z nakladatelství Booklab vzít i předchozí tři díly. Jedna z mých nejlepších kamarádek totiž miluje autorčinu předchozí sérii, na kterou Pokrevní pouta volně navazují – Vampýrskou akademii. Všech šest dílů přečetla rychlostí blesku a neustále o nich mluvila, až jsem si z ní dokonce dělala trochu legraci. Nyní ale vím, že jí dlužím omluvu, protože po přečtení prvního dílu Pokrevních pout jí jednoduše musím dát za pravdu – autorka je vážně skvělá a její příběhy zrovna tak.
Na Pokrevních poutech i Vampýrské akademii je zajímavé, že v žádném případě nejde o žhavé novinky. Vampýrskou akademii vydávalo v letech 2007-2010 nakladatelství Domino a Pokrevní pouta vycházela u téhož nakladatelství mezi roky 2011-2015. Rozdíl oproti současným vydáním z Booklabu je pouze v obálkách, které byly původně… hm, značně nelichotivé. Jen se přesvědčte na přiloženém obrázku sami. Okolo roku 2010 byl tento typ obálek oblíbený, což ostatně dokazuje ve stejném roce vydaná série Hra lží od Sary Shepardové, kterou mám moc ráda a je obsahem rovněž o hodně kvalitnější než obálka. Nakladatelství Booklab začalo v roce 2022 znovu vydávat Vampýrskou akademii, tentokrát v o něco slušivější podobě. Celá série, stejně jako Pokrevní pouta, dostala nový kabátek od šikovné ilustrátorky Adély Stopky, včetně ilustrace na hřbetě knih a barevných ořízek. Vampýrská akademie má na hřbetě onu vampýrskou akademii, školu svatého Vladimira, která se ve své celé kráse ukáže až při seskupení kompletní série k sobě. Pokrevní pouta rovněž dohromady složí obrázek, ale na hřbetech mají vampýrský královský dvůr na podzim. Doplňují se tak s ořízkou, která zobrazuje královský dvůr na jaře. Vampýrská akademie byla v roce 2022 mimochodem jedna z prvních sérií, která se chytila trendu barevných ořízek. Na svědomí je měla i v tomto případě Adéla Stopka, Vampýrská akademie má ale, na rozdíl od Pokrevních pout, každou ořízku jinou. Příběh zůstal úplně stejný, stačil však nový vzhled, aby byla na světě atraktivní série působící zbrusu novým dojmem. Celkově mají Pokrevní pouta šest dílů, z nichž jsou vydané čtyři. A jak sama zjišťuji, dají se pohodlně číst i bez znalostí Vampýrské akademie.
Richelle Meadová představuje ve svých knihách svět, v němž žijí lidé, dvě upírské rasy (v knihách Meadové jsou upíři nazývaní vampýři) a potomci lidí a vampýrů dohromady zvaní dhampýři. Jenže lidé o vampýrech s magickou mocí (přičemž ta krvežíznivější ze dvou ras by se určitě nerozpakovala si z nich udělat krvavou svačinku), ani o smíšených dhampýrech, vůbec nevědí. Jedinou výjimku představuje společenství alchymistů, kteří svůj život zasvětili ochraně lidí před vampýry. V těch horších případech mají na starosti, aby lidé nespatřili těla vysátých obětí, v těch lepších se snaží udržovat mír mezi vampýrskými rody a rasami Morojů a Strigojů, aby případné problémy v jejich společnosti neovlivnily tu lidskou. Jinak ale také hodně dělají do chemie, stejně jako jejich předci; například ti ze dvora krále Rudolfa II., kteří se snažili přijít na kloub formuli pro proměnu olova ve zlato.
Otci jsem zazlívala mnoho věcí, ale pořád to byl můj otec. A spoustu závažných rozhodnutí učinil kvůli alchymistům. Věděla jsem, že jakkoli se mi to občas příčí, práce alchymistů je důležitá. Musíme chránit lidi před vampýry. Kdyby se lidé dozvěděli, že vampýři skutečně existují, vyvolalo by to paniku. A co hůř – někteří lidé se slabou vůlí by se jistě rádi stali otroky Strigojů výměnou za nesmrtelnost, i kdyby za to museli zaplatit duší. Tohle se stávalo častěji, než by se mi líbilo.
