Dokud neustane vlnobití je prvotinou české autorky Kristiny Janů Vyšla letos po hlavičkou nakladatelství Fortuna Libri a má 262 stran. Naprosto skvělých 262 stran! Dokud neustane vlnobití na mne vyskočilo na instagramu spolu s profilem autorky. Okamžitě jsem si název knihy zapsala a přemýšlela, kdy si jí tak koupím. Když na mě tedy vykoukla v knihovně, zaradovala jsem se a půjčila si jí. Čekala jsem prostý ženský román, dostala jsem knihu, která je snad opředená nějakým kouzlem, a je právoplatným nositelem plného počtu bodů.
Domnívali se, že je to navždy. Co když je ale věčnost plná tíživé vlny?
Dominika, mladá žena žijící v jedné zapadlé české vesničce, se potkala s Nicholasem, uhrančivým Francouzem. Vzplanula mezi nimi láska a brzy už se Dominika stěhuje za Nicem do Francie. Následuje žádost o ruku, svatba, a žili šťastně až do smrti. Tak by to teď mělo být. Dominika by teď měla být šťastná. Místo toho je sama, v cizí zemi, kde nerozumí ani slovo. Potřebuje vědět, co se stalo. Proč já žiju a on ne? Proč Nico zmizel právě teď, když jeho rodiče tlačí čím dál víc na ukončení manželství? Kdy už skončí tohle vlnobití a Dominika s Nicem budou moci být šťastní? Pokud tedy jejich čerstvý svazek tohle vlnobití přežije…
Děj, který jsem již nastínila, nás zavádí do nádherné prosluněné Francie, v roce 2013. Autorka vychází z vlastních zkušeností, kdy žila ve Francii, a popisuje ji opravdu podmanivým způsobem. Přišlo mi, jako bych tam snad také byla. Věřím, že příběh Češky Dominky, která se přestěhovala do Francie, zaujme mnoho čtenářů stejně jako mě. Autorka nám totiž skrze Dominiku předává autentické poznatky „holky z východu“, která se podle Francouzů jako mnoho jiných „přijela jen dobře vdát“. Dominika na vlastní kůži pozná, že ve Francii si nevystačí se svou angličtinou, která je možná na vysoké úrovni, ale co by se s ní Francouzi vůbec bavili, když nemůžou mluvit po jejich.
Náš souhlas jsme potvrdili trojitým ano: „Yes, oui, ano.“
Když je kniha zasazena do cizí země, nebo se v ní postavy jen na chvíli octnou v zahraničí, nabízí se otázka, jak se autor vypořádá s tím, že jeho postavy mluví cizím jazykem, zatímco on píše česky. Zahlédla jsem za tu dobu, co čtu, už několik možných variací na to, jak si s tím poradit, bohužel všechny byly ve stylu „řekla německy“, „automaticky přešla do angličtiny“, nebo jedno z mého pohledu nejhorších, poněvadž šlo o beletrii: „následující dialog se odehrává v angličtině“. Kdyby to bylo v poznámce pod čarou, řeknu jen půl slova, takhle to slovo ale řeknu celé: ne! Kristina Janů mě opravdu mile překvapila, když si s upozorněním na dialogy v cizích jazycích psaných v češtině poradila výborně. Přináší to nejlepší zpracování, jaké jsem kdy četla. Čtenář si přečte jednu prostou větu, kde autorka zmíní, že se Dominika a Nicholas baví anglicky. Dál už mu to tak nějak automaticky dojde. Autorka několikrát použila pro dokreslení atmosféry francouzské výrazy, které záhy přeložila. Působilo to v dialozích velmi přirozeně. Atmosféru také dokresluje slovo „kapitola“ se svým číslem přeložené do francouzštiny. Chapitre 19, jak elegantní! Za toto autorce opravdu tleskám!
