Před dvaceti lety byl zabit Luke Ryder, nevlastní otec sourozenců Guye, Amelie a Maury a druhý manžel Caroline Howardové. Protože byl Luke o hodně mladší než Caroline, spekulovalo se, že jí byl nevěrný a ona ho proto zabila. Ale jelikož to byl Luke kdo sňatkem s Caroline hodně získal, Carolinin první manžel totiž zanechal celý svůj majetek právě Caroline a svému nejstaršímu synovi Rupertovi, i z této teorie sešlo. Vražda Luka Rydera nebyla nikdy vyřešena, vlastně se policii nepodařilo nikdy přijít na vůbec nic. Lukovy nevlastní děti už ale dospěly a z Guye je filmař. A protože se jeho rodina přes tuto tragédii nikdy nepřenesla, rozhodne se spolupracovat na televizní show Nechvalně proslulí, kde skupina šesti odborníků z oblasti kriminologie, práva i psychologie řeší nevyřešené případy – tak to alespoň říká on, jeho sestry jsou přesvědčené, že si na sérii věnované jejich nevlastnímu otci, kterou bude i režírovat, pouze snaží postavit kariéru.
I když doplním, že skupině odborníků se skutečně podaří udělat ohromný pokrok v případu a brzy začnou zjišťovat, že vůbec neví, zda mohou věřit Howardovic rodině i sobě navzájem, stále vražda Luka Rydera nezní úplně jako trhák, že? I přesto, že se případ začne během chvíle zamotávat a je velmi chytře vymyšlený, není tak docela hlavním tahákem knížky Vražda v rodině od Cary Hunterové. Tím, co mě na Vraždě v rodině jako první zaujalo, a vás by mohlo taktéž, je forma jakou je psaná. Tato čtyři sta čtyřiceti stránková kniha je složená pouze z novinových článků, přepisů jednotlivých epizod show, esemesek a e-mailů, které si mezi sebou jednotlivé postavy posílají, a plánů natáčení. A to vše samozřejmě v pěkném grafickém upravení.
Formát poslední série byl nezvyklý jak pro pořad Nechvalně proslulí, tak – troufám si tvrdit – i pro mnohé diváky. Přestože jako celek působil inovativním dojmem, konec závěrečné epizody ukázal, že jsme vlastně celé týdny sledovali velice moderní variaci na časem prověřených Deset malých černoušků (A pak už tam nezbyl ani jeden). S tímto konceptem přišla jako první Agatha Christie a v každé další generaci autorů detektivek se našel někdo, kdo ho převzal a upravil po svém, ať už to byla fantastická (nedávno zesnulá) P. D. Jamesová, nebo z mladších autorek například Lucy Foleyová či Sarah Pearsová.
Princip je jednoduchý: ve skupince navzájem cizích lidí, odříznutých od světa, začne ve světle děsivého zjištění, že se přímo v jejich středu skrývá vrah, obviňovat jeden druhého.
Protože přesně to se stalo včera večer. A ne, ovšemže vám neprozradím jméno pachatele. Řeknu vám jen jedno: rozhodně mezi diváky nebudu jediný, kdo si okamžitě pustil všechny předchozí díly, aby zjistil, jak mu to proboha mohlo uniknout.
