Měsíčník: únor 2025

Ač je únor nejkratším měsícem v roce, mně vždy pocitově přijde jako jeden z nejdelších. Vždyť co také dělat s takovým ošklivým měsícem – venku bývá pochmurno a chladno, avšak ne hezká a příjemná zima, ale doslova vražedná kosa. Někdy také padá sníh, jako tomu bylo letos, ale kdo by teď stál o sníh! Já tedy určitě ne, naopak jsem se těšila, že už se udělá zase hezky. Možná jsem malinko ovlivněná nadšením pro šaty, které jsem v únoru dokončila a které potřebují vyfotit za sluníčka, nejlépe na rozkvetlé louce, protože na druhou stranu bylo pár dní sněhu docela příjemné. Díky jarním prázdninám jsem mohla snadno zapomenout na to, že Vánoce už jsou dávno za námi, a vynahradit si nějaké ty vánoční radovánky, které nebyly kvůli teplému počasí o Vánocích možné. Z čeho mám ale v únoru největší radost jsou přečtené knihy. V tomto měsíci se mi četlo opravdu krásně.

Přečetla jsem šest knih, tedy stejně jako v lednu, ale každá z těchto knih mi přinesla nespočet radosti. Nejspíš to ani nemohlo býti jinak, když jsem únor započala svou nejoblíbenější knihou vůbec: Malými ženami od Louisy May Alcottové. A poprvé jsem se o nich odhodlala něco sepsat. V (ne)recenzi vysvětluji i rozdíl v překladech, který je u Malých žen obzvlášť důležitý. Překlad Jindřišky Smetanové z osmdesátých let totiž za prvé obsahuje pouze první část příběhu ze dvou, a za druhé jej zkracuje a v určitých bodech i výrazněji mění. Jde o převyprávění, takže to není nic zase tak zvláštního, ale druhá část Malých žen v překladu Jindřišky Smetanové nikdy nevyšla. A jelikož u nás Louisa May Alcottová po spoustu let vycházela pouze v podání Jindřišky Smetanové, čeští čtenáři se o pravém konci Malých žen, tedy konci druhé části, mnohdy dozvídali až z filmových zpracování. Překlad Jany Kunové obsahující obě dvě části knihy vyšel až v roce 2009 a právě do něj jsem se tento měsíc pustila. Malé ženy jsem četla už mockrát a v posledních pár případech jsem četla právě Jindřišku Smetanovou, protože její podání příběhu má úžasný pohádkový nádech. Nyní jsem si ale připomněla jak nádherná je druhá část knihy a jak strašně moc mě finální konec dojímá. Všechno totiž dopadne krásně, byť úplně jinak, než by si hlavní hrdinové představovali. Ale to je na tom možná to krásné, protože je to přesně tak jak to mělo být. Ani tentokrát jsem Malé ženy nečetla naposledy.

Po Malých ženách jsem se pustila do útlejší knížky, kterou jsem doma měla už nějaký ten pátek. Šlo o prvotinu české spisovatelky Šárky Przewozné nazvanou Skutečná. Skutečná vypráví příběh zasazený do českého prostředí a pohrává si s nadpřirozenem, magickým realismem, ale i napínavým detektivním případem. A jelikož je autorka sama velkou milovnicí romantických knih, nesmí chybět ani romantická dějová linka. Pokud se autorka naučila psát tak srdcervoucí romantiku právě z knih, které přečetla, pak to rozhodně nebyl ztracený čas! Vážně mě chytila za srdce a nemohu na ni přestat myslet prakticky doteď, což je paradox vzhledem k tomu, že romantice je věnována pouze malá část knihy. Ale když někdo umí… Mnohem podrobněji se o Skutečné rozepisuji v recenzi, která již visí na blogu.

Má šťastná volba nadále pokračovala, když jsem si jako další knihu ke čtení vybrala Ženy, koně, intriky od Elizy Jane Brazierové. Tento netypický thriller ze stáje nakladatelství Jota jsem si pořídla v prosinci loňského roku a velice jsem se na jeho čtení těšila. Trochu mě sice předtím znejistila ne úplně pozitivní recenze, kterou jsem kdysi četla, ale zase se jednou ukázalo, že sto lidem se líbí sto různých věcí; mě totiž kniha naopak nadchla! Přelouskala jsem ji za jediný den a to trochu nedobrovolně, jelikož jsem ji pro velice napínavou, až záludnou atmosféru blížícího se průšvihu nemohla odložit. Fotografii pro recenzi zveřejněnou před pár dny jsem fotila ve stáji, kde sama jezdím – děkuji modelce Almetce. Jsem velkou milovnicí koní, což je jeden z důvodů proč se mi Ženy, koně, intriky tak líbily, ale dají se krásně číst i bez znalostí koní a jezdeckého sportu.

