Eli od Evy a Kláry Pospíšilových je příběh o drakovi, který se zamiloval do polární lišky. To vám nedává zrovna smysl, že? Mně to ale dává dokonalý smysl. Během 580 stran jsem toho s hlavními hrdiny této knihy, Elkanem a Natem, prožila tolik, že tato poznámka mi připadá zcela pochopitelná. Stejně tak mám s oběma kluky teď několik soukromých vtípků, chápu jejich nálady i jejich rychlé změny a měla jsem možnost sledovat, jak se z nich stali lidé, kterými jsou dnes. Lidé, kteří se zvedli ze dna.
Knížka Eli měla vyprávět úplně jiný příběh. Příběh Nathaniela, kluka, který skončil v sedmnácti sám na ulici. Táta ho opustil už jako malého, máma mu zrovna zemřela a nevlastní otec se ho rychle zbavil. Nate chápal proč; po tom, co provedli, se na nevlastního otce také sotva dokázal podívat. Měl to být příběh o tom, jak si Nate jednou vezme větší dávku nějaké drogy, než by měl, je jedno. jestli záměrně či omylem, a zemře. A jak bude za smrt rád, protože to, co teď žije, není život. Je to je zběsilý úprk před vzpomínkami na všechno, co prožil, které se mu v mysli nevyhnutelně objeví, jakmile je delší dobu střízlivý. Jenže pak se Nate náhodně potká se svým otcem. Tím, který ho opustil a celé roky na něj kašlal. A díky tomu se znovu potká i s Elim.
Elkanův život je jen o přežívání. Tělo má plné jizev od popálenin, ale jeho duše je na tom ještě mnohem hůř. Nejbližším člověkem mu je jeho nevlastní táta, s mámou už roky nevychází. Dny prospí a noci hraje hry na Playstationu. A tak je jednu noc jako jediný z domu vzhůru, když se na prahu jejich domu objeví zfetovaný, pozvracený kluk. Nathaniel. Syn Eliho nevlastního otce.
Už se jednou potkali. Až jejich druhé setkání jim ale změní životy. Přestože od jejich prvního setkání uplynuly roky, jejich stíny vždy tak nějak doprovázely životy toho druhého. Eli si nechával vyprávět o synovi svého nevlastního otce, Nate Eliho nenáviděl, protože ho vnímal jako důvod, proč tu pro něj otec nikdy nebyl. Když překonají počáteční spory, překvapivě dobře si spolu rozumí. Ačkoliv jsou Nate a Eli jako oheň a voda, dostanou se jeden druhému pod kůži a stanou se z nich přátelé. Dokonce něco mnohem bližšího a vážnějšího než jen přátelé. Ale Nate je pořád závislý na drogách. Elkan je traumatizovaný. Můžou si navzájem pomoci, ale taky se snadno ještě více zničit…
Vzhledem k tomu, jak jsem tuto recenzi začala, vás možná překvapí, když teď napíšu ještě něco divnějšího: miluji příběhy o drogách. Závislosti a pocity, které je doprovázejí, mě fascinují. Možná proto, že mám sama sklony k závislostem, ať už na věcech, látkách nebo lidech. Eliho jsem si ke čtení vybrala právě kvůli drogové tématice, tudíž jsem se v ději těšila hlavně na zpracování závislosti. Kdybych měla Eliho porovnat s jinými knihami o drogově závislých, které jsem četla, tak v Elim je problematika závislosti popsaná velmi dobře. Ale zase ne tak, aby mi zcela sebrala vítr z plachet, jako třeba proslulá My děti ze stanice ZOO (samozřejmě to je biografický příběh a tohle fiktivní, takže porovnání tu není zcela možné). Důvod toho, proč mě popsání drogové závislosti v Elim tolik nedostalo, vidím v tom, že Eli je ještě o strašně moc dalších věcech kromě drog. Vadí mi to? Vlastně ne. Že je Eli ještě o dalších věcech kromě drog je také jeho největší přednost.
Takže s ním nasednu do auta, takže ho vezmu za Johnnym, takže mu poradím, co koupit, a následně s ním jedu daleko za město, kde se oba společně několikrát sjedeme. A je to jedna z těch nocí, kdy je všechno v pohodě, a já se cítím skvěle.
„Cítíš to?“ zeptám se ho.
„Co přesně?“ chce vědět.
