21. února 2002
Dnes je mi 56 let – jak se to sakra stalo?
Alan Rickman byl herec. Proslul v mnoha rolích, ovšem ta, z níž ho většina z nás zná, je Severus Snape. Ještě větší skupina lidí by nám ale jistě řekla, že při vyslovení tohoto jména, se jim vybaví Rickmanův nezapomenutelný hlas. Jeho na všechny strany číšící charisma je znát i skrze stránky jeho čtyři sta osmdesáti pěti stránkové biografie, která vyšla letos v červnu. Je unikátní hned z několika důvodů. První může být, že vychází sedm let po jeho smrti, a druhým je rozhodně fakt, že to není tak úplně klasická biografie. Alan Rickman si totiž psal od roku 1993 až do 12. prosince 2012 deníky, které tvoří obsah této knížky. Dává nám tak jedinečnou možnost, poznat ho jako neobyčejně obyčejného člověka.
25. června 1993
– > Tělocvična.
Je to fuška.
Odpol. Rozhovor s Christopherem o Nostromo, Sunset Blvd – Andre Lloyd Webber byl před pár dny v slzách. ,,Posunu to o šest měsíců a přivedu Hala Prince.“ Trevor Nunn říká, že v této scéně musím mít 30 vteřin dialogu. ,,A o čem?“ ,,To je jedno.“
Jak je již psáno, Deníky nejsou klasickou biografií. Rickman skutečně netušil, že by jednoho dne mohly jeho zápisky vyjít, ostatně to bývá jedna z nočních můr osob, které si začnou deník psát. Je proto až neuvěřitelné, jak úžasně psané to je! Mnoha recenzí, které jsem přečetla, mě připravilo na skutečnost, že jsou to deníkové zápisy. Tedy: neznáme kontext. Ten znal snad jen Alan Rickman, lehké povědomí by ale mohly mít i osoby, jež se zápisy týkaly. Je prakticky nemožné, abyste vždy tušili, o kom je právě řeč. To se snažila vyřešit redaktorka Kateřina Skokanová Kyselá, která připojila poznámky pod čáru. Občas na to byla i ona krátká, protože jsou-li uvedené pouze iniciály a nic víc, je až mnoho možností na jednu správnou odpověď. I tak bych jí ráda vyjádřila obdiv, protože odvedla skvělou práci, stejně tak zahraniční redaktoři, kteří přepisovali Rickmanovi mnohdy nečitelné zápisy. Nejednou jsem se setkala s názorem, že ve větě ,Mike se za mnou zastavil‘ je poznámka typu ,Mike Newell, režisér‘ nedostačující. Ano, moc nám toho neřekne, ale zároveň řekne vše podstatné. Protože si představme situaci, kdy se uprostřed věty zjeví jméno Mika Newella. A jistě mi dáte zapravdu, že bylo by kontraproduktivní, kdybychom začali číst místo dané věty životopis jiného člověka. Nebylo by možné obsáhnout tímto způsobem ani polovinu jmen. Mně naprosto vyhovuje, když vím v jakém oboru se daný člověk pohyboval. Je-li pro kontext či budoucí vývoj nutná větší informace, je nám podána. Tato forma neruší od čtení, které pro mě bylo lehce náročné.
21. července 2003
7.15 odjezd
Vylezl jsem z díry a bojoval s imaginárními vlkodlaky atd. Alfonso vypadá vystresovaně. Děkujeme, Warner Bros.
Styl, jímž jsou zápisky psány je naprosto okouzlující. Situační humor, ironie, jízlivost. To jsou nedílné složky Alanovi osobnosti, která je nám přiblížena. O lidech se vyjadřuje nejčastěji hezky. Přišel mi jako vážný a neuvěřitelně inteligentní muž vidící v lidech především dobro. Kdybychom na to chtěli jít z psychologického hlediska, jeho vnímání lidí bylo často ovlivňováno efektem prvního dojmu (užívá se i termín haló efekt). My do toho ale psychologii nechceme tahat, proto to shrňme tak, že ho ovlivňovala nejsilnější vlastnost dotyčných. Poté byl schopný psát po každém setkání, jak okouzlující Emma Thompson byla. Ta mu k srdci skutečně přirostla, napsala mimochodem i předmluvu k této speciální knížce (ta je velmi láskyplně psaná, až z ní jdou slzy do očí). I přes to všechno se mi ale knížka hlavně ze začátku četla hůře. Měla jsem problém uvědomit si, co jsem právě přečetla, protože nejednou by se dalo aplikovat pravidlo ,,co věta, to myšlenka“. Vyřešila jsem to kratšími čtecími úseky, četla jsem po dva týdny zhruba deset stran denně. Jedno odpoledne jsem se ale velmi začetla a zbývajících cca. 200 stran dorazila.