Právě u koní jsem přeci jenom únorovou zimu a sníh ocenila. Sice jsem jezdila nabalená v minimálně třech vrstvách abych dočista nezmrzla, ale za pocit, že jsem fantasy hrdinka jedoucí na nějaké epické dobrodružství, to stálo. Myslela jsem především na svou milovanou Alžbětu a draka, kde je zima po většinu fantasy části knihy a sníh minimálně na konci, pokud si správně vzpomínám. Kdyby se tu nějakým zázrakem zjevila opravdová dračice Brandy, bylo by to přeci jen mnohem lepší, ale cválat na koni sněhem a představovat si, že po mém boku jede Brandyin jezdec Arkan také není špatné. Mimochodem, víte, jaký bývá únor u koní jedním slovem? Blátivý. Koně i my, co se o ně staráme, se v blátě přímo topíme. Jen tedy koně povětšinou dobrovolně, protože není nic lepšího než se nechat vyčistit, zavést zpět do výběhu a pak se krásně vyválet!

Poslední dobou řádí chřipky a další nemoci, já ale naštěstí zůstávám zdravá. Až teda na ten mor… Totiž Mor. 😊 Mor od Laury Thalassy, který mi přišel z Booklabu, vypráví o prvním ze čtyř biblických apokalyptických jezdců. Mor sestoupil na zem, aby vyhubil lidstvo. Byl to pro něj úkol jasný jako facka a nikdy nad ním nepochyboval. Tedy až do chvíle, kdy jednoho člověka nezabil hned a namísto toho jej začal poznávat… Doufala jsem, že Mora budu hodnotit úplně jinak, protože jsem na něj vídala samé hezké recenze, ale nakonec jej hodnotím jako snad každou jinou romantasy, kterou jsem kdy četla: jako hloupou a plnou věcí, které jako hloupé shledávám. Zpočátku to vypadalo vážně nadějně, proto jsem četla i přes drobné výhrady dál, dokonce jsem byla připravená je přehlédnout, když vše dobré ztroskotalo na další nesmírně stupidně pojaté romantické lince od nepřátel k milencům, která je v žánru romantasy velice populární. Upřímně nechápu proč. Od zahraničních autorek jsem ještě žádnou takovou, z které bych neměla chuť vytrhat si vlasy, nečetla. Sama jsem se ale v únoru přesvědčila že to, co se líbí mně, se nemusí líbit jinému a naopak. Až tedy vyjde druhý díl této čtyřdílné série, Válka, nakazím jím a Morem jednoho ze čtenářů mých textíků. Válka by měl vyjít v červnu a stejně jako Mor u nakladatelství Booklab odkud mi Mor přišel na recenzi. Ta mimochodem vyšla včera.

Přechodný domov u mě v únoru nalezly dvě štafety: první s novinkou Eleny Minářové Mrazivé pouto (od Eleny Minářové jsem četla už její prvotinu Než zjistíš pravdu, a přestože recenzi jsem tehdy nesepsala, moc se mi kniha líbila), druhá s knihou Kód Mýtina: zpátky ve Hře od Vojtěcha Hlavenky. Kód Mýtina už jsem i stihla přečíst a šlo o moji vůbec první knihu z literárního podžánru LitRPG – tedy literárně zpracovaného hraní „role play game“ neboli česky „hry na hrdiny“. V Kódu Mýtina se ocitáme ve světě, kde videohry naprosto zválcovaly veškeré sporty a koníčky a staly se nejpopulárnějším trávením času na světě. A tak se jim svět přizpůsobil. Vývojáři už došli dokonce tak daleko, že videohry se nehrají ale žijí. Pomocí speciální látky, kterou si necháte aplikovat injekcí, se vám na vymezených územích aktivuje takzvaná digitální kůže, díky níž vám do mozku přicházejí oznámení od hry, vybíráte si jakými schopnostmi bude vaše „postava“ disponovat a v rámci hry doopravdy nezemřete. Zkrátka zažíváte simulaci toho, co v našem světě zatím vídáme na obrazovkách. Michael se ve hře Mýtina dostal na vrchol, ale pak se jemu a jeho přátelům věci vymkly z rukou, Michael o přátele nenávratně přišel a teď, když je po dvou letech zpět v Mýtině, musí začínat v kůži nové postavy úplně od začátku. Kód Mýtina je zajímavá četba, která se rychle čte a je moc dobře napsaná, ale mám k ní nějaké výhrady – mimo pár dalších i zdlouhavost některých pasáží. Určitě ji ke čtení doporučuji pouze těm, kteří znají herní mechanismy RPG, bez nich totiž bohužel nemáte šanci většinu děje pochopit. A recenzi již sepisuji!