Sydney Sageová patří k alchymistům. Momentálně je ale v nemilosti, protože během událostí Vampýrské akademie se zapletla s vampýry více, než bylo radě alchymistů milé. Kontrolovat je, řešit jejich hierarchické potíže nebo s nimi bojovat, to je v pořádku, ale jinak alchymisté vampýry nepovažují za nic menšího než za nelidské zrůdy. Sydney se toho přístupu ani během svého pobytu v Rusku na škole sv. Vladimira nezbavila, ale tehdy zkrátka cítila, že musí udělat správnou věc a pomoc jedné dhampýrce, potomku člověka a vampýra, v nesnázích. Nyní má možnost se vykoupit: mladičkou královnu Morojů a její rodinu ohrožují povstalci, kteří s takovým politickým uskupením jejich národa nesouhlasí. Královna Vasilisa Dragomirová má jenom nevlastní sestru, patnáctiletou Jill, a její vláda je podle tradice podmíněna právě tím, že má žijícího příbuzného. Alchymisté pošlou Jill s jejím osobním strážcem Eddiem a alchymistickým dozorem v podobě Sydney ukrýt se do lidské internátní školy v Palm Springs v Kalifornii. Ale přidá se i nejeden nezvaný host… Pro Sydney je taková mise spásou, ale i možnou zkázou: musí mladou Jill udržet mimo ohrožení, ale nesmí jí být moc na blízku, aby alchymistům dokázala, že není „milovnice vampýrů“, jak se o ní teď urážlivě povídá. A i přesto, že by to vzhledem ke kalifornskému podnebí málokdo čekal, ani v Palm springs není pro Jill ze strany vampýrů úplně bezpečno.
Alchymisté se poprvé objevili ve středověku: spojili magii s vědou a snažili se proměnit olovo ve zlato. Od těchto raných experimentů pokročili dál a začali objevovat specifické vlastnosti vampýří krve a toho, jak reagují s jinými látkami. Nakonec na sebe alchymisté vzali nelehký úkol udržet vampýry a lidi od sebe oddělené.
I přesto, že se postavy na obálkách jednotlivých knih v sérii střídají, hlavní hrdinkou celé série Pokrevních pout je Sydney. Příběh je vyprávěn v minulém čase a odehrává se z jejího pohledu, který je díkybohu rozumný, inteligentní a logický. Je to sympatická mladá žena a myslím, že ani do budoucna by mě její úhel pohledu nemusel omrzet, z čehož jsem měla na začátku čtení trochu strach. Téměř vždy dávám přednost vyprávění ze třetí osoby, protože s hrdinkami, které v young adult literatuře často vyprávějí právě z první osoby, nemám zrovna dobré zkušenosti. Jednoduše řečeno byly spousty z nich jen protivné a hloupé slepice. Sydney taková naštěstí není. A i když po sobě na můj vkus trochu moc nechává šlapat, je to její součást jako postavy, ne autorčiny neschopnosti napsat silnou (nebo aspoň snesitelnou) hlavní hrdinku. I ostatní postavy byly bezvadné, nejvíce jsem si oblíbila vampýrku Jill a dhampýra Eddieho. A i Adriana, který je na obálce se Sydney, a k němuž se váže má další počáteční obava.
Upíři, vyprávění z první osoby a romantická linka. To byly mé hlavní důvody, kvůli nimž jsem si nebyla jistá, zda si čtení užiji. Ale každá má obava mi byla do jedné vyvrácena. Vyprávění z pohledu Sydney jsem se věnovala v předchozím odstavci, nyní je myslím čas pověnovat se romantické lince a Adrianovi. Adrian je další postavou, která do Pokrevních pout přechází z Vampýrské akademie. Chodil tam právě s dhampýrkou, které Sydney pomáhala, jenže na konec dala jeho slečna přednost jinému a on zůstal se zlomeným srdcem, jež se mu stále nezhojilo. Jelikož je Sydney na obálce právě s Adrianem, očekávala jsem nějaký románek mezi nimi. A i když do budoucna není nic vyloučeno, v Pokrevních poutech se k mému překvapení nic takového neodehrává! Trocha romantiky tam je, ve vedlejší dějové lince, ale netýká se Sydney a k mému překvapení si mě i tato dějová linka získala. Nejlepší ovšem na absenci výrazné romantiky je, že příběh ji vůbec nepotřebuje. Je zajímavý, čtivý, zábavný a hlavně smysluplný i bez ní.