12. dubna 2000
17 h. Drink v baru s Ismailem Merchantem a jeho asistentem Richardem. Vždycky mi bylo trochu záhadou, proč jsem s tímto (nesmírně sympatickým) mužem nikdy nespolupracoval. Teď si to myslíme všichni.
Mohu prohlásit, že Rickmanovu osobnost jsem si zamilovala. I přesto vidím jeho horší stránky. Měl velký cit pro umění, s nímž souvisel ohromný perfekcionismus. Točit s ním byl buď nejhorší nebo nejlepší zážitek. Nebylo lehké pochopit jeho úhel pohledu, při kterém mohl i nemusel vzniknout ten nejlepší záběr. Hodně často také navštěvoval představení a promítání svých známých i neznámých. Pro jeho známé bylo lehčí pochopit jednu jeho neřest, kdy si k právě zhlédnutému psal poznámky. Velká část příjemců si jich vážila a brala si je k srdci, našli se ale i tací, kteří byli schopni ho pomalu vyhodit z divadla, jen ho zahlédli s tužkou a bločkem v ruce. Alan Rickman byl velmi sebevědomý, co se jeho názorů týče. Věřím tomu, co uvedla Thompsonová: cokoliv, co si zapsal by se nebál sdělit nahlas. Na druhou stranu si mnohokrát přišel neschopný, neproduktivní a často se sám nad sebou zlobil. Sám ze sebe byl často frustrovaný, nenáviděl neustále odmítat role, chtěl dělat víc než doposud a naprosto dokonale. Chtěl pracovat i na sobě, v čemž mu pomáhal deník. Stránky deníku si rád zdobil obrázky, jak ukazují ilustrace na předsádce, o které je knížka obohacena. A zhruba v polovině knížky je mnoho fotografiích, z nichž je spousta ze soukromích alb Alana Rickmana a Remy Hortonové, jeho životní partnerky.
1. července 2007
TENTO MĚSÍC DRŽÍM DIETU.
Po dočtení poslední stránky Deníků jsem se plná dojmů vrhla na další kolo čtení recenzí. A byla jsem nemile překvapena. ,,Tato kniha vůbec neměla vzniknout.“ ,,Je to obrovské zklamání.“ ,,Nejedná se o žádný hlubší vhled do jeho života.“ Především poslední věta mě nesmírně zarazila. Vždyť jde právě o to. Je to náhled do jeho života hluboký jako Mariánský příkop! Jistě na první listování se může zdát, že jde o pár řádků, které komentují pro nás nesmírně vzdálenou chvíli, ale zamysleme se nad tím, co doopravdy držíme v rukách. Máme možnost číst si jeho myšlenky, jeho pocity z oné situace! A vůbec, charisma z řádků přímo sálá. Cítila jsem se součástí jeho života, stejně jako on se stal součástí toho mého. Je naprosto fascinující, že ve chvíli, kdy vyslovím otázku, co je vlastně obsahem této knihy, je to stejné, jako když se zeptám, co bylo náplní života Alana Rickmana.
21. října 1997
Obávaná scéna 77. Třináct stran textu, hluk, malá místnost a rostoucí bolest srdce. Nějak se stalo, že některé scény se dají použít.
Neodpustím si upozornění pro fanoušky Harryho Pottera, kteří doufají v knihu podobnou té od Toma Feltona, plnou historek z natáčení v roli Draca Malfoye. Takové totiž Deníky vůbec nejsou. O natáčení Harryho Pottera se moc nedozvíme, dostaneme spíše kritický pohled na podmínky studií, několik zábavných momentů s Maggie Smithovou a ostatními z bradavického profesorského sboru, ale když budete trpělivý, pročtete se i k milým slovům o Danielle Radcliffovi, který Rickmanovi přirostl k srdci.
4. září 2008
Poprvé v televizi spatřím Sarah Palinovou. Božínku. Tak teď to uctívání amatérismu vystoupalo až do volebních a prezidentských výšin.
Alan Rickman mi naprosto změnil pohled na svět. Ukázal mi spoustu detailů, kterých si můžu všímat ať už v umělecké sféře, literatuře nebo běžném životě. Jsem vděčná, že kniha vznikla, že jsem měla možnost si jí přečíst a že nejde o biografii, jaká nám byla doposud známá. Dost možná je to jedna z nejautentičtějších biografií vůbec.
Vždy mě překvapí, jak mě kniha ovlivní. Jak ve mně vyvolá určité pocity. Deníky považuji za jednu z nejlepších knih, které jsem měla tento rok možnost si přečíst, i za jednu z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Na filmy, kde účinkuje Alan Rickman se budu dívat jinýma očima, troufnu si říct, že to bude jako sledovat starého známého. Škoda, že si pak nezajdeme na večeři a nepovedeme dlouhou diskusi, třeba o knížkách, které jsme za poslední dobu četli.
Knížka k zakoupení například zde.
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je 9,9/10.
Comments (2)