No a poslední únorovou přečtenou knihou je Sebastian, čtvrtý díl série Soukromé problémy od Hany Repové. Sebastian je poslední ze sourozenců Bergerových, jejichž příběhy se zamotávají a zase rozmotávají po všechny čtyři knihy, i když se dá říct, že se vyprávění vždy o trochu více než na ostatní sourozence soustředí na toho, po němž je kniha pojmenovaná. Ve slovenštině už je série dávno kompletní, já ale čekala na český překlad. A nyní se knižní Tina, Lilly a Denis konečně dočkali svého nejstaršího brášky a už jsou u mě v knihovně kompletní! Nebudu vám lhát, není to žádná vysoká literatura. Není to ani nijak zvlášť úžasná literatura. Pro mě ale znamená skoro to samé, co Malé ženy: útěchu. Číst si o problémech někoho jiného mi v jednom z období mého života přineslo alespoň malé rozptýlení od vlastních trablí a Tina, Lilly, Sebastian i Denis si získaly v mém srdci zvláštní místo. Jejich příběhy jsou plné domáckosti, lásky a pochopení a jestliže při čtení Malých žen se cítím jako pátá sestra Marchová, jako bych byla součástí jejich rodiny, pak u čtení Soukromých problémů se cítím jako páté dítě Bergerovo.

Sebastianova kniha byla krásným čtením. Mnoho se toho v ní uzavřelo a obsahuje spoustu silných myšlenek, nejspíš jedny z nejsilnějších z celé série. Bohužel s ukončením Sebastianova milostného příběhu mám trochu problém, protože v něm bylo několik „hurá akcí“, které jako blesk z čistého nebe zázračně příhodně vyřešily určité problémy, čímž mi připomínají hloupé romantické komedie, jež vážně nemusím. Bylo mi trochu smutno vzhledem k tomu, že jde o poslední díl o Bergerových (ještě vznikly dvě knihy o Sebastianových nevlastních sestrách), ale hezky smutno. Průměrný překlad s několika překlepy v textu mi úsměv na tváři samozřejmě nevykouzlil, ale styl psaní Hany Repové spolu se směrem jakým se její knihy ubírají mi vážně imponuje a doufám, že se v budoucnu dočkáme překladu dalších knih, které jí už ve slovenštině stačily vyjít.

Sebastian spatřil světlo světa tento měsíc a je proto i jedním z mých únorových přírůstků do knihovny. Jen mě mrzí, že z nějakého důvodu vyšel u jiného nakladatelství než předchozí díly a má tak zcela jinak pojatou obálku, která mi trochu narušuje hezký pohled na sérii. Nepovažuji se za hnidopicha co se estetiky knihy týče, ale u Soukromých problémů jsem se vážně těšila na pohled na všechny čtyři sourozence u sebe a hezky ladící k sobě. Když už jsem si pro Sebastiana byla v knihkupectví, vzala jsem si rovnou i komiks Kostky vyprávějící o partičce teenagerů, kteří se přenesou do RPG hry odehrávající se na planetě ve tvaru dvacetistěnné kostky. Věděla jsem o něm už delší dobu, avšak ke koupi mě pobídl až Kód Mýtina. Kostky má na svědomí autorská dvojice Kieron Gillen a Stephanie Hansová.

Kromě Sebastiana (a desítek dalších knížek – rok 2025 je zatím novinkami neuvěřitelně nabitý) v únoru vyšel i čtvrtý díl série Pokrevní pouta od Richelle Meadové, tentokrát s podtitulem Ohnivé srdce. Pokrevní pouta navazují na autorčinu předchozí sérii Vampýrská akademie, ale dají se číst i samostatně. Já jsem doposud nečetla ani jednu ze sérií, ale plánuji to změnit minimálně v případě Pokrevních pout. Z Booklabu, který Richelle Meadovou vydává, mi tedy dorazily i tři předchozí díly, jejichž rozbalování jsem natočila na Instagram.

