Představte si malý pokojík v nějakém londýnském penzionu. Krb v něm už vyhasl, a jediným zdrojem světla je tu svíce na psacím stole. U toho stolu sedí muž, netřeba nijak specifikovat jeho věk. Má na sobě řasenou bílou košili, slušivou vestu a vázanku. Nemá sako ani kabát, ty má pověšené spolu s kloboukem na věšáku u dveří. K tomu stolu zasedl po dobré půl hodině, co přecházel po pokoji. Nyní namáčí pero do inkoustu, a začíná psát. Píše přímo od srdce, nemusí to promýšlet, neboť nepochybuje, že slova, která ho zrovna napadla, jsou pro tento příběh ta správná. Jak tak píše, stává se čím dál rozčilenějším, jeho písmo už není tak pěkně vyvedené, jako tomu bylo, když začal psát. Už snad není ani mezi námi, ale je účastníkem příběhu, který tak vášnivě a pečlivě popisuje. Tak takhle si já představuji Charlese Dickense, píšícího kolem roku 1859 jeden ze svých románů, Příběh dvou měst, který jsem nedávno přečetla.
Právě kvůli oné mnou nazývané vášnivosti, s jakou se do jejího psaní pustil, si dokážu představit, jak Příběh dvou měst čtenáře, kteří jinak nečtou, ale nyní sáhli po této knize například kvůli maturitě, bude nudit. Dickens píše přesně tím stylem, kdy užívá místy skutečně obsáhlé popisy jedné věci, při jejichž čtení si čtenář uvědomí, že vlastně neví, o čem celá jedna přečtená stránka je. Pokud si někdo uvědomí krásu této knihy, je to čtenář, který si na její čtení vyhradí čas, který ji klidně bude v momentech, kdy jí nemůže věnovat patřičnou pozornost, prokládat jinou knihou. Tento čtenář snad nalezne zalíbení i v další ze zvláštností Dickensových popisů, tedy popisu věci, ke které připodobnil jinou věc, kterou tím ve skutečnosti popisuje.
Tak podivně byly ty zjemnělosti zastřeny vězeňským příšeřím, tak strašidelně vypadaly ve vší té špíně a bídě, že Charlesi Darnayovi připadalo, jako by se tu ocitl ve společnosti mrtvých. Všechno jsou to přízraky! Přízrak krásy, přízrak vznešenosti, přízrak elegance, přízrak pýchy, přízrak bezstarostnosti, přízrak duchaplnosti, přízrak mládí, přízrak staroby, všechny tu čekaly, až budou propuštěny z tohoto pustého pobřeží, a všechny k němu obrátily oči, změněné smrtí, která pro něho nastala, když sem vešel.
Velká francouzská revoluce je v dějinách velkým tématem. Pokud jste dávali pozor v dějepise, dobře víte, co odstartovala, že po vzoru Francouzů povstali i obyvatelé jiných zemí. A stejně jako u každé události v dějinách lidstva věřím, že nebýt tohoto povstání, byli bychom dnes někde docela jinde. Ovšem stejně jako z každé události, která je konána se sebelepším úmyslem, ale ve které je zahrnuto krveprolití, i tato se ošklivě zvrhla. Pod gilotinou, o níž bych klidně hovořila jako o výtvoru Velké francouzské revoluce, neboť právě tehdy se začala nejvíce používat, skončilo i mnoho nevinných lidí. Musím se přiznat, že kdybyste mi řekli o příběhu, který se odehrává za Velké francouzské revoluce přímo v Paříži, jako první by mě napadlo, že bude vyprávět o hrdinech, kteří revoluci pomáhali rozpoutat, protože v sobě nalezli sílu postavit se zabedněné šlechtě. Dickens ale v Příběhu dvou měst vypráví o těch nevinných, jejichž hlavy byly ve jménu republiky pozvednuty po odnětí od zbytku těla.
Postavou, která spojuje jak všechny ostatní postavy tohoto příběhu, tak právě Londýn a Paříž, dvě města, z nichž pocházejí její rodiče, je Lucie Manettová. Čtenáři žánrově zcela odlišné stínolovecké ságy od Cassandry Clare dobře vědí, že právě po této Lucii je pojmenovaná Lucie Herondaleová, dcera čarodějky a vysoce postaveného lovce stínů ze série Poslední hodina. Právě láska Tessy a Willa, zmiňované čarodějky a lovce stínů, k této knize, mě přiměla po ní v knihovně sáhnout. Vydání, které vidíte na přiložených fotografiích, pochází z roku 2011. Vydalo jej nakladatelství LIKA KLUB, a jazykovou úpravu překladu Zdeňka Urbánka z roku 1954 měla na starost Hana Müllerová. Nevím, jak velkým dílem každý z nich k finální podobě knihy přispěl, ale mít možnost je potkat, líbám jim ruce se stejnou horlivostí. Příběh dvou měst byla radost číst!
Cestář se nad ním sklonil a pokoušel se prohlédnout si zbraně, které měl pocestný skryty za košilí a kde se dalo, ale marně, neboť muž měl ve spánku ruce zkříženy přes prsa a svíral je právě tak pevně jako rty. Opevněná města se svými hradbami, strážnicemi, branami, příkopy a padacími mosty se zdála být cestáři pro tuto postavu pouhým vzduchem. A když od ní pozvedl oči k obzoru a rozhlédl se kolem, viděl ve své nevelké představivosti podobné postavy, jež žádná překážka nezastaví, jak se shromažďují po celé Francii.