Do třetice mě mile překvapili i upíři, respektive vampýři. V autorčině podání je jejich svět fascinující, vůbec ne tak hloupý, jako jsem si ho představovala po shlédnutí filmů podle knižní série Stmívání. Sice se rozhodně nepohrnu do dalších upírských knih, ale minimálně v ty od Richelle Meadové mám nyní plnou důvěru. Meadová mě opravdu potěšila – psala čtivě a napínavě, skryla do příběhu spoustu tajemství, která musí Sydney odhalit a díky kterým jsem celou první knihu slupla jako malinu. Takhle se prosím pěkně píší dobré young adult knihy! Zápletka obsahuje jak běžné trable v dospívání, tak závažnější problémy, které musí Sydney jako alchymistka řešit zatímco předstírá, že je běžnou studentkou čtvrtého ročníku. A to vše v balíčku atraktivního prostředí internátní školy (které mám trochu radši, když v něm dojde k vraždě a odhalení nějaké šikanujícího elitního tajného spolku, avšak to už by byl trochu přeskok do žánru thrillerů😊).
Pozitivně hodnotím i zapojení tématu upíři versus víra a svátost, což, jak víme už z klasické literatury, není kombinace, která by šla úplně dohromady. Sydney kromě toho, že je jako alchymistka věřící, se potýká i se zásadami, které má vštěpené – tedy, že vampýři jsou nelidská stvoření jdoucí proti přírodě. Trávit čas s Jill, Eddiem a Adrianem pro ni proto není vůbec lehké, jakkoliv jí kupříkladu Jill připomíná její mladší sestru a sem tam má tendence ji utěšit nebo ochránit více než si žádá její pracovní pozice. Jediné, co mám zapsané jako výtku, je lehká předvídatelnost dvou z mnoha spletitých zápletek. Jak dopadnou jsem tušila a správně uhádla už od dobré poloviny knihy. Nijak mi to nevadilo, ale pořádek musí být.
„Jak se můžeš takhle ptát?“ vykřikla jsem, šokovaná jeho odpovědí. „Ty víš proč. Lidi a vampýři nemohou být spolu! Je to nechutné a špatné.“ Ta slova mi vyletěla z pusy, než jsem jim stihla zabránit. „To by měl vědět i dhampýr jako ty.“
Smutně se usmál. „I dhampýr jako já?“
Asi jsem ho tím trochu urazila, ale už jsem s tím stejně nemohla nic dělat. Alchymisté – mě nevyjímaje – nikdy nevěřili, že si dhampýři a Morojové dělají starosti se stejnými problémy jako my. Možná to taky považují za tabu, ale za léta tréninku jsem pochopila, že jenom my lidé to bereme vážně. Proto je práce alchymistů tak důležitá. Kdybychom se nestarali o tyhle záležitosti my, kdo by to dělal?
Pokud po Pokrevních poutech pokukujete, třeba i pro pěkný vzhled, troufnu si říct, že s nimi neuděláte krok vedle. Jde podle mě o velmi povedený příběh, který potěší čtenáře přímo spadající do věkové kategorie young adult, ale i starší čtenáře, kteří si chtějí na svůj „young adult věk“ zavzpomínat. I přesto, že technicky stále mezi mladé dospělé spadám, připadala jsem si při čtení o hodně mladší. Jako bych se přenesla do svých raných náctých let, kdy jsem podobné knihy hltala s o něco méně kritickým a skeptickým pohledem. Těším se na další díl a děkuji nakladatelství Booklab, které knihy Richelle Meadové vydává a zároveň mi je poskytlo na recenzi.
Probodl mě pohledem. „Je vážně tak hrozný být s námi?“
Začervenala jsem se. „Ne,“ odpověděla jsem. „Ale… je to složité. Celý život mi vtloukali určité věci. A je těžké si je z hlavy zase vytlouct.“
„Největší změny v historii nastaly proto, že si lidé dokázali vytlouct z hlav to, co jim do nich ostatní hustili.“
Podtrženo, sečteno: v rámci žánru hodnotím 9/10 krvavých bodů.
Pokrevní pouta se dají pořídit například na e-shopu nakladatelství Booklab.