A velkou radost mi udělala kniha Za katrem, kterou jsem vyhrála v soutěži. Poctiví čtenáři blogu si jistě vzpomenou, že jsem ji řadila mezi své nejočekávanější knihy loňského podzimu, a teď ji mám rovnou i s podpisem. Děkuji za ni samotné autorce Katce Míkové.

Také jsem v únoru objevila svůj nový nejoblíbenější obchod s látkami. Oficiálně za něj prohlašuji Látky Mráz ve Štěrboholech a kaji se, protože jsem až do tohoto roku vůbec netušila jaký látkový ráj mám jen kousek od svého bydliště! I když se nezadržitelně blíží zaklínačský festival Con Morhen, pro který si musím ušít šaty, neodolala jsem a začala šít ještě jiné. V únoru totiž vyšla i kniha Wings of starlight od Alison Saftové, což je kniha, kterou považuji za průsečík mezi mým dětstvím a dospělostí. Jako malá jsem totiž milovala filmy o Zvonilce, přičemž ve čtvrtém filmu Zvonilka a tajemství křídel se dozvídáme, že Zvonilka má sestru. Ani Zvonilka o ní nevěděla, protože Zvonilka je letní víla a v Zemi Nezemi žije na letním území zvaném Hvězdná roklinka. Jednou se ale vypraví na zimní území zvané Zimoles, kde se seznámí s vílou Modrovločkou a vlivem mrazu jí tam málem umrznou křídla. Křídla, která jsou totožná jako ta Modrovloččina, což znamená, že jsou sestry. Jenže právě nenávratné porušení křídel je důvodem, proč Zvonilce vílí královna Hvězdné roklinky Klarion zakáže do Zimolesa ještě někdy jít. Víly ze Zimolesa a Hvězdné roklinky by se neměly vídat a už vůbec by si mezi sebou neměli vytvářet hlubší vztahy. Královna Klarion na Zvonilku ohledně toho velice naléhá a na konci filmu se dozvídáme proč. Sama královna Klarion se totiž v minulosti seznámila s někým ze Zimolesa a zamilovala se do něj. A nejen tak do někoho, rovnou do vládce Zimolesa lorda Miloriho. Nebyl to ale příběh se šťastným koncem…

Myslela jsem si, že jsem jediná koho vzal příběh královny Klarion a lorda Miloriho za srdce. Ale nebyla jsem, jak se ukázalo, a Disney nám dal něco mnohem lepšího než samostatný film o Klarion a Milorim, v nějž jsem roky doufala – dal nám knihu! Můj výtisk mi ještě nepřišel, ale to mě neodradilo od toho abych se pustila do šití ikonických šatů královny Klarion z filmů. Jako vždy nevím jak to dopadne, ale budu doufat, že dobře. Teď už ovšem urgentně musí přednost dostat šaty na Con Morhen!

Nic jiného než jarní prázdniny, procházky, koně a spousta knih se během mého měsíce února nedělo. Březen bude ale o něčem jiném a jistě vstoupí do dějin, protože během něj vyjde další prequel k trilogii Hunger games! Do vydání jak v angličtině tak češtině zbývá jenom dvacet dní a já už se zase vezu na vlně šílené lásky právě k Hunger games. Ale abych byla upřímná, nikdy jsem z ní tak docela neseskočila. Těšíte se na Hunger games se mnou nebo vám k radosti stačí, že už brzy začne jaro? Musím říct, že si nepamatuji kdy naposledy jsem jaro tak nedočkavě vyhlížela. Letošní zima pro mě byla mnohem více ubíjející než posilující jako obvykle bývá. Sluníčko je přesně to, co právě teď potřebuji. Už jaro pomalu začínám cítit ve vzduchu a je to vážně nádherný pocit! Tak hezký březen – pamatujte, že až se v této rubrice zase potkáme, bude už opravdové, nefalšované jaro, já budu mít došité nejspíš hned dvoje šaty a bude-li čas i přečtený Úsvit sklizně, o čemž samozřejmě napíši na blog. A kdo ví co dalšího ještě stihneme! Protože za třicet jedna dní se toho dá stihnout vážně hodně… Proto pro šťastný březen posílám jednu motivační haiku ze své zásobičky.

Každý den kdy jsme,

Můžem plakat či se smát,

Žít či přežívat…

Ale stačí vstát,

Podívat se z okna a,

Vybrat si změnu.