Charles Dickens (měla jsem nutkání užít před jeho jménem titulu mistr) opravdu bravurně pracoval s láskou, ne nutně mileneckou, ale tak silnou, že žádná oběť se pro ni nezdá příliš velká, věrností, důvěrou i potlačovanou záští, zlobou a hněvem. Právě při čtení zloby a zla, které v sobě jedna z postav uchovávala, a které ji vyburcovalo k nepěkným činům, jsem si vzpomněla na slova vrchního inspektora Gamache z detektivní série Louise Pennyové, který řekl, že vražda, ke které je přivolán, bývá často spáchána desítky let předtím, než k ní skutečně dojde. „Něco se stane a to nevyhnutelně vede ke smrti o spoustu let později. Zkažené semeno je zaseto. Je to jako v tom starém hororu z Hammer studios o příšeře, která neběžela, nikdy neběhala, ale bez dechu nemilosrdně kráčela ke své oběti. S vraždou je to často také tak. Začíná v dávné minulosti.“ Tento výrok je pro situaci, o které se v Příběhu dvou měst můžete také dočíst, naprosto výstižný. Pokud si jej po tomto textu přečtete, vzpomeňte si na tato slova a zamyslete se, zda to vidíte stejně jako já (to by mě docela zajímalo – dejte vědět).
Nesmím ale zapomenout na naději. Tu totiž Dickens popsal a použil v tak kouzelné formě, že jsem jí cítila skrze stránky. V pokoji, kde jsem Příběh dvou měst četla, byla přímo hmatatelná! Vháněla mi slzy do očí ne proto, že jí bylo třeba v nějakém bezvýchodném momentu, ale už jen proto, že tam byla.
Stejně jako v snad každém Dickensově díle, jsou i zde popsány katastrofální podmínky a chudoba, v niž žili v osmnáctém století obyčejní lidé. Nazvěte to klidně zavíráním očí před pravdou, ale já tyto popisy vždy jen rychle přelétnu očima, a upínám se spíše k pozlátku té doby. Číst o těch hrůzách mi nedělá vůbec dobře, a řekla bych, že nejsem sama – mnoho lidí totiž často Dickensovo psaní nazývá nesnadno stravitelným, či přímo nestravitelným. Oproti například Oliveru Twistovi mi ale v této záležitosti přijde Příběh dvou měst o hodně méně drastický (nebo mi to tak přijde, protože Olivera Twista jsem četla relativně malá). A když už jsme u přirovnávání jedněch autorových knih ke druhým, Příběh dvou měst má jen 357 stran příběhu (nepočítaje tedy přílohy), což z něj v porovnání s jinými Dickensovými svazky činí vlastně útlounkou knihu.
Vzpomínalo si později, že když se sklonil a dotkl se svými rty její tváře, zašeptal jakási slova. Dítě, jež bylo nejblíže, jim později řeklo, a říkalo to pak svým vnoučatům, když se z něho stala krásná stará dáma, že ho slyšelo vyslovit: „Za život, který milujete.“
Seděla jsem u této knihy jako přikovaná po několik dní, a po většinu z nich jsem celkové hodnocení této knihy odhadovala na 9/10. Protože jsem se po mnoha letech, kdy jsem odmítala hodnotit klasiku jak ve smyslu klasické literatury, tak i třeba klasiku jakou je Harry Potter, rozhodla hodnotit. Dokud velká díla klasické literatury nebudu napadat od základů ani nijak příliš hrubě, přijde mi vlastně v pořádku vyjádřit v hodnocení jak se mi daná kniha líbila. Dosud mi hodnocení, co se mi líbilo a co ne přišla nepatřičná. Příběh dvou měst se mi líbil od samého začátku, ale díky posledním padesáti stranám mohu říct, že se mi líbil velmi! Při čtení úplného závěru jsem slyšela tlukot svého srdce stejně hlasitě, jako kostelní zvony, byla nervózní, stejně jako postavy, které se modlily ke všem bohům, aby jejich plán vyšel, a zírala nad odvahou, jaké jsou lidé schopni.
Zrak pana Lorryho se zvolna stáček k ohni; účast s milovanou Lucií i zlé zklamání z druhého zatčení jej zvolna oslabily; byl to nyní stařec překonaný starostmi a z očí mu kanuly slzy.
„Jste hodný člověk a opravdový přítel,“ pravil Carton změněným hlasem. „Odpusťte mi, že jsem si všiml, jak jste dojatý. Nemohl bych vidět svého otce, jak pláče a lhostejně přihlížet. A nemohl bych si vašeho soucitu vážit víc, kdybyste byl mým otcem. Takového neštěstí jste však ušetřen.“
I když při posledních slovech sklouzl zas k svému obvyklému chování, byly cit i úcta v jeho hlase tak opravdové, že pan Lorry, jenž nikdy nespatřil jeho lepší stránku, na to byl zcela nepřipraven. Podal mu ruku a Carton mu ji jemně stiskl.
S Příběhem dvou měst, který musím brzy vrátit do knihovny, se mi ani nechce loučit. Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je 10/10.
Pokud vám nevadí čtení elektronických knih, kterou můžete číst mimochodem i na chytrých telefonech, není třeba přímo čtečka, najdete na stránkách Městské knihovny Příběh dvou měst zdarma ke čtení.