Stejně jako zakomponování rozhovorů v cizích jazycích, celá kniha na mě působí přirozeně a nenuceně. Došla jsem k názoru, že je Dokud neustane vlnobití nějak začarované. Protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak mě děj tak upoutal, a i přesto, že byl napínavý, se mi při čtení zklidnila mysl. Poté, co obvykle přečtu knihu na jeden zátah, mi obvykle připadá, že mám hlavu moc těžkou. Ale u Vlnobití jsem měla hlavu krásně lehkou, myšlenky utříděné, představu o tom, jak by to mělo skončit ukojenou. No v tom přece musí být nějaké kouzlo, jak jde jinak o těžkých tématech psát tak bezprostředně!
„Víš, Bastien mi řekl zajímavou věc,“ pronesla jsem po chvíli. „Byli jsme na terase hotelu v Marseille. Bála jsem se, že tam sedí na okraji, protože chce skočit, ale naštěstí jen filozofoval o životě. Chtěl žít opravdově, vymanit se z vlivu své rodiny a Nicova stínu. Řekl mi: ‚Těžko pochopíš pravý smysl života, dokud se nepodíváš smrti do tváře. Vždycky je alespoň jedna osoba, pro kterou má smysl jít dál.‘ Souhlasíš s tím?“
„Naprosto s každým slovem.“
Seděly jsme mlčky a nechávaly ta slova doznít.
V první části knihy se střídá vyprávění z minulosti a přítomnosti. Teď možná poznamenám blbost, protože jste se s tím setkali už mnohokrát, ale to je prvně, co jsem četla takovou knihu, která nemá u každé kapitoly napsaný časový údaj (ať už měsíc, nebo rok, kdy se kapitola odehrává). Vyhovovalo mi, že občas bylo poznamenáno „v červnu 2013 v Marseille“ u jedné kapitoly, a následujících pět se jich odehrávalo stále v červnu. Po nějaké době, co se dozvíme ono tajemství, už se vše odehrává jen v přítomnosti.
Autorku dále chválím za to, jak úžasně zakomponovala vedlejší postavy. Je vidět, že vážně ví, co dělá. (Možná si teď řeknete, co já mám co vynášet takové soudy, co já to mám posuzovat. Myslím to ale jako kompliment od někoho, kdo už přečetl několik zmatených a nedomyšlených knih.) Vše se odehrávalo s takovou nenuceností, až jsem si říkala, že tento příběh snad napsal život sám.
„Jak může člověk věřit, že najde partnera, který s ním zůstane nejen v dobrým, ale i ve zlým? Obě nás opustili.“
„Protože naděje a víra umírají poslední. Dokud zůstává naděje, není konec.“
Jedním z dalších překvapení, které mi Dokud neustane vlnobití přineslo, byly krásné a inspirující myšlenky. Z mnohých si můžete vzít příklad do reálného života. Dominika byla opravdu moc sympatická hlavní postava. Protože mě hlavní ženské hrdinky, které vyprávějí v ich-formě povětšinou vytáčejí, až do poloviny knihy jsem nevěřila, že je Dominika hlavní postava. A až do poslední stránky jsem si stále v hlavě opakovala, že to není možné, a čekala, až přijde její stinná a iritující stránka. Nepřišla.
Dokud neustane vlnobití doporučuji všem čtenářkám, které snily nebo stále sní o životě v zahraničí. Kniha nesmí uniknout samozřejmě ani těm, kteří přímo vyhledávají příběhy z Francie. Jednoznačně jí doporučím pro chvíle, kdy přes den nevíte, kde vám hlava stojí, ale chcete si před spaním přečíst několik kapitol z napínavé, ale nezatěžující knížky. Jsem s vývojem děje naprosto spokojená, stejně jako s koncem. Knihu si ráda znovu ještě několikrát přečtu v budoucnu.
Řeka dala, řeka vzala.
Další knihu autorky budu vyhlížet na jejích webových stránkách kristinajanu.cz
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení nemůže být jiné, než 10/10!
Po kliknutí na tento odkaz si můžete knihu hned objednat. Anebo klikněte sem a využijte služeb městské knihovny.