Vražda v rodině se mi jevila jako hravá kniha, kterou budu mít rychle přečtenou. Ale paradoxně se během prvních padesáti procent ukázala jako až moc hravá a já jsem zatoužila po obyčejně psaném i strukturovaném textu. Třeba právě takové plány natáčení byly sice hezky upravené, jako nejspíš skutečné natáčecí plány, ale působily na mě až moc „tabulkově“, kvůli čemuž jsem se neměla čeho chytit a začíst se. Přistihovala jsem se jak se nutím, abych stránku jen nepřejela pohledem a nepřeskočila ji. Natáčecí plány měly navíc vždy hodně podobný obsah, což z nich dělalo jedny z nejnudnějších kapitol. Stejně tak mě moc nebavily novinové recenze jednotlivých epizod, které následovaly po každém přepisu odvysílané epizody. Ty byly naopak zajímavé, stejně jako přepisy esemesek, e-mailů a diskuzních fór, kde diváci o show diskutují. Na esemeskách a celkově tomto typu korespondence a jejím čtení, nejste-li adresát ani odesílatel, je něco podivně vzrušujícího a zakázaného, což je nejspíš důvodem, proč je mám v knihách vždy tak ráda. Od druhé poloviny knihy jsem se do ní zabrala a našla si pozitiva, která by mi běžný thriller nedokázal ani poskytnout, a pocity, které by nedokázal vyvolat. Dokonce mě s tím jak se děj rozjel, začaly bavit i recenze epizod a natáčecí plány. Ne vždy, ale rozhodně více než na začátku.
Zápletka je sice zajímavá, musíme si ale přiznat, že nebýt formy zpracování, nedovedu si ji představit ani jako podprůměrnou, až tak nezáživná by podle mě byla. Ale zpracování je takové jaké je, což dohromady skvěle funguje – být zápletka složitější, nejspíš bych se v ní za takových okolností ztratila. Čtenář u čtení Vraždy v rodině není tak úplně čtenářem, jsou mu sice poskytnuty dialogy a pár popisů, ale musí hodně zapojovat představivost a nechat si v mysli „promítat“ Nechvalně proslulé. V běžných knihách je přeci jen mnohem více věcí od nichž se dá odrazit, takže kdybych měla zhodnotit jak náročná je Vražda v rodině na představivost, řekla bych, že vysoce. Ale v pozitivním slova smyslu, protože i přesto jaký nezvyk to pro mě byl to mělo něco do sebe.
Odesílatel: Guy Howard
Komu: Alan Canning
Datum: 6. května 2023, 10:03
Předmět: Re: Bill
Neměl jsem o tom do prdele ani tušení.
Pozitivně hodnotím dále i vývoj děje, který se sice ve chvílích, kdy čtenář netuší komu ještě může vůbec věřit, trochu zvrhává, ale autorka stále drží otěže pevně v rukou. To velice obdivuji, protože znám i mnohem známější a oceňovanější autory thrillerů, kterým to občas ujede a z knížky jim nakonec vyjde tak trochu fantasmagorie. Konec je opravdová bomba, i když nás zase vrací na začátek: k neschopnosti policie, která si nedokáže dát dvě a dvě dohromady a msta „oko za oko, zub za zub“ tak projde bez povšimnutí. Ale nebudu více prozrazovat, jen se k pochopení pročtěte sami! Abychom ale této fiktivní policii nekřivdili, při původním vyšetřování před dvaceti lety to měli vážně těžké. Nebyli sociální sítě ani internet, nebyla žádná digitální stopa, které se dnes dá chytit, což by u tohoto typu případu bylo dvakrát tak užitečné. Právě díky tomu, že odborníci z Nechvalně proslulích je již k dispozici měli, jsem si uvědomila o kolik jednodušší je dnes taková spousta věcí, která může i nemusí s kriminalistikou souviset.
Závěrem bych řekla, že Vražda v rodině určitě nesedne každému, ale neodkážu určit komu by měla a komu ne. Nejspíš to budete muset vyzkoušet na vlastní pěst a případně knihu odložit. Pokud vás ale bavit bude, zapojíte zase úplně jiné smysly a mozkové buňky než při čtení a prožijete si nový zážitek. Před autorkou smekám, protože i když se mi takový styl psaní příběhu jeví jako určitě velice zábavná věc, jistě to nebylo snadné. Škoda oné slabší poloviny i toho, že po dočtení ve mně zrovna dvakrát velký dojem kniha nezaujala. Její čtení ale rozhodně nebyl ztracený čas.
Je mi to fakt líto, Maurie
Kéž bych mohla něco udělat
Jenom doufám, že Guy ví,
jakýma sračkama nás vláčí,
a to všechno kvůli svý debilní „kariéře“
Jo, máš recht
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je 8/10.