„Nevím, ten pocit. Nikdy ho nedokážu popsat, ale je to, jako když strašně dlouho zadržuješ dech a víš, že se udusíš, že umřeš, i když s tím ještě nejsi srovnaný, ale pak se nadechneš, úplně z plných plic, a je to ten nejčerstvější vzduch, jaký sis ani nedovedl představit. A najednou nejenže neumíráš, ale rovnou žiješ. Po hrozně dlouhé době, kdy sis myslel, že už to ani není možné. Žiješ, a hlavně chceš žít. Chápeš, proč tady jsi a co máš dělat. Všechno dává smysl.“
Eli je o zahojení starých ran, o vyrovnání se s minulostí, překonání strachu z blízkosti, rodinných poutech, každodenních problémech dospívajících, zamilování si života, zvolení si vlastní cesty. O strachu, odvaze, bolesti, překonávání sebe samého. A samozřejmě o lásce. Je to kniha nesmírně bolavá, ale zároveň romantická. Romantika je tu postavená hlavně na postupném vytváření pouta, jeho následném prohlubování a budované chemii. Nečekejte žádnou odfláknutou instantní zamilovanost. Stejně jako jsem se nejvíce těšila na zpracování drogové závislosti, nejvíce jsem se bála právě romantiky. Že jí nebudu věřit. Že bude odfláknutá. Že na ni bude kladen příliš velký důraz. Ach, jak se mi ulevilo, když se ani jedna z mých domněnek nepotvrdila.
Jestli je těžké ho nenávidět, když vím, kolik bolesti má za sebou? Ne, je to až směšně lehké.
Na obranu mých obav, už jsem od autorek jednu knihu četla. Jmenovala se Letní bouřky a byla o lásce mezi dvěma nejlepšími kamarády, kteří se s novými city neumí vyrovnat. V Letních bouřkách jsem nevěřila chemii mezi hlavními hrdiny, přišla mi strašně na sílu a jedinou zápletkou bylo to, jak spolu kluci neumějí komunikovat a promluvit si o svých citech. To Eli je na zcela jiné úrovni. Je to vyspělá kniha, psaná překrásným jazykem a plná hlubokých úvah. Autorky dokázaly kvalitně zpracovat velké množství bolavých témat a dotáhnout do konce každičkou zápletku. Postupně odhalovaly pohnutou minulost obou kluků, která z nich udělala to, čím byli do chvíle, než se poznali – dvě ztracené existence. Jakožto čtenáře mě dokázaly do příběhu vtáhnout, udělat ze mě téměř součást děje a dát mi tak intenzivní pocit spojení, že mi skoro přišlo, jako bych vše prožila a stále prožívala s hrdiny. A díky tomu všemu mi Eli v mysli zůstával, i když jsem zrovna nečetla. Hodně jsem přemýšlela nad otázkami, které si hrdinové kladli, a které jsem si mohla položit i já. Přemýšlela jsem, co se v knížce stane dál. A jestli mohu některé věci ve svém životě překonat podobně jako Eli a Nate. Protože když to zvládnou oni, tak proč ne já?
Kniha je rozdělená na větší úseky pojmenované podle měsíce, kdy se odehrávají. Větší úseky se pak dělí na kapitoly, v nichž se střídají dva úhly pohledu. Většinu děje sledujeme z pohledu Natea. Vše zásadní, co se v příběhu stane, dostaneme podané Nateovýma očima. Surově, bez příkras. S metaforami i nadávkami, opatrnou nadějí i opětovnými pády do drog a na dno. Autorky v knížce spojují realistiku i poetiku. Tuto možnost jim Nateova postava dává, protože i když teď v něm málokdo vidí více než jen feťáka z ulice, má duši básníka a filosofa. Na tomto spojení se mi líbil jak sloh, který se četl opravdu nádherně, tak i myšlenka, že přestože běžný život nenabízí moc prostoru pro poetiku, já ve svém nitru mohu být poetická a poeticky také přemýšlet. Stejně jako Nate.
Pamatuješ, jak… Ne. Je to pryč. Nejsem ten kluk, co ztratil mámu, nejsem ten kluk, který přišel o domov, co neměl kam jít, a tak znovu a znovu dělal špatná rozhodnutí, nejsem kluk, co nemá budoucnost, co nemá nic a nikoho.
[…]
Pamatuješ, jak… Pamatuju si všechno, bez ohledu na to, jak strašně moc brečím a trhám si vlasy, nemůžu zapomenout.
Na konci každého měsíce se ke slovu dostane Eli. Jeho kapitoly byly opravdovým mistrovským dílem. Každá začínala popisem toho, co Eli právě dělá ve hře, kterou hraje. Dokud si na to nezvykne, může vás klidně pokaždé překvapit, proč Eli vypráví o tom, jak leze po střechách, nebo bojuje s nějakými zlosyny. Mně osobně tedy pár měsíců děje trvalo, než mi došlo, že opravdový Eli sedí na gauči a tyto úkony provádí pouze ve hře, nikoli ve skutečnosti. První odstavce Eliho kapitol byly vždy nesmírně atmosférické a originální a potěšilo mě, když jsem nějakou hru poznala. Zbývající řádky byly zase plné emocí a metafor. Nutno podotknout, že nebýt Eliho pohledu, asi by mi romantická linka nepřišla tak dobrá. Zaváněla by instantní zamilovaností ze strany Natea. Takhle? Takhle je to osudovává láska. Pravá láska na pevně vybudovaných základech.
Opatrně si prohrábnu vlasy, abych je měl nadýchanější, a flirtovně se kousnu do rtu. Což on samozřejmě nevidí. „A co máš teda rád?“
Teď už mi konečně věnuje pozornost. Jeho velké oříškové čokoládové kávové oči si mě prohlíží s takovou intenzitou, že se nepatrně ošiju. „Když jsem sám. Ty ses sjel?“
Mávnu rukou, možná trochu přehnaně, ale to spíš náhodou, než že bych to tak zamýšlel. „Sjel je podle mě dost silné slovo. Spíš jsem se potřeboval uklidnit.“
Elkan ve svých kapitolách promlouvá k Nateovi, doplňuje jeho vyprávění o svůj pohled a pocity, a probírá se svým nitrem. Na začátku knihy se nenávidí. Nenávidí svůj vzhled, svou bolavou duši a vlastně tak trochu i svět kolem sebe, do kterého by se měl pokusit zapojit. Později… kdo ví, co vše dokáže správný člověk v jeho životě změnit, to si musíte přečíst sami. Právě z Eliho kapitol pochází metafora o drakovi a polární lišce.
Nate a Eli by se ale nikdy ze svých problémů nedostali, kdyby u sebe neměli ještě dva dospělé. Alexe, otce Natea, a Samanthu, matku Eliho. Především Alex, který se od začátku snaží pomoci Nateovi dostat se z drog, s klidem přijímá jeho výčitky a nikdy ho nenutí do toho, aby mu odpustil, mě dostal. Dojímal mě. Vytrpěl si toho s Natem strašně moc. A stejně tam pro něj vždy byl. Alex je asi moje nejoblíbenější postava z celé knihy.
Eli není žádná útlá knížečka, kterou přečtete na posezení. Za mě to bylo jedině dobře, protože se mi nakonec z příběhu o Elkanovi a Nateovi nechtělo ani odcházet. Abych ale pravdu řekla, výrazně více mě bavila první půlka knihy. Ta je ještě plná vyrovnávání se se závislostí na drogách, kvůli které jsem se do čtení primárně pustila. V druhé půlce knihy toto téma ustoupí trochu do pozadí. Mou jedinou výtkou tedy je, že v druhé polovině jsem musela chvíli přemýšlet, zda mě děj pořád baví. Nakonec jsem si dokázala najít krásu i zde, ale tak moc zaujatá jako první polovinou jsem nebyla a pomyslně se mi druhá půlka mnohem více vlekla. Také se tu stalo pár věcí, které si za mě rozhodně zasloužily větší prostor, protože se mohly dát považovat za relaps. Bohužel nebyly vysvětleny.
„Je mi to líto, Nate. Ale budeš v pořádku. Zvládneš to. Znám tolik příběhů, kde jsi hrdina. Kde bojuješ s drakem, co chrlí oheň. A vždycky vyhraješ. Víš co, nevyhraješ nikdy tak idiotsky, aby mu usekl hlav, ale ochočíš si ho. Nemáš se čeho bát. Jedeme do nemocnice a tam ti pomůžou. Ale nenecháme tě tam… Tolik jsem se bál. Hledali jsme tě každý den, čekali jsme u benzinky, dělal jsem si čaj do termosky. Dokonce jsem pil i kafe, ale ani jednou mě neodpálilo do vesmíru. Doufal jsem, že se objevíš. Nechtěl jsem ti ublížit. Ale to draci dělají, ne? Někdy jsem hroznej kripl, Nate. Budeš v pořádku. Všechno bude v pořádku.“
Eli mě dokázal hodně ovlivnit. Příběh mi dal spoustu podnětů k přemýšlení, inspiraci do života i nový názor na Kláru a Evu Pospíšilové. Až mě nějaká jejich kniha zase zaujme, ráda se do ní pustím. Pokud máte rádi romantiku prodchnutou spoustou bolesti a ran z minulosti, je Eli pro vás. Stejně tak ale i pokud potřebujete trochu naděje a lásky. Navzdory všemu ošklivému, čím si Eli s Natem prošli a čím těžkým si teprve projdou, bylo tohle čtení jako vřelé objetí plné bezpečí.
Seděli jsme tak blízko jeden druhému, a tys najednou zvedl hlavu a pohlédl mi do očí. V tu chvíli jsem to věděl tak jistě jako nic na světě, Nathanieli. Že to je příběh, kde se drak zamiloval.
Za recenzní výtisk děkuji do nakladatelství Host a hodnotím 9/10.